Filip Topol

* Jedním z vašich blízkých kamarádů byl hudebník Filip Topol, jeden čas jste ho vozil autem na klavírní koncerty po českých kostelech. Jak k tomu došlo?

Úplně jednoduše, měl jsem rád Psí vojáky a chodil na jejich koncerty. Tam jsme si nějak padli do oka. Filip byl hodně introvertní a mě vnímal jako člověka z úplně jiné planety - málokdo z vrcholových sportovců chodil na undergroundové koncerty. Na druhou stranu mezi těmi našimi světy byly spojnice, které ho zajímaly, bavilo ho, že ho něco vytrhlo z jeho bubliny. Mě zas bavil český underground, několikrát jsem byl u Magora Jirouse v Prostředním Vydří na festivalu. Filip byl trochu nepraktická povaha, sám neměl řidičák, tak jsem ho vozil po zapadlých vesničkách, kde měl sólové klavírní nebo varhanní koncerty barokní hudby v kostelech. To pro mě byly obrovské zážitky, každý koncert byl úplně jiný, Filip dokázal geniálně improvizovat, byla to síla. Bavily ho vyděšené pohledy fanoušků, když chodil s jehlami ve stříkačkách (inzulínky) na WC. Coby diabetik si píchal inzulín několikrát denně.

* Pomáhal jste mu, když byl nemocný?

No jasně, měl ke mně důvěru, takže mi volal, když mu bylo blbě. Absolvoval velkou operaci slinivky v Thomayerce a pak mnoho dalších menších u nás v ÚVN. Díky tomu, že jsem tam pracoval, jsem se za ním mohl často zastavit na kus řeči, taky jsme chodili na procházky po areálu, pili čaj v místním venkovním stánku a bavili se o jeho cestách po Itálii a o Mozartovi. On dost zůstával v tom svém vzdáleném uměleckém světě. Vzpomínám, že se mu líbilo, když mu předepsali léky Lyrica. Bral spoustu prášků, ale tyhle měl díky jejich názvu vysloveně rád. A taky ho bavilo, když mu dělali krevní obraz. Asociovalo mu to představu uměleckého díla, obrazu z galerie, zase to viděl tím svým poetickým pohledem.

(z rozhovoru s Lukášem Polertem z dnešního magazínu Pátek)