JajinkaBec

Mně se to líbilo. Hodně. Napínavý a dostatečně propletený kousek, kontroverzní, nutící k zamyšlení. Tradičně výborný Hanks, krásná Tautou, ďábelský Bettany, vtipný McKellen a úžasně sekundující Reno v příběhu atraktivním jak po historické, tak po současné i vztahové či náboženské stránce. Na první zhlédnutí bez znalosti předlohy je ale na pozornost diváka náročný až příliš (jak jsem si vyzkoušela na své drahé polovičce :), a tak snad až při tom druhém si lze v poklidu doplnit souvislosti. Já knihu každopádně četla, užila si ji a protože miluji i historii a nejrůznější konspirace, moje dušinka zkrátka plesá.

Ač jsem měla nádherné dětství, zpětně musím konstatovat, že o tenhle kousek bohužel ochuzené. Na druhou stranu jsem tuhle perlu v dospělosti dokázala alespoň o to víc ocenit - nádhernou animaci s neokoukaným dějem a s hrdiny, které si musí oblíbit i kus kamene. Utírám slzu a sama sobě slibuji, že za pár let si to se svými dětmi určitě velice ráda připomenu. Hakuna matata! :)

Dost možná můj nejoblíbenější film dětských let, ke kterému mě přivedl táta, a který prošel i zkouškou času. Po víc než deseti letech mě stále baví, některé pasáže dokonce ještě více než dříve. Kdybych chtěla, najdu ve filmu věci, které tak docela "neštimují", ale proč bych to dělala. Vždycky jsem dokázala ocenit originální příběh a za ten o deskové hře dávám jasných pět hvězdiček. Díky Jumanji vstoupil Wiilliams mezi mé oblíbené herce. Je tu naprosto dokonalý nápad, ze kterého by se dal vytřískat film absolutně jakéhokoliv žánru. Autoři chtěli rodinou komedii a tu udělali na výbornou. Nestává se mi, že bych si přála, aby byl film další, ale tady bych klidně koukala ještě hodinu. PS: Sláva Carlovi! :)

Pokud považujete dvacet let (panebože, je to vůbec možné?) staré Jumanji s Robinem Williamsem za komediální klasiku 90. let, tahle nová verze byla pro vás odepsaná už od začátku. Pro všechny ostatní se ale jedná o příjemnou jednohubku, která na dvě hodinky solidně zabaví. Nejedná se o kdovíjakou pecku, jelikož nikdo z přítomných nedosahuje Williamsova komediálního talentu, a tak typický humor stojí na parodování videoherních pravidel a neustálých zvratech v ději. Žádné hloubky či nezapomenutelných momentů se nedočkáte, ale nenáročné popcornovky naštěstí ano. Mně osobně tenhle film strašně lákal (byl v tom kus nostalgie, původní Jumanji byl jeden z prvních dobrodružných filmů, na který mě taťka jako dítě nechal koukat), na druhou jsem (ze stejného důvodu) měla strach. Nakonec zbytečný - jak naznačuji na začátku, originál je prostě jenom jeden, ale tohle s určitou dávkou nadhledu fakt bavilo.

Výborný film, jehož popis mě sice hned zaujal, ale od kterého jsem toho (snad i kvůli roku vzniku) zas až tak moc nečekala. Samotnou mě překvapilo, že jsem se na konci cítila natolik spokojená, že je z toho pět hvězd. Palec nahoru přesvědčivým a strhujícím scénám s lidožravými lvy, skvělé kameře, která spolehlivě vyvolá napětí i při pohledu na vlnící se vysokou trávu, kde by se zabiják mohl schovávat. Pocta patří i slušnému Kilmerovi (o jehož hereckých výkonech jsem až do teď neměla valné mínění) a výbornému Douglasovi, který zde ovšem hraje skutečně jen vedlejší roli.

Perfektní film, jeden z nejlepších Richarda Gerea. V podstatě nejde o horor, ale postupně zvládá budovat hutné napětí, je záhadný, má silnou atmosféru. A co si budeme povídat - to slovní spojení "na motivy skutečných událostí" na mnohé z nás dokáže zapůsobit. Trochu paradoxně (a proto ta hvězda dolů) dle mého názoru s blížícím se koncem filmu zmiňovaná atmosféra opadá. S koncem jako takovým ale spokojenost. Zkrátka hodně dobrý mysteriózní film, který člověka zabaví, vystraší a donutí přemýšlet a to už si slušné hodnocení zaslouží.

