Hromino

Jednoho krásného dne – a to vcelku nedávného – mi přistála v poště zpráva od ne příliš tajné ctitelky, v níž mi bylo vyčiněno, že prý jsou mé komentáře psány stylem „studený psí čumák” a že to vypadá, že neumím být vůbec nadšený z filmů, že si je neumím vychutnat a že z nich zřejmě nedokážu mít radost. Řekl jsem si, že tedy dobrá, milá zlatá, až bude vhodná příležitost, tak si v komentáři k nějakému filmu či seriálu zkusím bez skrupulí slovně zaonanovat. A je to tu! Himlhergotfagot, pane jo, ach božínku, ach, ach, tohle byl tak strašně boží film, že jsem z něj nadšením nemohl usnout! Tento film mi prostě seděl jak prdel na nočníku, a přestože jsem byl v onu pozdní hodinu již těžce unaven, tak jsem při sledování Kokuhaku úspěšně přemohl spánek a ani na chvíli se nenudil. Dalším důkazem aplikovatelnosti prdelonočníkového přirovnání u tohoto filmu budiž fakt, že jsem v průběhu sledování poznal snad veškerou převzatou hudbu (Boris, The xx, Radiohead, Händel…), což se mi už hodně dlouho nestalo (pokud vůbec někdy). Kokuhaku je psychologický film, jenž v prvé řadě cílí na zobrazení vlastních světů jednotlivých postav, za což musím tvůrcům zatleskat. Zobrazují je formou hravou, často využívají flashbacků nebo zpomalených záběrů (pravda, místy možná až trochu moc), ale právě ono hraní si s časem, střídání rozdílných perspektiv jednotlivých postav a vykreslování jejich pozadí v kombinaci s již zmíněným hudebním podkladem tvoří vynikající atmosféru příběhu plnou gradujícího napětí. Opět děkuji za to, že žádná z postav není vyloženě kladná či záporná, každá má přídatný rozměr a osud žádné z postav na obrazovce mi nebyl lhostejný. Režisér skvěle využil knižního námětu k tomu, aby vytvořil velmi silný film, jenž ve mně zanechal silně rezonující zážitek. Určitě si Kokuhaku musím ještě jednou pustit. Někdy. A pokud se mi bude stále tolik líbit, půjde bez ostychu do topky. Čistých 5*.

Věru, jednou to asi přijít muselo, jednou mě některý z výtvorů studia P.A. Works musel zklamat. Očekával jsem však snad, že by Glasslip byl až taková diletantská pitomost? Pravda, neočekával, o to trpčí je pak mé zklamání a rozhořčení. Již po zhlédnutí prvního dílu, kde snad polovinu stopáže tvořily jen zpomalené záběry na vybuchující ohňostroje, čtvrtinu zas rozjímání nad slepicemi s tajemným novým spolužákem a v endingu tančily slepice a čibi postavičky hlavních hrdinů, mi bylo celkem jasné, že u „skleněného pysku” jsem se minul očekáváním. Další díly mě v tomto tvrzení bohužel nejen utvrdily, ale navíc mi dokázaly, že Glasslip selhává ve více rovinách, než jsem myslel. Nejzásadnější problém vidím asi v postavách. Ty nejsou v podstatě nijak představeny, s výjimkou Tóko nemají více než jeden rozměr, a abych pravdu řekl, tak si nepamatuji ani jejich jména, natož tak kdo koho a proč v onom mnohoúhelníku miluje či nemiluje. Mají se rády asi jen prostě proto, že tak určil pan scenárista, stejně jako z vlastních – mně neznámých – důvodů rozhodl v případě zanesení dějové linky s oním tajemným novým spolužákem, jenž Tóko neustále říká, jak oni dva dokáží vidět budoucnost. Říká jí to vskutku neustále, ale v jakém smyslu to myslí, co to má být přesně za schopnost, co tam v té budoucnosti uvidí…, to se nedozvíme. Stejně jako důvod, proč tam byla vůbec tato linka zanesena a jaké má vůbec opodstatnění. Skleněný pysk je zkrátka mindf*ck, ovšem velmi pravděpodobně naprosto nechtěný mindf*ck, který ani k smíchu není. Pokud někteří diváci minulý rok tak nadávali na postavy a milostný mnohoúhelník v předchozím počinu studia, Nagi no asukara, jež třeba mně bylo vcelku po chuti, tak by mě zajímalo, co by řekli právě na Glasslip. Hvězdu dávám za tradičně pěknou kresbu a animaci a ucházející soundtrack, jinak končím po pátém díle.

