Hromino

Nebýt snad nejpřemrštěnější stopáže, co jsem kdy u filmu viděl, byly by to jasné 4*. Pittův výkon je rozhodně perličkou v jeho dosavadním hereckém repertoáru a skvělá hudba rovněž výborně podkresluje celý snímek, proto škoda, že je to tak děěěěěěsivě roztahané...

Jan Kraus si vytvořil klona... bez koulí, s vlasy, s nabroušenou angličtinou a jiným názvem, ale stejně ženiálního, jako je on sám! Nebo... že by si Ellen DeGeneres vytvořila klona, odřízla mu koule, oholila hlavu, naučila česky a odeslala jej k nám? Toť otázka stejně záludná, jak ta se slepicí a vejcem, a proto za to nestojí to dále zde rozepisovat. Už jen za samotnou Ellen je to 5*, ale pokud k tomu připočteme i zajímavé hosty, šlo by to i na víc hvězd, ale... 5* je maximum, tož je tu vpálím a jdu si pustit nějaký další její výstup.

Dvojka se mi líbila sice daleko více (což je u mě hodně ojedinělý jev), ale přesto je i jednička pěkný animovaný zážitek, na který se jen tak nezapomíná... a bez kterého by vlastně ta moje oblíbená dvojka ani nemohla vzniknout. :)

Tohle je zase jeden kult, který jde úplně mimo mě. Je sice fakt, že jsem za svůj brožovaný život víc než takových deset dílů neviděl, ale nemyslím si, že by to větší počet viděných dílů změnil. Dlouhé epizodovité seriály zkrátka jdou v drtivé většině mimo mě a Simpsonovi nejsou výjimkou. Rozumím tomu, proč to ostatní tolik baví, je mi jasné, že někteří by si bez nich život nedovedli představit, ale mě to prostě nikdy nijak nenadchlo. Jo, je fakt, že v každém díle je aspoň jedna úsměvná věc nebo narážka na něco aktuálního, ale k seriálu se mi bližší vztah opravdu najít nepodařilo. Škoda. Jó, můžete si na mě klidně ukázat prstem a říct: „Je to rebel!”

Netradičně začnu od konce. Vzato kolem a kolem jde o dobré anime, které nabízí nekonvenční zážitek a má rozhodně cenu jej vidět, ale… zároveň při tom doporučování hrozně skřípu zuby. A to proto, že toto anime má tak krásně, ale opravdu tak neskutečně krásně posraný závěr. A přitom by vůbec nebolelo jej napsat šikovněji. Výtvarná stylizace, samotné pojetí skateboardingu, dynamické sekvence, animace, střih, hudba včetně openingu i endingu, to vše je tu velmi svěží, nápadité a posouvá to hranice animátorských možností zase o kus dál. Za postavy se tvůrci také nemusí stydět, neboť každá má něco do sebe. Jedná se o dílo královny queerbaitu Hiroko Ucumi, takže asi nepřekvapí, že zhruba 9 z 10 postav tvoří pohlední kluci, mezi nimiž ke zklamání všech hladových fudžoši k ničemu nedojde, zato je však krásně ztvárněn jejich vnitřní vývoj. Bohužel, všechno tohle úspěšné úsilí naráží na útes v posledním díle, který svou přepáleností a neskutečně hloupým, klišoidním zakončením zcela kazí celkový dojem. Politická rovina příběhu zde ústí do ztracena, jako by se na ni během psaní scénáře dočista zapomnělo, ztvárnění závěrečného závodu je zcela přitažené za vlasy, osobnost hlavního záporáka se tu mění takřka mezi scénami, vše najednou končí bez jakékoli katarze a jediné, co po tomhle bolestivém vykostění všech předchozích kvalit zbyde, je sluníčkové poselství ve stylu „hlavní je být srdcařem“, které posílá anime někam do vod průměrných šónenů, kde se tvůrci snaží jednou motivační myšlenkou přebít jinak nevalné kvality daného anime. Nebýt posledního dílu, mohlo to být bez váhání za 4*, takto však musím dát rozpačité 3*.

Přehráváme, přehráváme...

Vím, že nadhodnocuji, ale v porovnání s prvním dílem a hlavně tou třetí sračkou si tohle prostě ještě tu jednu hvězdu navíc zaslouží. Pro mě asi nejlepší Troškovo "dílo".

Pokus o napodobení P-P-Prciček a podobných amerických teenagerovských výplodů. Zasmějete se u toho, ale pokud vám je 20 a více, tak u toho budete zívat nudou.

Občas se stává, že šikovný tvůrce si po jednom či více úspěších nebývale nakouří ego, rozdováděné čakry se mu splaší a vysoká očekávání promění v divácky nepřístupně se tvářící blbost, silně sebestřednou a těžko sledovatelnou. Spojení Šinga Nacumeho a mého oblíbeného ilustrátora Hisaši Egučiho mělo být jasným tahem na branku, jakousi japonskou fantasy alegorií na Pána much, ale vznikla z toho akorát užvaněná, do sebe zahleděná sračka. Sonny Boy je ukázkovým příkladem toho, že i sebeulítlejší anime by mělo mít pevné základy fungování fikčního světa, jinak se z toho všeho fantazírování a přehánění stanou naopak zápory a rychle nastoupí nuda. Tvůrci se zjevně snažili sázet na to, že zdejší „random“ feeling bude divákům imponovat a že budou mít chuť se s prasečím apetýtem rochnit v hledání toho, která postava svou superschopností zrovna způsobila onu změnu a čí superschopnosti se tentokrát zkombinovaly, aby vytvořily podívanou ne nepodobnou poslední části Kubrickova 2001, ale tím, jak extrémně vágně jsou rozsah a podmínky fungování superschopností popsány a jak každou změnu ospravedlňují oněmi vágními pravidly, působí to ve výsledku tak, že by se o žádná pravidla a vysvětlování vlastně ani nemuseli snažit a regulérně mohli ze Sonny Boy udělat psychedelickou eye-candy bez děje. Postavy v čele s hlavním hrdinou jsou nezajímavé, o nějaké kritice společnosti a psychologické hloubce postav lze spekulovat leda tak v prvních dvou dílech a trauma z dvacetiminutového tlachání o opicích ze čtvrtého dílu ještě asi nějakou dobu z hlavy nevytěsnám. Prosté 1*.

Jeden z mála povedených seriálů TV Nova, který vypraví docela poutavé historky ze života, některé trochu kruté... holt, život není jahoda.