Cedr

Zajímavý projekt, který vyděsí tím jak málo stačí k relativně plnohodnotnému filmu. Na jednu stranu Locke nechá diváka hladovým, na stranu druhou ho zasytí víc než spousta klasických dramat. Tak jako tak ale pardoxně to nejpoutavější byly betonářská trivia.

S lehkostí propojené dvě časové linie vypráví příběh strašně chytlavým způsobem a budují napětí tak tuhé, že by se dalo lámat. Horory (a vlastně všechny filmy obecně) s mladým obsazení často nabízí k uzoufání prkenné herecké výkony, ale ústřední duo Oculusu se celkem vytáhlo a to jak v dětských i "dospělých" verzích. Jedinou vadou na kráse je, že film v závěru odkrývá své hororové karty zbytečně full frontal. Méně je někdy více a je zvláštní, že si to Oculus po většinu své stopáže moc dobře uvědomuje. Toto škobrtnutí je ale vzhledem k bídě a utrpení, jakým je hororová scéna posledního desetiletí velmi snadno odpustitelné. Čtyři a půl.

Ospalá komedie s přestřelenou stopáží, kde skrytou hlavní roli hraje přenádherná příroda prefektury Gifu. Charakterový růst a psychologicky symbiotický vztah místního dřevorubce (Kôji Yakusho tradičně bezchybný) a mladého režiséra z Tokya je sice narýsován zkušeně a velmi nenuceně, nicméně 129 minut uspokojivě nezaplní.

Pohodová pátrací krimi komedie plná uvěřitelných a sympatických charakterů. Chytlavé jsou zejména dialogy a nenudící scénář. S předchozím filmem tohoto talentovaného scénáristy a režiséra Stranger of Mine sice nesdílí jeho nelineární skládankovitost, ale lehkost a přirozenost vyprávění je víceméně totožná. 85%

Film díky skvělým postavám boduje hned o začátku a i první půl hodinka tvářící se jako tradiční romantika by spolehlivě utáhla celou stopáž. Scénář však najednou elegantně přeskočí ještě o úroveň výš a začne příběhy jednotlivých postav strašně sympatickým a maximálně chytlavým způsobem propojovat. Stranger of Mine filmovou konkurenci kde "to vše nějak klapne do sebe" naprosto válcuje hravostí a nenuceností jakou své linky (roz)uzlí. Kenji Uchida napsal a zrežíroval jeden z těch nejpřirozenějších a nejzábavnějších comedy/dramatů. Díky tomu, že film není přehnaně ambiciózní, nevnucuje žádný "wow" efekt a po celou dobu si jen směle jede to svoje, vše paradoxně zapůsobí o to víc. Okouzlující dokonalost bez jediné hlušiny si zaslouží křišťálově čistých 100%

Z naprostého plevelu jakým je většina námětů těchto hororových povídek přesto vyčnívá hrstka slibných nápadů. Bohužel jakž takž povedené budování atmosféry je vždy naprosto spolehlivě zabito přílišnou expozicí toho "děsivého". S rozpočtem takto nízkým by bodlo spíš všechny ty duchy a kdovícoještě schovávat jak jen to je možné, chlubit se totiž není vskutku čím. Za vyzdvihnutí stojí jedině předposlední příběh, který body získává zejména originalitou.

Minimalistický rozbor japonské společnosti ilustrován na obyvatelích jednoho domu. Nechutně plíživé tempo (asi jeden z nejpomalejších filmů vůbec), statická kamera a občasný suchý humor. Takový typický festivalový circlejerk. Kompozice záběrů se však přesně trefila do nenucené líbivosti a i když tempo je i pro tento typ filmů neodpustitelné, tak režie přesto vyniká.

Jeden z mála korejských filmů, který na západ prorazil ještě před boomem způsobeným Oldboyem a jeho thrillerovými či akčními kolegy. Tell Me Something byl od té doby poněkud ve prospěch novějších filmů pozapomenut, což je obrovská škoda. Tento atmosferický thriller "ala Se7en" má vše co je od takovéto žánrovky třeba a ještě něco navíc. To navíc je zejména scénář, který přesně trefil rovnováhu zamotanosti a postupného poodkrývání zápletky. Smysl pro detail a spousta snadno přehlédnutelných indícií směle zasytí i při opakované projekci. Tomu také nahrává další velká přednost a to je to, že film nic divákovi zbytečně po lopatě nehláskuje, něco co filmaři v USA v tomto žánru dávno zapomněli a tuto schopnost postupem času tu a tam ztrácí už i Korejci. 9/10

Od filmu, který kritizuje nezdravou soutěživost a pokřivenost prestižních studijních systémů by člověk čekal chytřejší scénář. I když vlastně ani ne, co? Ti pořádně vzdělaní či talentovaní by asi neztráceli čas kritikou onoho systému... Ale vážně. Námět a produkční hodnota nejsou vůbec zlé. Tu a tam se objeví i vážně povedený záběr. Scénář je však tak naivní a nelogický až to není hezké a právě scénář je u těchto drama/thrillerů absolutní základ.

Těžce abstraktní projekt, který vznikl za spolupráce se Kurosawovými studenty Tokijské filmové školy. Jedním z cílů bylo studentům ukázat, že vejdou-li se do tradičních 90-100 minut tak si mohou ve filmu dělat co chtějí. Což je velmi nešťastná lekce. Barren Illusions tento artový hřích vzorně ilustrují. Schopnost přirozeného skloubení jasné žánrovosti s abstraktností je nejsilnější stránkou Kurosawy. Barren Illusions od žánru však úplně abstrahují a z romantického dramatu nezbyla skoro ani kostra. Na tom by nebylo zas tolik špatného, kdyby film své myšlenky dokázal prezentovat zábavnou formou, čili tak jak to naprosto excelentně dokázaly takřka všechny ostatní snímky tohoto talentovaného režiséra. Na druhou stranu experimentální formát vyprávění svým způsobem naprosto ideální pro témata, kterými se tento film zabývá.