Odpad dát nemůžu, neboť když mi byly tak čtyři roky, tak to byl jeden z mých nejoblíbenějších pořadů. Jednu hvězdu taky nemůžu dát, neboť když mi bylo pět, tak k nám na dědinu na hřiště přijela Nova spolu s Učesanou prdelí a já fanaticky vyletěl ze sedačky v hledišti, abych si s ním potřásl rukou a abych se s ním objal. Musím dát alespoň dvě hvězdy, neboť zejména díky CaryMaryFuckovi mě ovanula vůně nostalgie, nabily se mi opět naplno čakry a mnohé skeče právě z Kolotoče mi při opětovném zhlédnutí přivodily málem prasknutí bránice smíchy. Stejně jako spousta jiných pořadů Novy z 90. let, i Kolotoč jest pochybným panoptikem doslova napěchovaným těmi nejrůznějšími exoty, do nichž musela být zřejmě v zákulisí vpravena notná dávka okeny, kde opravdové vědomosti nehrají vůbec žádnou roli a jako takové panoptikum dává mé bránici řádně zabrat, byť jsem si vědom, že zvířátkům se smát nemá. Jen bych rád podotkl, že mé dvě hvězdičky patří čistě a jen dílům, jež moderovala Učesaná prdel. Za Musila a zejména za Gondíků mě to nebavilo ani z recese. Mé guilty pleasure z 90. let, na něž zkrátka nedám dopustit.

Před psaním tohoto komentáře jsem byl nucen vytvořit takové dvě teorie týkající se objasnění skutečnosti, proč se s DaweForemanem tak drasticky neshodneme na tom, zda je seriál Black Bullet vyváženým seriálem. Ta první teorie – méně pravděpodobná – říká, že jsme s DaweF koukali každý na jiný seriál a možná zde každý jiný seriál hodnotíme. A ta druhá říká, že by si měl DaweF zkrátka přečíst nějaký stručný manuál pro začínající scenáristy, než o nějakém filmu či seriálu prohlásí, že je „hodně dobře vyvážený”. Seriál s názvem Black Bullet je totiž dílem vskutku diletantským a nedá mi to, abych si nezačal pohrávat s myšlenkou, zda dramaturgem seriálu nebyl náhodou nějaký orangutan z libovolné japonské zoo. Na jedné straně se seriál pokouší navodit atmosféru bezvýchodnosti, zoufalosti, strachu ze zmutovaných stvůr a obav z konce světa, na druhé straně je v něm plno momentů, při nichž hlavní hrdina flirtuje a vesele se mazlí se spoustou lolitek a osud světa je mu zjevně úplně u zádele. Prvních pár dílů se v seriálu opravdu něco děje, pak až zhruba do jedenáctého dílu se neděje nic pro hlavní zápletku významného (jinak řečeno: děje se tam úplné h*vno) a až v posledních pár dílech se děj opět stáčí ke zmutovaným zrůdám. Prostředek seriálu by tak mohl být v klidu vystřižen a ničemu by to neuškodilo, neboť pokud je v seriálu někdo zabit, jsou to jen vedlejší postavy, které měly před svou smrtí prostor jen pár minut a jejichž smrt se za pár minut opět zapomene. Smutný ovšem je fakt, že kdyby byl seriál právě o něco vyváženější a dal přítomnosti několika neuspokojivě dotažených dějových linek a vedlejších postav smysl, jež zoufale postrádají, tak by se seriál dal i přes svou neoriginalitu, nehezké CGI stvůr a nijakého hlavního hrdinu brát aspoň jako takové oddychové béčko na sobotní odpoledne, jemuž bych v klidu dal 3*. Hudba (jak OST, tak opening, tak ending) je totiž celkem fajn, kresba je kromě již zmiňovaných CGI modelů příšer slušná a některé naťuknuté myšlenky by mohly být při lepším rozvedení a vyváženosti seriálu přinejmenším zajímavé. Takto jsem se ale dočkal seriálu, při jehož sledování jsem kolikrát nevěděl, zda jej mám brát smrtelně vážně, nebo jako parodii. Studio Kinema Citrus mě tak opět o svých kvalitách zdaleka nepřesvědčilo.

