Hwaelos

Tohle je hodně nekompromisní podívaná. První polovina se nese ve znamení trochu bizarního sociálního dramatu a v té druhé budete zadržovat dech a v jednotlivých twistech tak trochu bojovat s nutkáním z toho hnusu zvracet. Už dlouho na mě něco tak intenzivně nezapůsobilo.

Jeden z naprosto nekompromisních a nedoceněných experimentů československé nové vlny a zároveň taky jeden z obrazově nejkrásnějších českých filmů vůbec. Havetta vyrobil postmoderní koláž z různých symbolických výjevů. Paradoxně v jejich interpretaci se nemá smysl rýpat a hledat nějaký komplexnější výklad. Neboť v prvé řadě je to groteska, bakchanální oslava radosti filmového pásu a jeho kouzel (jakož i lidské hravosti jako takové). Ostatně bakchanálie jako něco, co stojí mezi uměním a svátkem, je zde klíčovým slovem. Jednalo se o slavnosti erotismu, vína a zábavy, které byly z velké části velkou divadelní improvizací, z podstaty nekauzuální, nenarativní, nesměřující k vyustění. A Havettův film je na tom velmi podobně, jenom k tomu všemu přidává i fantastickou stylovou stránku v čele s Šimončičovou kamerou, perfektní hudbou a nápaditými přechody zvuku a obrazu. Moje nadšení je podobné jako kdysi po shlédnutí Jirešovy Valérie a týdne divů.

Většina Bergmanovy tvorby, kterou jsem zatím viděl, je zatížená zbytečnou doslovností. Není to tak, že by témata, která režisér otevírá, neotevírala před divákem palčivé otázky nebo že by jeho snímky neměly symbolický rozměr, který provokuje k domýšlení. To, na co narážím, je určité přetížení dialogy, v nichž musí být vysloveno vše, nad čím postavy uvažují, a není zde tudíž pochybnost o jejich duševních pochodech. V Podzimní sonátě to jde až do takového extrému, že se nelze zbavit dojmu, jako by člověk ČETL psychologickou novelu, nikoli sledoval film. Není tu prostor pro náznak. V literárním médiu by se některé scény daly snadno inscenovat jako "vnitřní monolog postavy", v tom filmovém pak postavy často mluví samy k sobě a ztrácejí tak životnost. A zatímco bych Bergmanovy myšlenky s chutí četl na papíře, tenhle snímek na mě naopak velmi "papírově" působí. Mám dojem, že to určitý rys, který nabývá v režisérově pozdní tvorbě na síle. Samozřejmě má snímek i filmové kvality, které je třeba vyzdvihnout. Close-upy na obličeje Ullmannové a Bergmanové nepostrádají nic z kompozičního nadání Svena Nykvista, které už tolikrát prokázal a herecky jde o koncert obou slavných žen evropského filmu.

Poslední štace představuje v rámci němé kinematografie ojedinělý případ civilního herectví, které by člověk od Emila Janningse vpravdě nečekal. Nicméně zapadá to do formátu velmi komorního sociálního příběhu, který hodně bojuje o divákovu pozornost, protože se soustředí především na duševní pochody ústřední postavy. To vše však ustupuje do pozadí ve prospěch formální stránky filmu. Skoro by se chtělo říct, že pokud by se z filmů této éry dochovala jen Poslední štace, Muž s kinoaparátem a Křižník Potěmkin, nebyl by třeba pro vývoj filmového média žádný další snímek. Murnau je tu zcela utržený ze řetězu - nápaditě experimentuje s různými typy záběru, s různými typy hledisek (přičemž zahlédneme i předchůdce steadycamového záběru), s rozličnými typy víceexpozic, které propůjčují prostředí fantaskní rozměr (ano, fantastická opilecká scéna), se skutečně geniální prací s oddělením popředí a pozadí (model vlaku, který projíždí nad městem), se segmentací obrazu (snímání skrze rozdělenou dveřní výplň) a pomocí poskočného střihu zvládne napodobit i průlet okenní tabulkou, k němuž se dnes využívá virtuální kamera. Ten happy-end nemám Murnauovi za zlé - je uvozen tak ironicky, že je jasně patrné, jak se k němu stavěl. Viděno s živou hudbou hranou na staré CASIO, která tomu dodala úplně nový rozměr.

