Hromino

Téměř dvouhodinová nuda utopená v přepálených barvách, trapných zpomalovačkách a rádobycool vychytávkách. Sin City si sice v tomhle taky libuje, ale narozdíl od 300 má nějaký příběh, který zaujme, skvělou akci a celkově se na to aspoň dá koukat. Ale dívat se dvě hodiny na to, jak každou minutu někdo řve, je nějaká zpomalovačka nebo pokus o drsňácké řeči a chování postav? Pár dobrých momentů se sice najde a alespoň ta hudba za něco stojí (za což taky dávám tu 1*), ale zbytek... netřeba slov, vítězstvím formy nad obsahem se to snad ani nedá nazvat, když tady žádný obsah není.

Povedený destilát filmové melancholie, u jehož sledování jsem se právě při tom správném citovém rozpoložení místy málem rozplynul blahem. Jsou tam sice kýčovité obrazy, ale při jejichž pozorování jsem většinou v ústech neměl podobný pocit odporu, jako jsem měl při sledování jiných přestylizovaných snímků. Krásné v detailech, krásné ve své vnitřní skromnosti. Padající lístky sakur, poletující vločky sněhu a jeden malý lidský příběh, který jsem si dokázal vychutnat. Pan Šinkai zkrátka tyhle snímky dělat umí. –– „Hey... They say it's five centimeters per second. The speed at which the sakura blossom petals fall... Five centimeters per second.”

Soutěžní otázka: Co dělají nejčastěji učitelé? a) stávkují, b) vyučují -- Co k tomu říct? Raději nic.

Celou hodinu nás trápila, celou hodinu nás mučila, celou hodinu nás týrala. Ach, ta Sedmička byla pro mě vždy utrpením...aspoň, že ten odpuzující pořad konečně skončil.

Pokaždé jásám, když narazím na světlou výjimku potvrzující pravidlo, že Japonci neumějí dělat dobrá anime zasazená do Evropy či Ameriky. Žel bohu, tohle není ten případ. +++++ 91 Days nelze upřít jistou neotřelost v podobě zasazení do doby prohibice v USA, dospělost zpracování a poměrně vyvážený scénář. Samotná zápletka o pomstě za vyvraždění rodiny je stará jak lidstvo samo, ale stále se z ní dá vytěžit hodně, popadnou-li ji do svých hnátů šikovní tvůrci. Jak už to ale u těchto euro/amerických kousků bývá, výsledek je i zde zatížen rovinou zcela zbytečných a otravných stereotypů, jejichž cílem jsou v tomto případě mafiáni. Ti jsou zde vyobrazeni pouze jako ti tradičně vygumovaní magoři topící se v penězích a jiném majetku, kteří nemají celé dny na práci nic jiného než se navzájem vraždit, projevovat okatě své sadistické choutky, pronášet drsňácké kecy a působit všelijak, jen ne jako normální přemýšlející lidi. Navíc se zde projevuje i jiný neduh, jejž jsem kdysi pracovně nazval „syndrom Game of Thrones”: aneb příliš mnoho postav, které jsou odpravovány v příliš velkém množství a příliš velkou rychlostí. Ve výsledku je však především odpraveno napětí, neboť si časem přestanete dělat k postavám jakýkoli vztah, začnou vám být ukradené a to, co se pak má jevit jako šokující smrt, je pro vás jen další z nepřekvapivých úmrtí mnoha jiných postav. Je to škoda, protože jinak mohla být z 91 Days o poznání zajímavější podívaná. Slabé 3*.

Tohle že vytvořil Takahiro Ómori? Ten samý Ómori, který vytvořil tak parádní kousky jako Baccano!, Durarara!!, Haibane renmei nebo Hotarubi no mori e? Nechce se mi tomu věřit. Jistě, i mistr tesař se někdy utne, ale že by se až tak moc uťal? Je pravdou, že třeba Koi kaze mě dvakrát neoslovilo, ale bylo mi jasné, co na tom vidí ostatní a kvality jsem seriálu rozhodně nemohl odepřít. Tady ovšem nevidím jediný náznak kvality nebo nápaditosti. Do šestého dílu jde o velmi, velmi průměrné slice of life mizerně napsané postavy chlápka, který si snaží hrát na superhrdinu bez superschopností a který používá nevšední, podomácku vyrobené zbraně, žije dvojí život, hájí zákon a trestá ty, kdož přecházejí přes silnici na červenou. Člověk by čekal, že by seriál s tak provařenými ingrediencemi mohl fungovat aspoň jako parodie na superhrdinské filmy a seriály, ovšem povedených vtipů je tam jak šafránu. Pokud jsem se během seriálu třikrát pousmál, tak přeháním. Do té doby bych seriálu dal takové neslané, nemastné 2*. V sedmé epizodě se ovšem Ómorimu definitivně pomátly a splašily čakry. V seriálu, který do té doby plynul jako slice of life odlehčeně, s nádechem vtipu a hlavně bez nadpřirozena, se najednou – pozor, SPOILER! – se smrtelnou vážností jeden chlápek fantasmagoricky změní na obří gorilu, která má místo břicha gilotinu, rozmašíruje policisty, odpálí se a pak se hrdinovi zhmotní nějaký duch superultraüber záporného pána temnoty, který mu řekne, že mu teda ještě život osladí, a začne na něj posílat (opět se smrtelnou vážností) další zrůdy, proti nimž začne hrdina zarputile bojovat, aby pomstil rodiče. Konec SPOILERu. Po jedenácté epizodě znechuceně končím. Subjektivně mám chuť napařit odpad, objektivně musím dát jednu hvězdu. Snažím se věřit tomu, že jsou za vznikem tohoto šíleného paskvilu peníze, když tento výtvor Ómori dělal u jiného studia než u jeho tradičního Brains Base, ovšem kde je pravda, těžko říct. To se uvidí až u dalšího výtvoru. Do té doby doufám, že jde jen o velký omyl jinak výborného režiséra.

Blood Lad je pokusem o komedii, která čerpá nikoli z komediálního naturelu postav, nýbrž výhradně z ksichtění, různých deformací obličejů, hysterických výlevů postav, blikajících a mihotajících se onomatopoeií a grafického zjednodušování scén, jež mají působit komediálně. A sází na to tak nezdravě často, že jsem nejednou při sledování musel pochybovat, zda se tvůrci bez onoho ksichtění vůbec v nějaké komediální scéně obejdou. –– Více najdete v prvních dojmech nejen mých, ale i Bile_pani a Larkyho zde.