Já nevím, jakou mám barvu očí. Když se dívám do zrcadla poprvé, zdá se mi, že rozhodně hnědé, když podruhé, tak zas nabývám pocitu, že hnědozelené. Nejsem v tom sám, kdo si není svým tvrzením jist, neb i s pomocí přátel jsem dosud nepřišel na jednoznačnou odpověď. To je ovšem velmi zvláštní, podivné, kuriózní! Mám tedy napsat do Pelhřimova, aby si mě zapsali na seznam rekordů a kuriozit, nebo mám snad volat do Jedličkova ústavu? Ne, založím si přece nějakou strašně cool skupinu pro lidi, kteří mají taky něco zajímavého s očima, a společně budeme… é, nó, prostě společně budeme! A budeme mezi sebe přijímat další a další lidi, abychom… nó, abychom měli víc členů! Vždyť přece už jen ten samotný nápad, to je prostě něco, to musí každého přilákat! A když o nás někdo udělá anime, tak to přece bude bomba! Nejlépe když ten někdo bude Shaft, ten kolem nás určitě vytvoří naprosto parádně udělanou audiovizuální bublinu, kvůli níž si spousta lidí sedne na p*del! Co na tom, že jsme vlastně jinak úplně nezajímavou bandou, že naše osudy jsou nuda, že naše příběhy jsou nuda, že vypadáme jako další rip Bakemonogatari, že v podstatě nemáme co nového nabídnout… vždyť stejně zas zaujmeme spoustu lidí! Nebo snad ne? No jo, toho idiota s přezdívkou Hromino samozřejmě ne, ten má přece úplně divný vkus a neví, co je dobré anime…

Akari! Tóru! Hromino, dvanáct dílů, zhlédnuto! Seriál, moc divný! Jména, hodně divná! Čaika Trabant! Dominika Škoda! Má mluva, taky divná! Draci, oceloví! Oni přeměna, kočky! Jednorožci, děsiví! Má zbraň, fajn! Však svět, celkově, poměrně zajímavý! Konečně fantasy, prostředí! Však postavy, slabota! Tóru, moc nijaký! Akari, moc nijaká! Frederika, otravná! Já, ještě v pohodě, pěkné šaty! Děj, průměr! Putování odnikud, nikam, pocit! Záživnost, nic moc! Nějaký rámec, ano, provázanost však, slabá! Téměř nijaká! Hromino brzy, seriál, zapomínání! Však pořád, lepší! V této sezóně, než Captain Earth! Taktéž! Bones! Méně bolest, oči! Uši! Tak co, Hromino, hodnocení! Utrpení, újma, málo! Vyloženě špatné, ne! Však dobré, nikoli! Druhá sezóna, podzim, nekoukání! Asi! A když druhá sezóna! Dvojka, dobré číslo! Hodnocení, hvězdy dvě!