Hrozně nemám rád inscenované dokumenty - s každým dalším filmem Remundy a Klusáka víc a víc. Ale v tomhle případě je to sympatické. Zčásti proto, že se nejedná o investigativu, zčásti proto, že inscenování situací vnáší do dokumentu havettovskou hravost. O režisérovi se toho vlastně člověk moc nedozví, alespoň na rovině faktografické ne, ale dokument vypovídá něco zajímavého o Havettově osobnostní nátuře - a především diváka baví (což je u vzpomínkových medailonů vždycky nelehká věc). A závěrem úsměvná drobnost: jak mám rád Jakubiskovy (starší) filmy, tak nemůžu vystát jeho narcistní povahu. Dokonce i když má mluvit o svém kamarádovi ze školních let, mluví vlastně pořád jen o sobě.

Ideální start letošní Filmovky. Podle režiséra chtěl Bo Andersson docílit soudního zákazu promítání filmu, což je zvláštní, protože z toho ruského bordelu vlastně vychází jako kladná postava. V každém případě jde o skvělou sondu, která elipsou (neintencionálně) zkoumá, jak moc komunistický režim poznamenal myšlení lidí, kteří v něm vyrůstali. Což je stejně zajímavé a platné pro Rusko, jako pro naše země.

Není těžké pochopit, proč Deadlock zaujal Tarantina a Jodorowského. Jde o neo-western, který postrádá kauzualitu a v mnohém připomíná práci S. Leoneho (těžko věřit, že nezáměrně). I když v tomhle případě bychom spíš mohli mluvit o variantě "Blbý, zlý a ještě zlejší". Jestli je absence kauzuálních souvislostí (v rovině motivovanosti událostí, ale i v rovině časoprostorových vazeb) záměrná, nebo ne, těžko soudit, ale atmosféru Klickův film každopádně má. Konečné rozuzlení tak ale zůstává neuspokojivě otevřené (proč se nakonec Sunshine vzdal zbraně?, proč nechal Kid zavraždit svou holku?), což mě dráždí. Velkým kladem je skvělá hudba.

Meditace o smyslu lidského konání a o tom, jaké důsledky má pro život existence či neexistence Boha. Geniálním, jakkoli jednoduchým, nápadem bylo vystavět film na protikladu dvou sympatických postav - žíznivého hledače Blocka a jeho přízemního panoše. Pro mě samotného jde o klíčové životní otázky, takže prozatím pokládám Sedmou pečeť za vrcholný Bergmanův opus.

Geniální studie plíživých stupňů dehumanizace, které jsou tak dobře zdokumentovány na příkladu židovské genocidy za druhé světové války. V tomhle ohledu jde o film, který by měl být pomůckou ve výuce dějin nebo společenských věd. Experimentální stránka věci je samozřejmě postavená primárně na určitých estetických předpokladech, které se dotýkají primárně vývoje divadelního umění ve 20. století, přesto je ale její užití dobře odůvodnitelné i z pohledu snímku jako takového. Absence reálného prostoru, předěleného zdmi, dává divákovi hmatatelný pocit, že všem vidí až do talíře (a tedy, že obnažuje zplna pohnutky a povahové rysy všech postav). Otázkou pouze je, zda té divadelnosti není tak moc, až se ztrácí sama podstata filmového média (rozdělení snímku do dějství, průvodní vypravěčské monology). Co mi patrně utkví v paměti, je ovšem etická otázka, kterou Trier vznáší: nakolik je omluvitelné páchat "zlo" (tedy jednat v rozporu se společenskými úmluvami založenými na dobrovolném omezení osobní svobody, která končí tam, kde by omezovala svobodu někoho jiného), je-li příčinou takového jednání vnější podmínka (např. výchova). Zážitek z toho, vidět Dogville na velkém plátně, poněkud kazila projekce testovacích scén před samotným filmem, protože to odhalilo klíčové zvraty dopředu (viděno na LFŠ 2018).

Here is the Thing: horor je ve své nejhlubší podstatě realistický žánr; monstrum (ať je jím vlkodlak, zombie nebo vraždící panenka) musí dodržovat určité zákonitosti. Může si je v některých případech přiohnout - být rychlejší nebo předvídavější, než oběť, případně využívat svých nadpřirozených schopností - díky čemuž získává navrch, ale to je tak vše. Bergman se takovému omezení obloukem vyhnul, jeho děsy využívají logiky snu (jakkoli v jiném duchu, než jak ji chápou surrealisté). Noční můře totiž uniknout nelze - oběť je v ní předem znevýhodněná, protože prostředí hraje proti ní (časové a prostorové zkratky, absence kauzuality). Ne, že by byl výsledek zákonitě děsivější... ale rozhodně je to osvěžující přístup. Výsledkem Bergmanova experimentu je spíš psychologická studie (jak už to tak u něj bývá), ale v jiném podání, než jsme zvyklí. Příjemným bonusem je samozřejmě brilantní Nykvistova geniální kameramanská práce, na kterou může člověk pět etudy do omrzení.