Plangi

Není to žádný objev Ameriky, ale po dlouhé době celkem klasický romanticko-komediální americký zjev, který dopadl nadmíru dobře, vezmu-li v potaz ten zbytek ze stejné sorty filmů, kterým Hollywood krmí osazenstva obýváků, vyvalené před domácím kinem po náročném týdnu, no nedejbože obecenstva v kinosálech. Má cenu mlátit hlavou o zeď kvůli klišé a očekávanému závěru? Co člověk vlastně od filmu tohoto typu a hlavně země původu očekává? Trochu kolize. Vlastně ne, to první jsem chytnul ze zdejších komentářů…to druhé jsem si říkal, když jsem usedal po opravdu vyčerpávajícím dni k večerní telce a opravdu jsem dychtil po nenáročném večerníčku. Dobře jsem udělal, že jsem sáhnul právě po Ghosts of Girlfriends Past. McConaughey je prostě pohodový týpek, přesně pasující na roli kurevníka s pokřiveným pohledem na cokoliv, co se týká partnerského vztahu a vyšších levelů…ten jeho proces uvědomění za asistence 4 duchů mi opravdu několikrát přivodil záchvat smíchu (Michael Douglas a jeho průpovídky typu: „Ženský sice rády jebou, ale nesmíš s nima vyjebat.“ ), což mi v tu chvíli náramně bodlo. To nutné klišé bylo druhu milého…A vůbec, mám dojem, že jsem právě objevil další film režiséra Waterse, který si pustím minimálně ještě jednou…71%

Víceméně chápu postoj hlavní postavy k jeho situaci…Dle strohého začátku jsem se mohl jen domnívat, že než byl konfrontován s informací o svém rakovinou vyměřeném čase, byl vlastně jen protřelým nanicovatým floutkem, co si doma vydržuje mladýho, sjíždí se koksem a za největší zábavu považuje rýpání do sestry. Škoda, že Ozon tuto část „před“ nechal netknutou, člověku by se pak dařilo lépe se s Romainovým jednáním ztotožnit. Ten asi sám neví, jak s tímto naložit, aniž si to sám přizná. Zprvu rozdává kopance, ale svým způsobem na jakýsi akt smíření se svými blízkými a hlavně sám se sebou dojde. Sice cestou, kterou asi málokdo čeká, která leckoho znudí, ale mě působící slzy a úsměv dojetím zároveň. Pět nedávám, jelikož se stopáž přifukovala trochu nepadnoucími momenty a Ozon místy až moc okatě šponoval film do příliš odměřené polohy, podobně jako tomu bylo u tématicky podobného filmu Mi vida sin mí režisérky Isabel Coixet. 80%

Rok tomu, co jsem natrefil na režiséra Foxe snímkem Ha-Buah (2006) a pravda moc na větvi jsem nebyl, vadila mi přílišná překombinovanost. U jeho o dva roky staršího filmu Walk on Water se tento neduh objevuje také, bylo zde zkrátka mnoho motivů, které vyzněly do prázdna. Naštěstí to ale nebylo v takové míře, aby se ztrácela hlavní zápletka, týkající se samotného agentova pátrání po nacistickém zločinci za nevědomé pomoci jeho vnoučat. Ta je opravdu zajímavá a na tu nějakou hodinu a tři čtvrtě mě film dokázal naprosto vtáhnout do děje…no tedy až na pár minut ke konci, které jakoby střihač fiknul z jiného filmu a žánru. 80%

Konečně někomu došlo, že seriálům o šťastné mládeži z vyšších vrstev už odzvonilo. Britové přišli se Skins, seriálem o mládeži ze střední třídy, která má k té šťastné daleko. Je to mnohdy depresivní, působí to místy reálně, místy surreálně, postavy se točí v začarovaném kruhu nejen partnerských vztahů, na jeden díl minimálně deset hlášek. První dvě řady jsem zhlédnul na jeden zátah za dva dny...to ani jinak nešlo, protože Skins se mi dostaly hned prvním dílem nemálo pod kůži a je naprosto neuvěřitelné, jakým vývojem postavy za 19 dílů prošly. Tím chci naznačit, že co se týče toho hlavního jádra, byly to opravdové bytosti, u kterých se tvůrci vyvarovali přílišnému schematizování. Vývoj dějový typický pro seriál, některé díly jsou přímo skvělé, některé mírně nudné. Co mi ale nepřišlo vůbec patřičné, jakým stylem byl vážný tón v některých momentech odlehčen (nic proti odlehčení jako takovému). Ten kontrast dramatu a někdy až absurdní grotesky působil moc necitelně. Proto to tentokrát neženu do plného počtu, ale těsně pod. I když bych právě kvůli Tonymu, Chelle a Maxxiemu strašně rád...

