Hromino

Jílkovou jsem už jako malý vedle Bobošíkové hrozně nemohl vystát. To, jak se snažila vypadat důležitě, jak se jí pořád hejbaly ty brejličky na nose nebo jak kolem sebe pádlovala rukama a hýkala na své hosty – to mně mnohdy připadalo vtipné, i když se bavilo o smrtelně vážných tématech, jindy útrpné, ale většinou mi to připadalo jako něco mezi tím, což je dost děsivá kombinace. Když jsem kdysi uviděl, že se znovu vynořila na televizních obrazovkách a ještě k tomu na ČT, jak říká s laškovně hýbajícím se obočím, že „mám slovo”, byl jsem teda dost paf. A po zhlédnutí několika dílů jsem byl ještě víc. Srovnávat to třeba i s tou primitivní nedělní Partií na Primě je podle mě úplný nesmysl, když je moderátorka totálně neschopná, neobjektivní, nedokáže krotit hosty a celý pořad akorát řve ve snaze vyhonit si náležitě před kamerami ego. Platit koncesionářský poplatek za takový cirkus? Pche!

Už jen z toho názvu mám pocit, jako bych měl knedlík v krku.

"Tatínek" současných akčních sci-fi filmů. Kdo je příznivec sci-fi a ještě jej neviděl, jako by nebyl. Triky a efekty na tehdejší dobu úchvatné, herci vynikající - a příběh? Nevídaný a originální. Jediné, co mi trošku vadilo, bylo tempo snímku - zatímco na vás Morpheus vyklopí kopu informací o Matrixu a vy nevíte, která bije, v následujících scénách poznáte, o čem byla řeč. Důležité však je, že na závěr vám všechny informace perfektně zapadnou a vy pochopíte, jak komplikovaný a zrádný je svět Matrixu. Skvěle odvedená práce od bratrů Wachowských. Jen škoda, že zbývající dvě pokračování nejsou tak... no, přinejmenším trochu vyrovnanější alespoň mezi sebou.

Ikuni je ďábel. Celých 11 let si dával načas s vytvořením dalšího díla, a že z něj nakonec teda vylezlo dílo s velkým D! Už od prvního dílu je cítit, že nepůjde o žádnou konvenční romantickou komedii ze střední školy, a velmi rychlý spád dílů následujících naznačuje, že se vydáváme na dráždivě svůdné putování traumatickými vzpomínkami navenek veselých, ale uvnitř zlomených postav. Ikuhara je notorický poštěvák, který poštívá nejen otevřeně erotickým obsahem, ale i formou práce se ztvárněním niterných pocitů postav – ty jsou nejen ztvárňovány různými symboly (Freud by měl radost), ale pronikají do „vnějšího“ světa, stávají se jeho součástí a vytváří tak velmi zajímavý fikční svět, jenž diváka na jednu stranu fascinuje, na druhou stranu v něm vyvolává svou bizarností nedůvěru a neklid. Opět se nám zde objevuje práce s rituálem, ať už v podobě mnohokrát iterovaných scén, u nichž jakákoli změna dává tušit, že přichází zásadní dějový obrat, oblíbených frází jednotlivých postav nebo jazykových her (které se v překladech, bohužel, často ztrácí). Je to Ikuhara, takže i když spousta symbolů a dějových kliček vypadá na první pohled samoúčelně a divně, později se ukáže, že mají v příběhu své opodstatněné místo. Na jednu stranu musím uznat, že mi těch motivů místy připadalo až příliš mnoho na sobě, ale vzhledem k tomu, že i navzdory tomu byly na sebe naroubovány velmi šikovně, tak to jako negativum nevnímám, zvlášť když u jiných tvůrců bych za podobnou práci byl naopak rád. Nádhera, která se nevidí každý den, nenechá vás spát ještě několik dní a vryje se nesmazatelně do paměti. Nedivím se, že i takové legendy jako Hosoda se otevřeně přiznávají k fascinaci Ikuharovou představivostí. Velmi vzrušující...

Jeden z lepších pořadů TV Nova.

Mazec...? Inu, podle mého skromného názoru je to spíše pěkný sranec, soudě především dle trapných vystupování moderátorů a jejich hvězd.

Můj druhý Kubrick, který sice vynikajícnosti a na dlouhou dobu silně rezonujícího zážitku z Vesmírné odysey nedosáhnul, přesto však rozhodně nemůžu říct, že by se mi Mechanický pomeranč nelíbil. Líbil se mi, vlastně se mi líbil hodně, ale celou dobu jsem v naději očekával nějakou opravdu silnou, nezapomenutelnou scénu, případně výrazný závěr, ovšem ani jednoho se mi nakonec nedostalo. Jinak ale v podstatě nemám žádné vážnější výhrady. Dalo by se říct, že provokativní filmy svým způsobem vyhledávám, proto mě množství násilí ve filmu moc nezaskočilo, ovšem opět musím s potěšením kvitovat použití klasické hudby do Kubrickových filmů. Ne, opravdu bych nečekal, že se při poslechu deváté symfonie od Beethovena tak dobře kouká na tak hnusné věci. Mé pocity při sledování Pomeranče byly vůbec takové ambivalentní, neboť jsem se nejednou přistihl, že mám ve stejnou chvíli chuť se smát a být zděšen, k čemuž přispívá i fakt, že herecké výkony a výprava byly opravdu prvotřídní. Možná kdybych si tento film pustil ještě jednou, tak bych ten plný počet dal, ovšem zatím… nu, malčik Hromino dává četyry hvězdy i imjeť chuť na moloko. –– Edit: Film mi zůstává v hlavě natolik dlouho, že musím ten plný počet prostě dát.

Záludná otázka... pro kterou věkovou skupinu je tenhle výtvor vlastně natočen?

No jasně, taky jeden ze seriálů mého mládí. V mém tehdy mladém věku bylo sledování South Parku na Nově po jedenácté hodině mezi námi – žáky tehdy druhé, třetí třídy – něco trochu podobného jako bobřík odvahy, jo jo... pořád si to pamatuju. :)

A co děti, mají si kde hrát? Jako sranda musí bejt i kdyby na chleba nebylo, ale já bejt někým z Města bohů, tak si raději tu srandu odpustím. Ne fakt, tohle byl určitě jeden z mých nejintenzivnějších filmových zážitků ever! Sice jsem si tak dopředu říkal, že se to bude tvářit určitě hrozně tarantinovsky, každou minutu tam potečou hektolitry krve a někdo se tam furt bude s někým mydlit, ale realita mě fakt náramně překvapila a já se ani jednou (slovy: ani jednou!) nepodíval po tom, kolik že to minut/hodin ještě zbývá do konce (a to se mi fakt stává málokdy!). Hrozně se mi zajídala kamera, střih a všeobecně technická stránka filmu, která si klidně mohla ten rok zlatou sošku od Akademie odnést a ne zůstat jen u nominace. Pro mě zkrátka nezapomenutelný zážitek, který si rozhodně musím minimálně ještě jednou pustit, abych si vychutnal snímek se všemi detaily (a že jich tam opravdu je!).