Hwaelos

Historické filmy a seriály musejí, aby vypovídaly o něčem (a nikoli o všem a tak o ničem), zjednodušovat narativ na jedno-dvě klíčová témata. Proto je např. látka o Jindřichu VIII. zpravidla podkladem příběhu o chronickém zhýralci a děvkaři. The Crown je z tohoto úhlu pohledu především svědectvím o přežitosti (a vlastně faktickém zániku) britského impéria po druhé světové válce. O opotřebovanosti konceptu monarchie svědčí jak dějinné události (zachycované ale spíše letmo, v náznacích) jako je vztah ke koloniím a marná snaha udřžet dominanci GB ve světovém měřítku, tak (především) pokusy nové královny o drobnější, v zásadě formální reformy, které by jí usnadnily život. Alžběta se v těchto - ve všech případech marných a ostatně poměrně krátkých - bojích s vlastním kabinetem a ostatně i s chronickou nedůvěrou sama v sebe stává symbolem nemožnosti tranformace impéria v něco životaschopného a odpovídajícího potřebám moderní doby. Potud je seriál úspěšný. Líbí se mi i struktura epizod, které vyprávějí vždy poměrně uzavřený příběh a formálně ho ozvláštňují (viz např. díl, který začíná a končí přepojováním telefonní linky po telefonních ústřednách). Problém ale je, že není, co vyprávět. Život mladé panovnice se sestává vlastně jen ze spousty stále se opakujících ústupků a zájem diváka je udržován maximálně historickými pikantériemi o charakteru abdikovaného exkrále Eduarda, snaze Alžbětiny sestry udržet si chlapa a o zhoršujícím se zdraví Churchilla. Claire Fox je ve své roli přesná, tj. ve shodě se svým charakterem absolutně nevýrazná, čímž sice chválím její výkon, ale její Alžběta je ve výsledku nejméně zajímavou a sympatickou postavou příběhu. Situaci alespoň trochu zachraňuje alespoň sympaťák Matt Smith, který svoje kvality prokázal už v Dr. Who. Závěrem: smysl a směřování seriálu asi nejlépe - v nezáměrné sarkastické zkratce - vystihuje poslední věta anotace. První řada je skutečně o "rozhodnutích, jež dopomohla Velké Británii být tím, čím je dnes". Otázkou jenom zůstává, zda je to dobře. Ať už pro seriál nebo pro monarchii.

Spíš ne. Vtipností je to pro mě většinou na úrovni Hospody a satira jede v Kosmu na první dobrou, aby se náhodou kreativně někdo neutrh ze řetězu (Anton Hrabiš, Slováci a "ř", případně Češi v Tatrách atd.) Snad je to odvážnější, než jiné tuzemské počiny, ale na oslavu mi to přijde málo. Ostatně i to trefování se do vlastních řad šlo Baldýnskému v Comebacku výrazně lépe.

"Někdo by těm gangsterům měl už vážně říct, ať nechaj psa Johna Wicka na pokoji!" Ale teď vážně. JW je tak zvláštní série, že v hlavě marně pátrám po nějakém srovnání. Představuje klasickou vybíjenou, ovšem s hrdinou, který nemá žádné vlastnosti, nevíme nic o jeho životě (ani proč vlastně ještě pořád žije) a vlastně tak docela nerozumíme ani jeho motivacím. Takže je divákovi vlastně úplně jedno, jestli bude na konci stát na nohou, nebo ne. Bojové scény, které tvoří hlavní výplň času, jsou sice dobře nasnímané, ale samotná bojová choreografie moc atraktivní není (efektivní zřejmě bude, na první pohled připomíná mix jiu-jitsu a vale tuda). Zabijáci a jejich bossové se dělí do dvou kategorií: komiksové figurky (ty mají jména) a bezejmenné kupy, které John kropí v předlouhých scénách ve stylu neinteraktivního Dooma. Logika tu žádné místo nemá (Wickovi pořád docházej náboje, ale samopal ze země nezvedne, zato když potřebuje pušku, protože po něm všichni jdou, tak si ji nekoupí ani neukradne, ale žebrá revolver na Morfeovi. Když už jsem u Laurence Fishburna, tohle mi pilo krev asi nejvíc - proč se tu objeví tolik postav na jedno použití, které nemají žádné opodstatnění ani vyústění (viz černošský gangster, kterému gamorra zabírá území a proto se objeví na dvou večírcích, aby... zase odešel a už se nikdy neobjevil)? Ve výsledku mi nejpřekvapivější připadá ten zjevný rozpor, kdy je tu snaha udělat film co nejšpinavější a nejrealističtější (viz zmíněné bojové scény) a zároveň ho zaplnit tolika brakovými klišé v tolika různých podobách. Mám pocit, že takovýhle scénář (o supertajném společenství vrahů, kteří mají společný neporušitelný kodex a vlastní hotel) je něco, co bych strašně rád napsal, když mi bylo šest. Tady mi to (bez nadsázky typu Kingsmen) spíš vadí, ačkoli stejnou měrou i provokuje k otázkám, zda to není nějaký sofistikovaný záměr, jako když Jarmusch točil Ghost doga nebo Hranice ovládání. Zatím jsem to ještě nerozlousknul.

Vynikající herci a skvělá filmařina, která se nebojí velmi dlouhých statických záběrů, implementaci found footage a citlivého střihu. Příběh lehce roztahaný, což lze snadno svést na dlouhý časový úsek, který snímek zachcuje. A mrazivý závěr. Skvělý debut.

