Hromino

„Elephants! Bohemians! Indians... and courtesans! Acrobats and juggling bears! Exotic girls and fire eaters! // Muscle men, contortionists, intrigue danger and romance, electric lights, machinery... oh the electricity! // So exciting, the audience will stomp and cheer, so delighting, it will run for fifty years! So exciting, the audience will stomp and cheer, so delighting, it will run for fifty years! Spectacular, Spectacular, no words of the vernacular can describe this great event, you'll be dumb with wonderment!” –– Netřeba zbytečných slov. Jeden z nejlepších filmů mého života, kterému jsem přicházel tak dlouho na chuť, až jsem si jej úplně zamiloval.

Jestli bych měl jen jedinej film označit jako opravdovou klasiku či nezpochybnitelný kult, pak by to byl určitě tento. Spolu s Popelkou to jsou filmy, které prostě musím vidět každý Vánoce :)

Jestli bych měl jediný seriál nazvat totální klasikou, pak by to byl tenhle. Vrchol britského humoru, nonverbální komiky a vražedného dua pro mou bránici ve složení Rowan Atkinson a plyšový medvídek. Určité epizody jsem viděl už tolikrát, že se nestačím divit, že se mi stále neomrzely. Třeba každý rok na Vánoce prostě musím vidět vedle Popelky ještě vánoční epizodu s Beanem, jinak to pro mě nejsou ty pravý Vánoce :)

♫ Tonari no Totoro, To-to-ro... To-to-ro, To-toro... –– Tak pan Mijazaki se zas předvedl. V dobrém smyslu, pochopitelně. Naservíroval mi před ňufec šestaosmdesátiminutový koktejl plný filmového optimismu, skvělých nápadů, sympatických postav a opět boží hudby Joe Hisaišiho (The Path of Wind je snad nejhranější skladbou v mém mobilu). Kdo by si Totora nebo třeba takový kočkobus nezamiloval? Netuším... a musím se podepsat pod komentář Galadriel, ta to skvěle vystihla.

Již během prvních zhruba tří minut jsem měl takový prazvláštní pocit, který mi říkal, že se právě dívám na nějaký hodně výjimečný film. Filmů, u nichž jsem tento pocit předtím zažil, zatím věru mnoho nebylo – co si vzpomínám, tak to bylo jen při Městě bohů, Laputě a Stalkerovi. A všechny tři zmiňované filmy ve mně zanechaly ohromný a naprosto nezapomenutelný zážitek, na nějž se jen tak zapomenout nedá. Není se proto čemu divit, že když jsem při sledování prvních minut Mulholland Drive zažil onen pravzácný pocit, nic menšího než fantastický zážitek jsem neočekával. Vyplatilo se. Mulholland Drive je fantastický film. A fantastický doslova, protože právě fantazii je nutno zapojit na plné obrátky především do poslední třetiny filmu, která kompletně přetaví obsah i formu vyprávění oproti zbytku. To, co se odehraje od scény v klubu Silencio, leckoho zmate – mě pochopitelně nevyjímaje. Těžko říct, zda na tomhle světě existuje kromě pana Lynche ještě někdo, kdo by dokázal skládačku s názvem Mulholland Drive vyřešit úplně do posledního detailu (ale kdoví – třeba kompletní řešení nezná ani sám Lynch). Je samozřejmě pro někoho snadné říct, že celý Mulholland Drive je úplný nesmysl, který nedává sebemenší logiku – to si však rozhodně nemyslím. Vše záleží na teorii, jakou si děj snímku vysvětlíte. Kdo se však ani nepokusí si nějakou tu teorii vytvořit a nasolí sem odpad, toho jest mi upřímně líto. Ve spojení s Naomi Watts, Laurou Herring a perfektní hudbou pana Badalementiho, která skvěle dotváří tajemnou atmosféru snímku, vytvořil pan Lynch film, po kterém má maličkost vyloženě prahne a který naprosto jednoznačně a bez nejmenších pochyb patří mezi deset nejlepších filmů mého prachbídného života.

Víceméně nechápu zdejší hodnocení. Mně se druhý díl líbil, a že by se jednalo o nějak výraznější propad kvality oproti jedničce, to bych neřekl.

