Dny hněvu

Není pravda, že jsem se tím pronudil. Jen je to příliš vyčpělý špageťák, který dost dobře nefunguje jak v rovině scénáře, tak po stránce stylu. Žádnou citovou ani estetickou odezvu nevyvolal. Kdyby bylo více pozornosti dáno postavám a proměně jejich vzájemných vtahů, mohlo by to být vtahující a v klíčové momenty více odměňující. Celé je to však šito horkou jehlou: Gemmův protagonista je v úvodu šikanován obyvateli města, dokud se neobjeví pistolník Van Cleef, kterej si ho namotá, ten pak za nim furt pobíhá a on si z něj cvičí bodyguarda, protože sám již stárne a chce se zabezpečit. Protagonista má samozřejmě vlohy, takže od boku střílí přesně hned poprvé, co vezme do ruky zbraň. Pistolník se hodlá napakovat na obyvatelích onoho městečka, kteří dříve off screen obrali jeho bývalého parťáka ve zločinu. Pistolník tedy zametá s obyvateli města, odolává jejich pokusům ho zabít nebo vystrnadit a v závěru tak zabije jediného obyvatele městečka, který se kdy k protagonistovi choval dobře, což vede k duelu mezi ním a pistolníkem, který není nikterak pamětihodný. Není dost výrazný svým stylem a ani střetem dvou silných osobností (potažmo tím, co představují), přičemž by se napnulo očekávání "kdo z koho". Celé by to chtělo víc psychologicky a tematicky prokreslit, aby to bylo zajímavější a poutavější. O dva roky starší Pro Pár Dolarů Navíc je úplně někde jinde, ale pokud čtenář hledá jiné pozoruhodné špageťáky mimo Leoneho, tak doporučuji radši Velkou přestřelku nebo Mé jméno je Nikdo (i když na tom se prý taky podílel trochu Sergio). (11.12.2023)

Gemma a van Cleef tvoří příjemnou dvojci, na kterou se dá koukat. Hudba je u podobných spaghetti westernů stěžejní, a jelikož se Ortolanimu povedla, řadí se tento film mezi ty lepší "špagety". Některé části filmu jsou natočeny na stejných místech jako Pro pár dolarů navíc, takže pohled na připlešatělého staříka s fajfkou vám tuto Leonovku určutě připomene. (20.07.2008)

První má opravdová westernovka... Asi v tomto žánru nedokážu rozeznat pravé dílo od čistého průměru, jelikož jsem toho moc nenakoukal a proto je moje hodnocení tak vysoké... Každopádně výborný děj doprovází líbivá melodie od génia Rizeria Ortolaniho, jehož díla se objevila v několika kung-fu filmech, které mě díky tomu přivedli na tento snímek. Všude samý písek, pěsti, koně, nahřáté kolty a akcí nabitý děj, který vám nedovolí odtrhnout oči od obrazu. Z padoušského drsňáka Lee Van Cleefa vyzařuje neuvěřitelné charisma, které dodává postavě nový spád! Moc často se mi to nestává, ale z konce jsem byl odrovnanej a seděl jsem zkoprnělý a čučel na poslední scénu. Jako by poslední vystřelená kulka trefila i mě, neboť jsem měl pocit, že se to týká i mě,. Ano, až tak jsem se zařezal do děje. To svědčí o kvalitách toho filmu (03.06.2015)

Přes přítomnost většiny žánrových prvků to v součtu prostě nefunguje tak, jak si tvůrci nepochybně přáli - nakonec kdo by nechtěl natočit kultovní western, že. Vážnost příběhu sráží maličkosti - třeba ta žumpa na začátku. Drží jej hudba, i kamera. Divák se však nezbaví pocitu, že ve scénáři to muselo být určitě jinak, jenom se natočilo občas něco navíc a pak už se to nikomu nechtělo předělávat. (22.07.2010)

Aj keď sa to zo začiatku nezdá, je to celkom slušný príbeh. Leoneho vplyv cítiť práve v naratívnej rovine tohto filmu. Všetky iné než Sergiove špageťáky zlyhávajú v oblasti narácie. Vedia zaujať manieristickým štýlom a inými bizardnosťami, ale čo sa týka scenárov a schopnosti režiséra "rozprávať príbeh", je to často bieda. V dňoch hnevu je však pekne štrukturovaná zápletka, precízne vybudovaný dramatický oblúk a iné rozprávačské triky. Štýl je naopak oproti iným špageťákom dosť konzervatívny a miestami mal bližšie ku klasickým westernom ako k talianským hyperbolizovaným napodobeninám. (23.09.2012)