Cedr

Odposlechy tentokrát na pozadí rodinné ságy zaměřené na nepříliš legální machinace s nemovitostmi v části Hong Kongu zvané, New Territories. Snaha odlišit se od klasických kriminálních thrillerů je patrná, nicméně slibný námět není bohužel vždy prezentován nejzáživnějším způsobem. Hvězdné obsazení moc prostoru jak zářit nemá a víc než napínavým thrillerem, kterými se tvůrčí duo proslavilo, je Overheard 3 zbytečně rozvleklým dramatem. Krom příšerně žlutého piss filtru ale film nevypadá zle a filmařské zkušenosti se nezapřou. Nicméně i oproti druhému dílu je Overheard 3 poněkud zklamáním. Oproti prvnímu, či Volavčí trilogii je to propad značný.

Tsutomu Nihei je bezesporu jedním z nejtalentovanějších manga autorů a Blame! je nepřekonatelné umělecké dílo plné té nejlepší sci-fi architektury vůbec. Aktuálně běžící Sidonia (13. svazek vychází na konci léta) byla ale od začátku jasným krokem k mainstreamu a zanimování bylo jen otázkou času. TV adaptace skutečně časem přišla a vzbudila ohromnou vlnu obav. Největší strach plynul s použítí CGI. Až na několik nepochopitelných problémů s frameratem animací v prvních epizodách vše ale dopadlo nadmíru povedeně a CGI Sidonii sluší. Je to však otázkou vkusu a puristé tradiční animace budou ale asi stejně ohrnovat nos. Faktem však zůstává že Sidonia no kishi je skvělým mecha seriálem, který od svého počátku vážně zaváněl jistým kalkulem na potenciální adaptaci. Narozdíl od Biomegy a Blame! je totiž děj Sidonia skutečně velmi anime-friendly, navíc z velké části jde skoro o harem a ty se tradičně prodávají velmi dobře. Niheiovi se tato strategie povedla a Sidonia oproti prachbídným očekáváním natrhala rekord za rekordem NicoNico ratingů. Druhá série už dostala zelenou, což je jedině dobře neboť první sezóna definitivně povedené předloze neudělala ostudu. V jistých směrech, např. naprosto luxusní epizoda 4 dokonce mangu překonala, zejména díky skvělé režii, přesně nastavenému pacingu, luxusnímu sound desingu a špičkově zpracovaných mecha kokpitů či nejrůznějších HUDů a sci-fi interfaců.

The Signal aneb když hipsteři vyplodí Dark City pro své podobně hip přátele. Druhá polovina, která by měla být díky postupnému odhalování pointy napínavá jako kšandy nudí svou přeplácaností a absencí jakéhokoliv smysluplného směru. Cílem asi bylo úmyslně mlžit a pak divákům vytřít zrakem závěrečným twistem. Moc to ale nefunguje. S myšlenkou filmu by se dalo naložit líp nebýt okaté snahy okouzlit mladou cool & trendy cílovku falešnou hloubkou. Laurence Fishburne ale svou roli zvládl fajnově.

Parádní atmosféra a ještě lepší Gyllenhaal, bez kterého by film nebyl ani třetinovým. Mimořádně atraktivní nápad však nebyl využit naplno. Scénář, který by měl u filmu s těmito ambicemi šokovat, je spíš až překvapivě předvídatelný a příliš učesaný.