V mých dobách okolo deseti let to byla moje pomalu největší závislost - snad mluví za vše, když se přiznám, jakou husinu jsem měl, když se v seriálu objevilo to černé nevímco na ledě, co bylo hrozně strašidelné (Groka, nebo jakže se to zpodobnění Morany jmenovalo? :D). Tehdy jsem měl aspoň 2 roky (nepřeháním!) strach jít do pokoje :) Teda... teoreticky i teď je mi z ní ještě pořád nepříjemně!

O Mušiši lze často číst či slyšet, že se jedná o jedno z nejlepších anime všech dob. To jsou pochopitelně silná slova, a ačkoli sám toto anime též řadím do své top 10, sedí mi na něj spíše trochu jiný přívlastek. A tím přívlastkem je výjimečnost. Přestože se světem anime potloukám už nějaký ten pátek, nenarazil jsem na žádné jiné anime, které by ve mně dokázalo vyvolat podobné pocity jako Mušiši. Nejedná se přitom o rafinovaný epos, jenž by dokázal strhnout diváka silou příběhu či propracovanými postavami. To, co dělá z Ginkova putování tak výjimečnou podívanou, je kombinace čisté kresby, krásně atmosferické hudby, nápaditosti, vypravěčského nadhledu a moudrosti, jíž je prostoupen každý jednotlivý díl. Ona moudrost přitom nebývá usazena až na dně šálku, ale uvolňuje se postupně při sledování a nutí diváka přemýšlet mimo jiné nad tím, jak a zda se dá vyrovnat s momenty, které jsou v životě nevyhnutelné a kdy člověk nemá sílu a prostředky je změnit. Mušiši je jednoduché, přesto nesmírně působivé, originální a pohlcující dílo, které za každým dílem zanechává silnou katarzi.

Na rovinu se přiznávám, že nemám rád isekai. Důvod je nasnadě. Ačkoli motiv cesty hrdiny z našeho světa do světa fantaskního by teoreticky měl pracovat s širokou paletou zajímavých nápadů a každý takový příběh by měl nabízet neotřelý zážitek, skutečnost bývá bohužel často opačného rázu a celá řada isekaiů v posledních dvou dekádách je dělána na jedno brdo. To, čím se od sebe odlišují, bývá zpravidla jen podoba, ve které se hrdina probudí či znovuzrodí (jednou je to ženská, podruhé nekromant, potřetí dokonce slimák či alespoň krotitel slimáků). Dalším společným jmenovatelem nezřídka bývá to, že s lidskou minulostí hlavního hrdiny tvůrci pracují jen v prvním díle, načež nastupuje bezcílné fantasy bloudění, v němž nejednou přebírává hlavní roli harém, lechtivé scénky, dětinská komedie a herní principy. Ani jedno z výše uvedeného mě nebaví. Tím, že fantasy prvky bývají hojně čerpány ze západní mytologie a literatury (radši už nepočítat, v kolika isekai se vyskytli elfové, goblini a sukuby), mě to láká si spíš pustit nějakou plnokrevnou fantasy z Evropy či Ameriky, na dráždění smyslů tu mám jiné zdroje a než se dívat na nějakou hru, tak si raději rovnou nějakou zamačkám (dodnes se neúspěšně snažím pochopit lidi, které dokáže bavit sledování několikahodinových letsplayů). +++++ Neznamená to však, že v tomto žánru nemám žádné favority. Mám, ale jsou to díla, které poněkud vybočují z tradičního vymezení isekai. Jednak je to výborný Grimgar, který v podstatě udělal dekonstrukci tohoto žánru, a pak Log Horizon, kde je aspekt přenosu hrdiny zcela zbytečný a klidně by to mohla být regulérní fantasy už od počátku. Protože se ale čas od času snažím dát šanci i žánrům, kterým se jinak vyhýbám, dal jsem tentokrát šanci Mušoku tensei coby zástupci isekai. A s potěšením můžu říct, že jde konečně o první poctivý a kvalitní isekai, na který jsem narazil. +++++ Důvod je prostý: má dobře napsané postavy, barvitý a důkladně propracovaný svět, a především pak skutečně pracuje s motivem isekai od začátku do konce. Dílčích témat, které si v něm může divák najít, je celá řada: ať už jde o motiv využití druhé šance na prožití naplněného života, vliv traumat z období dětství na dospělost, motiv jakého „hrdinství proti vlastní vůli“ nebo zpracování vztahu uvědomělého dítěte k adoptivním rodičům. Stejně tak lze na něj ale i jednoduše nahlížet jako na poctivou dobrodružnou fantasy s výborně zpracovanými souboji – je jen na každém, co všechno si v něm najde. Když k výsledku připočtu i pohlednou kresbu, kvalitní animaci a zdařilou hudbu, dostávám se na jasných 5* a vřelé doporučení (nejen) těm, kteří mají k isekai dílům podobně rezervovaný vztah jako já. Druhou řadu očekávám s vřelou náručí!