V prvé řadě bych rád předeslal, že námět je hrozně prvoplánový, divný, nepříliš realistický a vyloženě hraje na ruku různým klišé filmů a seriálů, v nichž se nějakým způsobem objevuje motiv ztráty paměti. Kresba postav je tak jednoduchá a jemná, že leckomu mohou ksichtíky hlavních postav připadat oproti jiným anime nedodělané či odfláknuté. A samotné postavy jsou dřeva nejvyššího kalibru. Proč tomu tedy dávám 3*? Protože guilty pleasure. Těžko se to popisuje, těžko se to specifikuje, ale navzdory tolika nedostatkům mě seriál dokázal oslovit a každý týden jsem se na novou epizodu vcelku těšil. Ona pomalost děje, absence fanservisu, jednoduchá kresba a zaměřenost na interakci několika málo postav tvoří zvláštní atmosféru, která mi sedla a díky níž mi seriál rozhodně nepřipadal nudný, jak tady nebo na jiných stránkách někteří píší. Postavy jsou sice dřeva a červenání se je v seriálu víc než dost, ovšem právě přirozená nevyzrálost citů a naivita jejich věku vlastní tento fakt do jisté míry ospravedlňuje. Z hlavní dvojky je přirozeně zajímavější postavou Fudžimija, o níž se divák postupně dozví poměrně hodně (včetně poměrně hloupého, stejně tak prvoplánového důvodu, proč trpí ztrátou paměti), což se ovšem nedá říct o hlavní postavě Haseho. Není moc jasný důvod jeho motivace, proč se tak moc snaží od začátku spřátelit s Fudžimijou (prostě jen ze zvědavosti?), stejně tak se člověk moc nedozví o jeho zázemí či minulosti. Pokud jde o vedlejší postavy Jamagiši a Kirjúa, tak ty mi přišly ze začátku trochu zbytečné a otravné, ovšem později mě vývoj jejich vztahu začal taktéž zajímat. Úvodní znělka a OST mě moc nezaujaly, zato znělka závěrečná ano. Váhal jsem mezi 2* a 3*, ale jelikož jde o seriál, který si nehraje na nic víc, než čím opravdu je – vcelku fajn pokoukáním na jedno pošmourné odpoledne –, dávám nakonec 3*. Sice slabší, ale přesto 3*.

Když jsem si začátkem jarní sezóny vybíral anime, jimž dám tu ctěnou možnost mě oslovit, zaujmout, pobavit a potěšit, u Mahóky jsem váhal nejvíce. Zpětně si říkám, že oprávněně, neboť synopse nebyla zrovna dvakrát lákavá a po zkušenostech s předchozím, velmi špatným výtvorem studia Madhouse, jenž rovněž pojednával o světě magie, byly mé rozpaky na místě. Co však naplat, nakonec jsem Mahóce přeci jen šanci dal, ovšem taktéž odcházím nepotěšen. Lze-li to považovat za kompliment, můžu přiznat, že oproti Magickým válkám je Mahóka jen špatný seriál, jehož sledování nepředstavovalo takový okabol, břichabol a nervové drásání jako při výše zmiňovaném díle. Mahóce se zjevně dostalo vyššího rozpočtu, což mělo za následek zlepšení kresby, animace, hudby i zvýšení počtu dílů, ovšem postavy i děj zůstaly na zhruba stejně tragické úrovni. Za dobu devíti dílů jsem zaznamenal opravdu jen střípky čehosi, co by se s přimhouřením obou očí dalo považovat za děj, přičemž ten zbytek, na nějž jsem koukal, byla jen všudypřítomná vata plná vyprázdněných dialogů, jejichž pisatelé by si mohli podat ruku s Havlem, pár akčními momenty (slova „pár” a „moment” zde chápejte opravdu doslovně) a vzdycháním sestry hlavního hrdiny. Právě hlavní hrdina Tacuja a jeho sestra Mijuki jsou ukázkovým příkladem toho, jak by hlavní postavy neměly vypadat. Nejvýstižnějším adjektivem pro popis Tacuji je totiž „nijaký”. Opravdu. Zeptám-li se totiž sám sebe, čím mě Tacuja zaujal, respektive čím si aspoň trochu zasloužil mé sympatie, dostanu odpověď: ničím. Jde o tak mizerně napsanou postavu, že bych se možná ani nepozastavil nad tím, kdyby si je spolu se sestrou od desátého dílu odnesli kami a až do konce seriálu by se na obrazovce neukázali. Vlastně bych to i uvítal, neboť by do silně stojatých vod tohoto anime byl vnesen aspoň nějaký zajímavý prvek. Bylo by to mnohem lepší než sledovat současnou statickou podívanou plnou klišé o jakémsi třídním boji na škole umělé magie, kde asi z nějakého záhadného důvodu nefunguje vedení školy a pedagogové se zjevně stali přežitkem. Že vás můj komentář už nebaví číst? Nebojte, mě ho už taky nebaví psát. Končím po devátém díle v naději, že snad dá Madhouse aspoň na rok s anime o školách magie pokoj. A pokud náhodou přemýšlíte, že byste se na Mahóku přeci jen podívali, radím vám: pusťte si raději znovu celého Pottera, uděláte lépe.

