DavidS.

Tak trochu akční film, tak trochu sociální brazilské drama ze slumů v Riu o marném boji policie se zločinem. Dočkáme se výcviku speciální vojenské jednotky, v jejichž patách běhá ruční kamera. Dočkáme se přestřelek. Dočkáme se diskuzí o chudobě, policejní zlovůli i korupci. Celé to však funguje překvapivě dobře a není to samoúčelné. Po stránce herecké i formální nadprůměr. A rozhodně bych autory neobviňoval z nějaké černobílosti, fašismu a propagace násilného řešení. Spíše je to jen syrový a smutný popis toho, jak některé věci na druhém konci světa fungují. A právě tohle nám asi nepřísluší soudit, protože naše životní realita je absolutně vzdálená peklu tamějších chudinských čtvrtí. Je to stejné jako když se Matias hádá se studenty a říká jim, že mají ze svých zbohatlických domů na jižní straně zcela zkreslený pohled...

Začátek vynikající, minimalistický a atmosferický, přestože sledujeme a odhalujeme jen čerstvou krizi jedné mladé dvojice, která netuší, že za pár okamžiků bude bojovat o holý život v klasickém hororovém schématu - samota, noc a vetřelci v domě. Počáteční náboj však dlouho nevydrží ( i přes magickou formuli - "podle skutečné události") a v momentě, kdy pár opustí strategicky a palebně výhodný úkryt, jsme svědky už jen ne příliš napínavé strašidelné a nápadité hry na kočku a na myš. I když musím přiznat, že záveřečný akt popravy je mrazivý.

Komedie roku se bohužel nekoná. Spíše celý štáb v čele s režírujícím B.Stillerem pomrkává na diváka, co má nakoukáno. Ve finále tak jde spíše o rozpoznávání narážek, přesahů a vychytávek, což může být pochopitelně zábava v nějaké vědomostní soutěži, ale plynulou komediální filmovou jízdu z toho neuděláte... Místy hlušina, místy rozbředlé do mnoha rovin, přepálené a nezachrání to ani hvězdné herecké obsazení (namaskovaného Cruise jsem při prvním výstupu málem nepoznal).

Tátovi unesou jeho holčičku. Jenže tak dlouho se kradou holky z letiště, až se objeví rodič, který na telefon únosce odpoví slovy : "To, co ale mám, je neobvyklý druh schopností. Schopností, které jsem potřeboval celou svou kariéru. Schopností, které jsou noční můrou pro lidi, jako jste vy..." a jemuž v krvi kolují geny rodinných mstitelů à la Charles Bronson. Po dlouhé době velmi dobrý Liam Neeson ve snímku podle jasné a mnohokrát kopírované šablony, která však perfektně sedí, příjemně ubíhá a nabízí porci skvělé staromódní akční zábavy.

Postavit před kameru vedle sebe po 13 letech od fantastického Nelítostného souboje dvě herecké legendy Pacina a De Nira mohlo být obrovskou událostí, ale nesmělo by to být s daným scénářem a nezajímavým režisérem. Výsledkem je velké rozčarování a další z téměř zbytečných filmů, kterých je v poslední době bohužel až příliš. Ani samotné herecké duo toho v této detektivce moc nepředvádí a já se skoro bráním napsat, že si jen tak přivydělali na důchod nebo se jim prostě jen nechělo sedět doma...

Diesel je pořád sympaťák, ale Kassovitz už není ani zábavným řemeslníkem. Nezáživná a nekoukatelná slátanina. Film zbytečný i pro police videopůjčoven.

Mám rád asijskou kinematografii a konkrétně u té japonské počítám i s jistou mírou rozvláčnosti a pomalejšího tempa. Toto však byla opravdu nuda a silně "recyklovaná". A těch pár fantazijních výjevu a podivností to bohužel nezachránilo.

Po prvních minutách absolutně předvídatelné. A také ne příliš uvěřitelné. Možná i proto to ve mně, i přes rádoby silné téma, nezanechalo žádné emoce.

Bezradný film - jak herecky, tak po stránce scénáře. Trikově i akčně nevýrazné. Odsouzen k zapomnění ještě před závěrečnými titulky. U jedničky jsem byl po všech strákách spokojenější.

Rozpolcenost. To je první slovo, které mě napadlo jak u The Cell, tak u The Fall. Rozpolcenost jak formální, obsahová, tak i emoční při samotném sledování. U Cely tuto dvojakost prezentovala rovina kriminálního thrilleru a rovina exkurze do mysli masového vraha. U The Fall to je nemocniční dějová linie a příběh vyprávěný zraněným kaskadérem. V obou filmech jsou sekvence mimo reálný svět audiovizuálně úchvatné a jsou důvodem proč ani na jeden film nezapomenete. Bohužel starší Cela zůstala v tomto ohledu nepřekonaná. Tarsem vytvořil její svět z ničeho (i přes přiznanou inspiraci Saudkovými fotografiemi) a jeho obrazová fantazie brala dech. The Fall v tomto aspektu malinko pokulhává, protože fascinaci pískem, vodou a koňmi jsme již viděli a samotné putování po architektonických skvostech celé planety, které jsou sice snímány nápaditě a na efekt, nemá takovou tvůrčí sílu a originalitu jako „kulisy“ zvrácené mysli. Místy to spíše připomíná dokumenty z produkce National Geographic nebo Baraku – Odysseu Země a obsahově dobrodružství Barona Prášila. A děj? Postavy 5 poutníků nejsou nijak zajímavé ani charismatické, což ovšem neplatí o postavě malé Alexandry, která je zahrána na výbornou. Vlastní příběh pak není tak epický ani osudový za jaký se vydává, a to ani v momentech jeho prolínání se skutečným osudem vypravěče.Proč tedy takové hodnocení? Protože jsem byl nucen přemýšlet, místy jsem byl okouzlen a za úvodní černobílou pasáž.