kiddo

Destiny vs Milo Yiannopoulos: The Early Years.

Od chvíle, kdy se všichni mí přátelé rozhodli vylézt ze studentských brlohů a začít žít normální dospělácký život plný dětí, bridže a účtů, mi nezbývá než jedny ze svých nejoblíbenějších chvilek prochlastaných u béčkových hovadin simulovat pasivně po internetu se svými milovanými "hack frauds". RIP in peace, mé mládí.

Sebrat mi vítr z plachet přiznáním, že jen zoufalé vyžilotiny za zenitem by chtěly léta páně aktuální rok rebootovat něco tak irelevantního jako Beverly Hills, byl vynikající nápad. Pak se ukázalo, že je to jediný nápad, který měli.

Ahoj, já jsem Hellmuth, opravář komínů. Ani po vítězství ve fotbalovém šampionátu nepropukne tak nadšený brajgl, jako když to už po osmadvacáté v řadě projedu.

V éře PBP (před Bílým psem) jsem myslela, že když přijde na bezelstně upřímnou užvaněnost a studentskou doslovnost metafor o rasismu, té zatrachtilé rasistické dodávce se absolutně nic nevyrovná. Ale teď se i ten supernaturál jeví jako Spike Lee na vrcholu sofistikovanosti.

Potenciál drsného pouštního exploitationu se třemi sexy kočkami na jehlách a s velkýma zpocenýma kozama jde do kytek ve chvíli, kdy je „vylepšen“ nelineární strukturou a lá Memento s flashbacky ve stylu céčkového thrillerového akčňáku, mizernou zadní projekcí a zbytečným dělením obrazu, což, věřte nebo ne, řiďounký příběh nijak zvlášť nevylepšuje. Nevtipné, klišovité, upocené, aspoň že ty kozy se povedly. Vlastně se povedly tak moc, že z pouštního exploitationu je rázem lesbické soft porno. V tomto ohledu doporučuji.

Typický příklad filmu vystavěného od konce a žánrovky, která se jako všichni nejlepší zástupci netopí kdesi v budoucích technomagoriích nebo pedantickém zachycování historických detailů, ale ve skutečnosti pojednává o přítomnosti – respektive o velice slavném prohlášení jednoho velice slavného Umpalumpy, že oni ti náckové a progresivisti jsou vlastně jedno a to samý. Debilitu tohohle radikálního centrismu nechť dokládá, že Spiku Leemu stačilo prostříhat a postavit do juxtapozice de facto identické scény s identickým obsahem, identickou texturou a identickými provoláními, aby ukázal, že jako ne. Nejsou.

A právě proto, milé děti, matriarchát nefunguje a koule nepatřej do kabelky.

Kdyby existovalo něco jako Vysoušeč Vagín 3000, Ryan Gosling by tomu mohl směle dělat reklamu. Konečně svět uvidí, co při pohledu na tenhle sex symbol vidím já.

Český film má dlouhodobě jeden zásadní problém (no, spíš česká kultura obecně, ale zatímco českou literaturu už nikdo normální nečte, na filmu lidem z nějakého, mně neznámého důvodu furt záleží): až náboženské lpění na předpotopním rozdělování na „vysoké“ a „nízké“ umění a z toho plynoucí přesvědčení, že pouze to „vysoké“ může zprostředkovávat význam, natož hlubší vhled do podstaty brouka, což v českém podání znamená v lepším případě hřebejkovské stolování, v tom horším „chcípácký lůzr bloumá městem a má myšlenky“. S tím logicky souvisí ofrňování se nad žánry coby útvarem, který přece „z principu“ nemá co říct, a fakt, že se tu točí jen s největším sebezapřením, neochotou pochopit, co vůbec je jeho smyslem, a tupým přejímáním, co udělali někde jinde, ať se tedy lůza nažere, když nepobírá opravdovou tvorbu. Česká romantická komedie tudíž není pokus o to ztvárnit jeden z milionů způsobů, jimiž se v tomhle studeným vesmíru pokoušíme nebýt sami; je to Langmajer, co nesnáší svou manželku. Kriminálka zobrazováním lidských krajností netematizuje sociální problémy; účelem je zaslintat si nad sexy vraždičkou. A u historického filmu radši rovnou zapomeňte na nějaké jeviště, kde by se analogicky naráželo na problémy moderní doby, a buďte rádi, že tu lesní mlátičku klubu historického šermu netočili iphonem. Bod obnovy nestojí za povšimnutí proto, že jde o první seriózní, neparodické české sci-fi od Ikarie XB1 (ježíšikriste). Stojí za povšimnutí proto, že fungl jde od Ikarie XB1 o první upřímný, kompetentní, neustrašený žánrový film, tečka; žánrový film, který si je pro změnu vědom, na čem zvolený žánr stojí, a vědomě s tím pracuje, včetně konzistentního worldbuildingu, od nějž se odvíjí realita vnějšího i vnitřního světa postav, a tématu, jímž je krásně české „a tak to zprivatizujem, ne?“. A to je kombinace, která se v Česku obecně prostě nevyskytuje.