Hwaelos

"Netoužíme objevovat vesmír. Co bychom s ním dělali? Chceme zvětšit Zemi na úroveň vesmíru."

Bergmanův raný film je ve svém vyznění lehce lacinou moralitkou z pomezí sociálního filmu a neorealismu a částečně také poetickou oslavou mládí. Vše je ale natočeno tak suverénně a s tak brilantními návratnými motivy, že se tomu dá odpustit skoro vše.

Stillerův film je tak trochu shakespearovskou komedií omylů. Nikdo se sice za nikoho nepřevléká, ale partnerské šarády, na jejichž konci jsou všichni spokojeni, nápadně připomínají Večer tříkrálový. Jinak jde ale o dost zdlouhavou podívanou.

Na to, že jde o poloamatérský snímek filmařského samouka, jde o překvapivě vyzrálé dílo, které sice zvysoka kašle na pravidla vyprávění, ale umí jej nahradit vlastním sevřeným systémem s jednotnou vizualitou. Zásadní otázkou zůstává: je to film o dospívání (viz vymačkávání kovového akné a samovolná erekce s fatálními následky)? :)

Není to zdaleka dokonalé, ale můžu celkem poctivě říct, že jsem nikdy nic takového neviděl. Retardovaný muzikál plný úvah o svrchovanosti Boha a superioritě francouzského krále, se zjeveními, které spouští salvy smíchu tak mocné, že lidi padají ze sedadel, herci se skvělým vokálním projevem, ale strašlivě prkenným herectvím a pohybovými kreacemi, jeptišky, jež headbangují s takovým zápalem, že jim padají plachetky z hlavy, rap horší než od Leoše Mareše a zcela statická kamera, která nás nechává kochat se francouzskou přírodou a všudypřítomnými ovcemi. Kdo nevěří, ať tam běží.

Na Alphaville jsem se chystal už delší dobu a byl jsem rád, že jsem ho nakonec viděl na velkém plátně. Godard je mi trochu protivný tezovitostí svých filmů, ale zároveň je pro mě jedním z nejzásadnějších stylových inovátorů nejen šedesátých let. Obojí do Alphaville prosakuje. Jedná se o snímek, který je zábavný ve své naivitě, s kterou nekriticky přebírá podněty dobového francouzského strukturalismu (zejména sémantiky) a francouzské avantgardy (citování dlouhých pasáží Éluarda atd.). Zároveň je ale třeba říct, že vytvořit snímek na podkladě tak abstraktního tématu jako je (ne)možnost dorozumění a ovládání komunikace (dystopická vize odcizené společnosti se zcizeným jazykem je vlastně jen metaforou pociťovaného současného stavu), představuje nesmírně zajímavý koncept. Připočítejme k tomu surrealistickou výstavbu a výraznou intervenci noirového žánru a je na zajímavý film zaděláno. Mimochodem, jde to k sobě lépe, než by člověk čekal: absurdita fikčního světa budoucnosti ovládaného strojem má skvělou paralelu ve fikčním světě noiru, který je skrz naskrz temný a ovládaný zlem v podobě zločinu. V obou případech je pak hrdinou postava detektiva, který se světu vymyká a zastupuje nezapadající živel. Tak jako se detektiv drsné školy nebojí prosazovat byť i malé dobro ve zkorumpovaném světě, Lemmy Caution (jehož jméno je mimochodem také odvozeno z lingvistického pojmu) je zase mužem, který se dokáže vzepřít nastavenému systému a nenechat počítač kontrolovat svou řeč nebo činy.

Snímek neuvěřitelně poznamenaný dobovou ideologií, ale zároveň velmi dobře natočený, zahraný a poetický (tak trochu ve stylu Vláčilovy Holubice nebo Jasného Touhy). V paměti mi subjektivně nejvíc uvízlo, jak moc se Sergej i malý Saša podobali stylem vystupování a oblékání Jamesi Deanovi v Rebelu bez příčiny.

Tarkovskij je už ve svém druhém školním filmu silný v obrazové kompozici a výborně také funguje budování napětí pomocí chytrých prostřihů. Práce s tempem je však kolísavá - pasáže s odkrýváním zeminy okolo raket je neuvěřitelně zdlouhavá a bez patřičné tenze. V některých částech pak působí film zcela nezáměrně komicky (a domnívám se, že tak musel působit i v dané době - viz zabodnutí do té doby s největší opatrností přenášené rakety do země, aby si voják mohl vedle výbušniny zapálit cigáro.

V zásadě povedené školní cvičení, spíš než plnohodnotnej kraťas. Zabijíci jsou pozoruhodní povedenou noirovou atmosférou, ale chybí jim výraznější směřování. Premisa (vrazi si krátí čekání na oběť plkáním v baru) hodně evokuje Tarantina, oproti jeho filmům jsou zde však dialogy největší slabinou.

Devadesátky už jsou dávno pryč a já od té doby úplně zapomněl, že se takhle (neúmyslně) špatný filmy točili a jako malej kluk jsem je z videokazet úplně hltal. Tenhle Puynův bizár obsahuje destilovanej výtah naivity tehdejší akční produkce: jsou tu hrdinové, co neuměj pohnout mimickýma svalama, ale utečou po svejch pěti kulometům, toporné, rádoby drsné hlášky namísto dialogů (také známé jako spouštěče smíchu), naprosto diskontinuitní střih, efekty působící jako vystřihovánky, který se hýbou na provázcích, strašlivá synťáková hudba a především střely z pistole, které záhadně po dopadu způsobují výbuch jako po náloži. Míra pobavení vysoká, míra základní filmařské úrovně pod bodem mrazu.