Česká kinematografie je spasena! Malickovi trvalo 20 let, než stvořil své opus magnum. Veselému na to stačilo 7 let, ale i kdyby už nenatočil nic jiného, zanechal tímto po sobě nevyčerpatelné dědictví pro následující generace, které si tak budou po další staletí lámat hlavu nad mnohovrstevností jeho díla a jeho dosud neobjevenými významy. Najdete tu totiž všechno, co definovalo jeho dosavadní tvorbu – ale i to, co ji v mnohém ještě překonává! V hlavní roli nesmí pochopitelně chybět druhá část Cool Husté Autorské Dvojice, tedy Petr Cejpek, který tradičně nezapomněl vytvořit zcela fenomenální animovanou pasáž, jež překonává vše, co kdy spatřilo světlo světa ze Studia Animace Petra Cejpka. Celému snímku tradičně dominuje rámec grotesky, což je diváku dáno zřetelně najevo už úvodní scénou vyhazovu z práce, orgasmickým popíjením neotevřeného krabičáku a následným vyhozením plné krabice do popelnice. Není to však jediné, co dává celému příběhu tvar: tím druhým je forma muzikálu, která je zcela inovativní v tom, že neobsahuje žádnou choreografii. Myšlenka vymyšlení nějaké choreografie byla v rámci minimalistického přístupu rázně odvržena a postavám v příběhu tak byla předurčena forma komunikace pomocí něčeho, co by se dalo s trochu fantazie nazvat „zpěv“. Scény, které jsou tímto „zpěvem“ obohaceny, jsou pak zcela nezapomenutelné a obsahují celou řadu krásných subtilních motivů, jež by Veselému a Cejpkovi mohl kdejaký Forman nebo Lloyd Webber závidět. Ožíračka ve venkovské hospodě, kde do sebe postavy zároveň kopou slivovici, pivo a víno, hrdinu do léčebny vezoucí Cháron převozník znázorněný strejcem s ponožkami v sandálech, protialkoholní léčebna tvořená barevnou chodbou s dětskými výkresy, malůvkami a školními skříňkami, rozkydlá buchta, krmení domácí bábovkou, dvoulitrový džus Caprio s 50 % gratis, klystýr prováděný zavedením zahradní hadice do análu, venkovní trsačka vypadená hudebně i tanečně jak z Šlágr TV, kamerové záběry a prostřihy jak z produkce TV Barrandov, nejvtipnější úmrtí postavy všehomíra a proměna hrdiny v lepšího člověka, který… má kravatu uvázanou do půlky trupu a otrhané rifle. Hlupec se zeptá, co na tom proboha trvalo vytvořit 7 let a proč si aspoň na nahrání těch příšerných písniček nepronajali služby profesionálního studia. Moudrý však ví, že iši no ue ni mo sannen (石の上にも三年) – aneb kvalita se nesmí uspěchat, jak praví staré japonské přísloví. To, že vzniklo zatraceně kvalitní dílo, ostatně dokazuje i fakt, že jen těžko lze vybrat nejlepší scénu. Kdybych však musel, byla by to asi ta s požíráním kolínek v socialistické jídelně doprovázená thrash metalem. Vivat Jaroměřice nad Rokytnou! Hodnocení: over 9000%, ale jelikož na ČSFD nemůžu dát více než 5*, nezbývá mi než dát aspoň to, co začíná taky na „o“.