"Žánr" podobenství byl živnou půdou českého filmu šedesátých let a reprezentuje typ snímků, který se bohužel z pozdější kinematografie téměř vytratil (že mu normalizace nepřála, je pochopitelné - a nikoli náhodou se ho nepříliš úspěšně pokoušeli v devadesátých letech křísit právě představitelé nové vlny jako Chytilová nebo Němec). Přitom škála projevů podobenství se pohybovala v poměrně širokém rozpětí od jemných náznaků ("zatuhlost" v Passerové Intimním osvětlení, metafora hasičského bálu v Hoří, má panenko), přes poměrně komplikované alegorie (pro mě vůbec nepřekonatelné O slavnosti a hostech) a avantgardní bizarnosti (žroutství Sedmikrásek) až po poměrně frapantní, sevřené výpovědi o dané době (Juráčkova Postava k podpírání či Švankmajerova Zahrada). Nezvaný host představuje pomyslné vyvrcholení těchto tendencí, které už snad ani nemůže hovořit jasněji: do soukromí bytu jednoho páru se nedovoleně vetře cizinec, jehož úkolem je dohlížet a podávat hlášení na neidentifikované "ústředí". Oba partneři jeho přítomnost nejprve odmítají, ale záhy si na přítomnost dohledu zvyknou a na ústředí posléze volají i sami, protože si uvědomí, že "mohli skončit daleko hůř". Samotný princip výměny svobody za pohodlí iluze zachování běžného života je velmi prozíravou metaforou pro nastupující normalizaci. Natolik prozíravou, že je jasné, proč nemohl nadějný Venclík dále točit. Filmařsky Nezvaný host celkem odpovídá studentskému snímku (úvodní dialogy prozrazují určitou nezkušenost), ale těžiště snímku je jinde, jak jsem shrnul výše, proto si dovolím hodnocení malinko nadsadit.

Grand Seduction je zatraceně příjemná komedie. Za břicho se u ní nikdo popadat nebude, ale pobaví zaručeně. Brendan Gleeson je tak skvělej v rolích vtipných morousů (V Brugách, Kalvárie), že by měl už do konce života hrát jenom je. Škoda jen toho rychlého (a očekávaného) twistu na konci, který trošku shazuje pomalé plynutí celého snímku...

Viděl jsem novou inscenaci Balady v divadle a byl to zážitek o třídu výš, než kde je tenhle záznam. Nejde jen o zmiňované prostřihy na cákání se ve splavu (což bylo napoprvé osvěžující, po desáté už velmi otravné), ale především o pojetí zpívaných pasáží. Velmi se mi zamlouvají taneční čísla pojatá jako střety dvou skupin (nejčastěji mužů a žen - např. v "Tam u řeky na kraji"), ale celkově disharmonické pojetí se k neo-lidovkám M. Štědroně moc nehodí. Herci často spíš deklamují, než zpívají apod. Podobně je to s celkovým sehráním původních rolí novým ansámblem. Zatímco Vyorálek byl poměrně dobrou náhradou za (tehdy skvělého) Polívku, výkon Jana Zdražila (Šuhaj) měl v podstatě jen jednu polohu (živočišně nasranou) a Robert Mikluš už se na můj styl v roli Derbaka pohyboval za hranou parodie.

Série Undisputed představuje vymírající druhu filmů, které už se dneska točí v takové kvalitě (poměřováno kvalitou mlátiček) jen vzácně a v podstatě jen v jihovýchodní Asii. Zkrátka čistá řezničina, kde si s příběhem nikdo hlavu neláme. Jestli je to dobře, nebo špatně, je vlastně fuk. Ale pro ty, co vyrůstali na VHSkách z osmdesátých a devadesátých let je to nostalgickej poklad - dokonce o to zářivější, že devadesátky neměly nikdy podobnou figuru, jako je Scott Adkins. Ve srovnání s předchozími dvěma díly jde ale i tak o krok zpátky - soubojům chybí citelně gradování a stylům protivníků diverzita. což nezachrání ani mortalkombatovské křupání páteře...

O české fotografii toho všehovšudy moc nevím, takže mě trochu překvapilo, když jsem v Centre de Pompidou zahlídl retrospektivu jakéhosi českého Koudelky. Hned jsem si řekl, že doma svoji neznalost napravím. Tenhle dokument byl první krok na cestě a hned velmi správný. Kisil se soustředí hlavně na proměny Koudelkovy tvorby a dává hodně prostoru umělci a samotným fotkám, životní kontext přidává jen tak mimochodně. To je myslím nejlepší možný přístup, protože ve snímku promlouvá hlavně Koudelkovo dílo, které je prostě famózní.

Gondry kdysi patříval mezi moje oblíbence. Mám ale pocit, že kvalita jeho filmů je po Věčném svitu hodně kolísavá. Částečně to asi souvisí i s tím, zda točí svoje scénáře, nebo cizí. Sám sebe - mám ten dojem - nedokáže moc ohlídat. A přesně tak je tomu u Mikroba a Gasoila, snímku, který se rozbíhá do zbytečně moc směrů a ve výsledku je tak nějak o ničem. Ale atmosféra a dílčí nápady jsou sympatické a nepostrádá to godryovsky divnou vtipnost.