♫ Čekám na dobré mecha. To z nebe nepřichází, a tak čekám dál. ♪ Aneb bohužel, nakonec se Kapitánovi nepodařilo ani tu jednu hvězdičku vybojovat. Ať se totiž podíváme na seriál téměř z jakéhokoli pohledu, uvidíme jen nepovedenou, klišovitou, diletantskou fušeřinu, u níž se mi téměř nechce věřit, že za jejím zrodem stojí studio Bones. Ploché, velmi nesympatické dětské postavy (plus ještě otravný hlodavec), jimž v nesympatičnosti suverénně vévodí hlavní „hrdina” – jak mám taky fandit postavě, která přišla k síle vlastně úplně náhodou, chová se navýsost arogantně a z veškerého srabu ji vysekává někdo druhý nebo nějaký náhodný power-up –, idiotští záporáci, kteří svým vzezřením připomínají Jamese a Jessie z Pokémonů, a v neposlední řadě absence nějakého výraznějšího posunu děje a vývoje postav. Pokud jsem někde zaznamenal přítomnost potenciálu na zlepšení seriálu po příběhové stránce, bylo to v páté epizodě, kdy se vydal Teppei zachránit svého „otce”, ovšem jak v této epizodě tvůrce lehce osvítilo kami dobrých nápadů, tak v těch dalších ono světlo opět pohaslo. Ani animace, kresba či hudební stránka mi nepřišla natolik dobrá, aby si seriál jednu jedinou hvězdu zasloužil. A já už vlastně nemám ani chuť se v tom dále rýpat, neboť Kapitána bych snad nedoporučil ani svým nepřátelům. Končím po osmém díle. Čistá esence anime odpadu.

Vzhledem k hodnocení, jaké jsem tomuto seriálu napařil, by mohl nejeden uživatel nabýt dojmu, že Bokura mi přineslo utrpení srovnatelné například s jiným seriálem sezóny, Captain Earth. Proto bych rád hned na úvod mého komentáře předeslal, že seriál není až tak špatný, jako spíše hrozně zbytečný. Anime s podobným, ne-li přímo identickým námětem je přehršel, ovšem za těch dosavadních devět dílů jsem nenabyl dojmu, že by si právě Bokura zasloužilo mezi nimi nějaký čestný piedestal kvality nebo – chcete-li – že by Bokura přineslo do této oblasti něco neokoukaného, nevšedního. Tvůrci nám k očím a uším předkládají seriál s velmi barevnou, skoro až kýčovitou kresbou, jež mi právě svou „duhovostí” často připomínala film Nerawareta gakuen, dále se spoustou všude možně létajících onomatopoií, deformovaných a karikovaných obličejů a zjednodušeně nakreslených scén, jež dávají diváku najevo, že za tímto výtvorem stojí režisér seriálu Blood Lad, a s několika postavami, jejichž příhody mají diváka potěšit i pobavit. A to se nedaří. Mám pocit, jako by tvůrci studia Brain's Base od dob Tonari no kaibucu-kun úplně pozapomněli, jak se tvoří zajímavé postavy, přirozená chemie a dobrý vtip s dobrým timingem. Rysem hlavního hrdiny v Bokura je totální obyčejnost, rysem hlavní hrdinky je totální odtažitost, rysem hlavního přicmrndávače je totální úchylnost. Jak je vidno, pestrost a hloubka charakterů zde byla ohlodána jen na jediný povahový rys, který má asi člověka chytnout, bavit, přinutit jej sympatizovat…? Nevím, těžko odhadovat myšlenkové pochody tvůrců, ovšem ve výsledku je to opravdu bída na pohled, při jejímž sledování jsem myšlenky spíš než na dění v seriálu upínal na to, co si udělám dneska na oběd a kdy půjdu konečně vynést odpadky. Sečteno podtrženo: tohle jest koncentrovaná nuda, která toho kromě vcelku dobrého vizuálu a celkem fajn openingu a endingu nemá mnoho co nabídnout. Otráven a unaven končím po devátém díle. Lepší 1*.