Málomluvný mladý hlavní hrdina opustil práci v horách a přesunul se k moři, kde se poflakuje a žije ze svých úspor. Okamžitě je očividné, že si z hor přinesl i nějaké břímě. Hned v úvodu je zavlečen na oběd do rodiny jiného mladíka, jako revanš za půjčený zapalovač. Hrdina se okamžitě zakouká do mladíkovo sestry. Samozřejmě to není tak lehké, neboť mladíkova rodina si těch břemen nese hned několik. To je prvních ani ne deset minut příběhu. Zbývající část dvou hodin je naplněna syrovým slice-of-life downerem z prostředí nižších vrstev společnosti přístavního města. Scénář je dle románové předlohy z roku 1989 Yasushi Sata, který měl na svědomí i předlohu pro Sketches of Kaitan City, kterému je tento snímek pochopitelně velmi podobný. Scénář je vynikající a i přesto, že většinu postav v mnohém trochu idealizuje, tak jejich strasti a... další strasti... předkládá velmi poutavě a zúčastněně. Žádné zbytečné prvoplánové hraní na city se rozhodně nekoná a vše působí velmi přirozeně. Režii je vcelku nenápadná, ale místy se nečekaně vytáhne a o padnoucí atmosféru se stará spolehlivě a to nejen díky fotogeničnosti města Hakodate. Herecké jsou výkony perfektní, hlavního hrdinu vzhledem k jeho zakřiklému charakteru trochu stíní Chizuru Ikewaki a obzvlášť pak energetický Masaki Sudou, který je z filmu asi nejvýraznější. Všehovšudy jde o typickou festivalovku (v tom dobrém slova smyslu) ala Nobuhiro Yamashita, Shinji Aoyama či tak trochu už zmíněný Kazuyoshi Kumakiri. The Light Shines Only There v rámci těchto pomalejších dramat sice v ničem extra nevyniká, ale to co se v rámci tohoto žánru sluší plní zatraceně spolehlivě.

Akce neurazí, ale kdovíjak neoslní a digitální vizuál na zadek nikoho vážně neposadí. Co je však nejhorší je to, že dobrodružné stránce chybí šťáva. Pořád je to nadprůměr, ale storytelling mohl prostě být trochu lepší a velikánům žánru nesahá ani po kotníky. Tyto (na kvality standardních komiksových filmů poslední doby přesto) drobné neduhy však plně vynahradí nápadité charaktery a zábavné dialogy, které jsou bez debat nejsilnější stránkou filmu. Humor je místy skutečně povedený a s chutí se zasmějí i mrzutí cynici. Na úspěch to stačí s přehledem, ale je trochu škoda, že chybělo celkem málo a mohla z toho být timeless špička.

Poutavý příběh otce BASE jumpingu, kterým byl Carl Boenish. Díky tomu, že krom skoků z výšin byl hlavně nadšeným a talentovaným kameramanem, tak máme k dispozici skvělé dobové záběry těch nejranějších skoků, kterými je tento dokument z velké části naplněn. Kam se hrabe aktuální GoPro boom.

Po krimi/mystery stránce vcelku standardní počin, které se ale razantně vymyká unikátně zakompovanou a mimořádně trefnou kritikou sociálních sítí a televizních talk show. Přesněji řečeno entity, která za nešvary těchto složek médií stojí - společnosti samotné. Zápletka tohoto snímku asi kdovíjak neohromí, ale její uvěřitelnost a relativní všednost svým způsobem filmu velmi nahrává. V podobném duchu velmi přirozené herecké výkony poměrně rozsáhlého ansámblu věrohodnost filmu jen podtrhují. Příběh je prezentován velmi poutavě a zakomponování Twitteru, které je samozřejmě největším tahákem filmu, nemá chybu. Svou výstižností jej přebije pouze způsob jakým je zpracována talk show, která je od těch skutečných, aspoň tedy v Japonsku, naprosto k nerozeznání. Za 50 či více let hodnota tohoto snímku možná ještě výrazně stoupne. Bude to totiž jedinečný snapshot jinak těžko zaznamenatelných reálií počátku 21. století. Ač nejde o syndrom specifický jen pro naši aktuální současnost, ale nadčasový aspekt, který tu byl a bude přítomen vždy, současná podoba internetu a televize je svým způsobem jedinečná. S časovým odstupem si z toho budoucí generace třeba něco i odnesou. Čtyři a půl zaokrouhleno nahoru s ohledem na mrazivou, ale přesto nepodbízející se, výstižnost.

Srovnám-li novější minisérie ještě donedávna jsem si nedovedl představit hlavní charakter, který by měl strastiplnější život než Luther. Nicméně seržantka Catherine to ale lehké také nemá. Plno (ne)příjemně bezvýchodných situací, úmyslný ale až trochu levně přepálený důraz na nehezkou lidskost, přesně nastavené tempo, přesvědčivé výkony a máme tu krimi-drama jako řemen.

S1 - Novodobá klasika žánru s trochu slabším závěrem. 5/5, S2 - Sleeper hit se silným závěrem. 5/5 S3 - Totální senilní odpad s dramaturgií úrovně Ulice 1/5.