Co ke svým čtyřem * dodat? Je to konina s echt nákladem moralizujících facek, do poslední scénečky objetá podle spolehlivého mustru, zajišťujícího jistý divácký zájem, ovšem bez jakékoli snahy o invenci. Nicméně záživně natočený film jest a k dobru jednoznačně připočítávám, že mi cukaly ruce nohy na gauči při těch perfektních tanečních kreacích. Jojo líbivě zabalené klišé jak kráva, na které moje filmové chutě tentokrát přistoupily. 71%

„Hallo! Wir sind schwul! Er nicht…“ Kdo by čekal další blbou německou taškařici, kopírující ty americké, toho musím vyvést z omylu, jelikož Reine Geschmacksache, jakožto komedie balancující na hraně lehkého dramatu, sice nepřichází s ničím výjimečným, leč překvapí hlavně košatou zápletkou, kterou patřičně využije bez trapností, a příjemným obsazením. V podstatě jde o příběh rodinky Zenkerových, jejíž hlavě se začíná hroutit profesní život obchodního dealera klasické konfekce, jelikož mu nový spolupracovník krade zákazníky. Ve snaze všemožně tento proces zvrátit, přestává brát ohledy na rodinu a začne se hroutit i jeho život osobní. A do toho všeho se mu ještě syn zamiluje do jeho rivala. Konec sice jen splní klasické schema hepyendu, ale nepokazí zážitek, pokud chcete vidět něco odlehčeného a ne hloupého. 80%

Od doby první Mumie je to první Sommers, který mě baví přes svou myšlenkovou vysokonenáročnost a přebujelý vizuál na hranici kýče non plus ultra, což je v mém případě po onom filmu a u onoho rejži už fakt co říct. Já vlastně nemám moc co vytýkat, tomu filmu sedělo absolutně všecko, co se sluší a patří k americkému letnímu nadupanému bijáku. A scénu s honičkou Paříží jsem si musel sjet několikrát…schválně, kolikrát se dá projet pražská Zikovka, než se dostanete k Eiffelovce, hmm? 75%

Drew se nám nakazila těžší variantou syndromu Bena Afflecka. Překlad…jakmile udělá přesun z před kamerou za, člověk se nestačí divit, proč kdy vůbec bylo nějaké před (no jo E.T. je výjimka :-). Představoval jsem si komedii o závodech na kolečkových bruslích způsobem, že půjde o plejádu držkopádů obhroublých děvenek v sukýnkách a nic víc. Někdy je moc hezké se mýlit. Děvenky by tu byly a pár držkopádů taky, ale šlo hlavně o uvědomění si sebe samotné mladé Bliss, která vždy dělala vše spíš protože musela a jejímž největším vzdorem vůči matčině snu z ní udělat missku „aby to měla v životě jednodušší“, byl maximálně modrý přeliv ve spojení s miniproslovem o emancipaci a obdivu k Amelii Earhart při přehlídce v soutěži krásy (brilantní scéna). Dokud nezačla potají závodit na kolečkových bruslích. Ellen Page mi se svou Bliss snad poprvé přišla přirozená, protože se doposud její až nepřirozeně dospělácké hraní bilo s věkem jejích postav. Těch pár nutných notně otřepaných ingrediencí mohu z fleku odpustit, protože Drew se podařilo natočit komedii vkusnou a v některých momentech až krutě zábavnou. 80%

Měl jsem trochu obavy, co tohle bude zač, jelikož s Clooneyho dřívějším režijním počinem Milujte svého zabijáka jsem měl celkem nemalý problém jej strávit. Byly neopodstatněné. Leatherheads, jakožto retro komedii, nechyběla nápaditost a přímo sršela svěžím vtipem přesně dle mého gusta. Clooney-režisér si s příběhem o profesionálním americkém fotbalu v plenkách pěkně vyhrál a jelikož mu nejspíš zbyla dostatečná zásoba energie, vyhrál si i coby Clooney-herec před kamerou a to s takovým šarmem, že zastiňuje zbytek hereckého ansámblu, dokonce i Renée Zellweger, jejíž výkon je protentokrát jen mile sekundující. Navíc bylo znát, že se rozpočet pohyboval ve větších číslech, což umožnilo ruku v ruce s dobovou hudbou Randyho Newmana, aby z filmu atmosféra dvacátých let přímo dýchala. Nemám americký ani žádný jiný fotbal rád, ale ani to mi nebránilo si tento chutný pamlsek opravdu vychutnat. 90%

„I know now, why God didn´t heal Bobby. He didn´t heal him, because…there was nothing wrong with him. I did this, I killed my son.“ Mezi queer filmy se semtam mihne dílko koketující s kontrastem náboženství a homosexuality, ale zatím jsem měl tu smůlu zhlédnout z tohoto rance kousky, které nakonec zůstaly jen červenou knihovnou, nebo…červenou knihovnou. Prayers for Bobby je konečně film, který se lidským způsobem vyrovnal s touto ožehavou látkou. V centru dění není samotný Bobby, nýbrž jeho slepě věřící matka, která není schopna akceptovat jeho orientaci, což vede k tragédii a následnému vyrovnávání se s ní. Ač se jedná o televizní film se všemi jeho klasickými neduhy, herecké výkony byly na výborné úrovni, což bylo hlavně znát v emočně vypjatých momentech filmu. A nutno podotknout, že jich bylo nemálo. Zejména pak zazářila ústřední dvojice Sigourney Weaver, jež byla po zásluze za svůj výkon nominována na Zlatý Globus, a Ryan Kelley. No a výpovědní hodnota snímku, jehož téma je aktuální i dnes? K nezaplacení. 90%