Víte, co je horší než obrovská masožravá potvora? Obchoďák plný lidí. Aneb odnepaměti největším nepřítelem člověka je člověk sám. Přiznávám, že když mě k tomuhle filmu začala lanařit moje drahá polovička, tak trochu jsem netušila, co od toho čekat. A když už, tak spíš něco "béčkovějšího". Dostalo se mi ovšem nářezu, který mě na dvě hodiny doslova a do písmene přibil ke gauči - až jsem byla několikrát dotazována, jestli dýchám. Jak už naznačuji v úvodu, víc než samotné potvory člověka zaskočí skutečnost, jak se lidé dokáží chovat bez "elektřiny a technologií", jak hlásá jedna z hlavních postav. Co zrůdného se skrývá pod tváří vašeho souseda, a jak by se v případě krize zachoval on? A jak my sami? K zamyšlení. Konec mě šokoval, přiznávám. Čekala jsem hollywoodský závěr "za pět minut dvanáct". Ale jakkoliv to bylo šokující, o to víc si vážím toho, že tvůrci pro jednou vykročili jiným směrem. PS: Tu nánu měli odbouchnout už na začátku. Ale bez ní by to nebylo ono, uznávám.

Kruh se uzavřel. Druhá Síla vzdoru se zcela samozřejmým způsobem stala mou nejoblíbenější "hladovou adaptací". Může za to hlavně brilantní gradace, která z deprimovaných dialogů a pochmurné nálady přechází do tuhého boje, bolestivých ztrát - a ještě deprimovanějších dialogů. Dvě vrcholné scény (stoky a pochod k paláci) mě napínaly dokonce tak moc, že jsem i přes znalost všech zvratů chvílemi nedýchala. A přesně o tom Síla vzdoru je. O konci, který naplňuje tu nejtragičtější představitelnou ironii, o hrdinech, kteří zůstanou nenávratně poznamenaní a stojí mi za to jim fandit do poslední vteřiny. V první řadě jsou ale Hunger Games příběhem Dívky v plamenech, jejíž osud a odhodlání může být metaforou, předobrazem, varováním a vším možným dalším. I kdyby jen proto, aby na jejím místě nikdy nemusel stát nikdo z nás.

Faktem je, že první část Síly vzdoru je jen předehra k epickému finále, které tady ovšem vyhlížíme jen kdesi daleko za rohem. Zároveň jde o jakýsi mezikrok. Po dvou dílech, které se odehrávaly v arénách, je nutné zvyknout si na poněkud jiný styl a (pouze na první pohled) poněkud méně akční obsah. V první Síle vzdoru jde hodně o psychologii a poznání dalších postav. Nebo těch stávajících ovšem z jiného úhlu pohledu. Kolikrát mrazí z méně patrných a zásadních scén (píseň o oběšenci) a milovníkům Peety tahle část patrně zlomí srdce. Na druhou stranu - poslední díl zlomí srdce všem, takže jak říkám, berme tenhle kousek jako velmi kvalitní předehru.

Oproti jedničce je dvojka vyzrálejší, dospělejší a tak nějak sebevědomější. Zatímco u prvního dílu se tvůrci tak trochu bázlivě krčili někde za rohem a čekali, co z toho bude, v pokračování už všichni kráčí na výsluní. Herci, scénář, kamera... Ve většině aspektů se jedná o stejně absolutní nálož jako v případě předlohy. Z první poloviny se ve špatných rukách klidně mohl stát jen uplakaný prolog, ale naštěstí se tak nestalo, jiskra pomaličku přechází v plamen, a když je z Peety jasný tahoun a Johanna si na minimálním prostoru krade všechny scény pro sebe, má Vražedná pomsta vyhráno. I když se do extra svižné půltřetí hodinky nevešlo větší množství zmínek o historii Čtvrtoher nebo jednotlivých veteránů, jde díky ještě ucelenějšímu obrázku téměř o nejlepší filmový díl.