zdepapepa

Tak teď aspoň víme, jak by vypadal Silent Hill film, kdyby ho dělalo studio s menším rozpočtem. Ironicky však ve svojí levnosti vypadá jako správné vyobrazení děje prvního a druhého dílu, které se odehrávaly v 80., resp. 90. letech, z nichž si tento kraťas primárně bere inspiraci (nelze ale opomenout ani místní variaci na dějově mladší Heather Mason). Na druhou stranu (což ale bylo vzhledem k rozpočtu celkem nevyhnutelné) chybí jakákoliv větší přítomnost "otherworldu", ať už to je prostředí nebo monstra (hudba je zvolená vhodně; ještě aby ne, když je přímo z her) - dle závěrečných titulků za Blood and Gore stála osoba jménem Jackie Zbuska. Všehovšudy jsem ale napočítal pouze jeden krátký záběr na zakrvácený záchod. To je můj hlavní problém s celým trailerem - nejde z něho vůbec strach, vše vypadá téměř jako Youtube Poop plný scén vytržených z kontextu, což ale na druhou stranu dobře reprezentuje zmatení. Závěrečná scéna na schodech byla super, ovšem téměř až slasherovité rozuzlení bylo absolutně meh.

Již několikrát jsem psal, že hororové prvky je nejideálnější kombinovat. Bohužel Sinister horor kombinuje (či spíše ředí) s rodinným dramatem, které spíše než hrůzu nahání smutek. Hororové scény jsou naopak vynikající, zejména "found footage" záběry, které jsou řádně creepy a respektují nepsané pravidlo, že méně je někdy více. Hlavně moc nemyslet na to, že Bughuul vypadá jako kytarista Slipknot. Závěrem - nečekám, že by se horory někdy zbavily jednoslovných nebo nicneříkajících názvů, koneckonců třeba Vetřelec benebo Věc už tu s námi jsou dost dlouho a oba naplňují minimálně jeden z těchto aspektů. Uvítal bych však více názvů, které dokáží zaujmout samy o sobě a nebudou jen snadno dohledatelným titulem, když někdo zrovna do Googlu zadá přídavná jména, která jsou synonymem pro slova jako hororový, zlý nebo strašidelný, a k tomu napíše slovíčko film. Línější jsou snad už jen čeští distřibutoři, kteří názvy filmů jako Sinister nebo Insidious nechávají nepřeložené.

Nemám lékařské vzdělání ani vojenskou službu za sebou, takže mohu soudit pouze okem zcela civilním. A tomu oku se tenhle film líbil. Ne celý, začátek byl idylický kýč s hezky emotivními momenty a prostředek měl tendenci klasického boje člověk versus společnost. Třetí třetina a s ní zpracování titulního Hacksaw Ridge se ale povedla na jedničku. Boje byly řádně brutální a hrdinství Desmonda Dosse mě skutečně dosstalo. Přišlo mi dokonce, že to celé film podhodnotil, rozhodně to nevypadalo, že zachránil tolik lidí jako ve skutečnosti. Kromě lékařského vzdělání a vojenské služby nejsem ani věřící, ale myslím, že je úplně jedno, jakou má člověk motivaci (a říká to i film sám, když Dossovu motivaci vyhýbat se zbraním ředí násilím v rodině), hlavně když ji má a motivuje ho k lidským činům, např. téměř až mantra "Please Lord, help me get one more" mi byla velmi sympatická. Výjimku v tomhle směru ale tvoří režie, která podle mě občas příliš tlačila na religionistickou pilu.

Ač se veskrze jedná "jen" o další řady Midnight Dineru, je tam znát posun dál. Závěry dílů dokrášluje v titulcích vždy nějaká nová líbivá hudba. Volba kamery a paleta barev na obrazovce budí více filmový než obyčejnější, televizní dojem předchozích sérií, což je jedině dobře. Problémy se řeší jako dříve, konce jsou však různorodější a tím často i zajímavější. Zbytek je to "staré známé" - Master si zachoval svou příjemnou osobnost a pravidelní návštěvníci stále přicházejí (dokonce se dočkáme i několika focus epizod). Samotné kulisy hospůdky taky nedoznaly výraznějších změn, ale tam bych se přiklonil k rčení "pokud to není rozbité, neopravujte to". Největší problém však stále přetrvává už z předchozí inkarnace seriálu - bez jídla se na to dost obtížně kouká. Nejlépe nějaké asijské, pak má člověk pocit (i díky volbě úhlů kamery), jako by byl jedním ze stálých hostů.

Dost dlouho jsem si říkal, proč tam chodí takoví extravagantní lidé. Pak jsem si vzpomněl na to, kolikrát bych/jsem podobný podnik navštívil já. Mockrát ne. Přesto bych ale uvítal větší variabilitu, ať už mezi stálými návštěvníky nebo mezi těmi epizodními, zejména co do běžnosti povolání (zde misky vah tíhnou spíše k těm méně obvyklým). Celou show (viděny 3 série) pro sebe stejně krade ústřední Master. Všechno jeho jídlo vypadá chutně. Tenhle seriál je všechno, co jsem chtěl, aby byl Bartender - pohodová atmosféra a uklidňující, slice-of-life lidské příběhy. Seriálu je však i tak dost co vytknout - podezřele často vycházejí náhody ve formě "osudových" setkání. Podezřele často se taky jedná o klasické "boy meets girl" nebo "girl meets boy", což je sice fajn prvních pár dílů, ale stihne se to přejíst a ke konci už jsem nad "problémy" tohoto typu kroutil očima. Ne, že bych čekal řešení problému globálního oteplování nebo jak zastavit např. COVID-19, ale určitě lze vymyslet i něco zajímavějšího než jen běžná vztahová dramata. Vždy však s jistotou díl skončí sympatickým rozloučením od ústředních postav společně s radami do kuchyně pro přípravu pokrmu daného dílu, v titulcích proběhne slideshow b-roll fotografií a já vesele klikám na další epizodu. Ovšem než pustím PLAY, musím se ujistit, že mám před sebou také něco dobrého k jídlu.

Animačně to nejsou žně, jedná se o výtvor na úrovni flashových animací z internetu přelomu tisíciletí, účel to však splní. Z celého obsazení mě nejvíce bavily vtípky vedlejších postav - zejména segment tvorby vlastního televizního pořadu - naopak ústřední trojice (dva hlavní hrdinové a kapitán) mě ničím nezaujala. Pro začínající výtvarníky tento typ reprezentace musí být ale fajn. Větvení bylo zmáknuto dobře, konce snad s jedinou výjimkou téměř shodné, ale vždy s malinko odlišnou příchutí, takže má člověk hned pocit, že se na výsledku alespoň trochu podílel. Humor adekvátní cílové skupině s občasným závanem meta humoru pro lidi více znalé kreslených seriálů.

Z čtveřice zdrojových sitcomů jsem jakožto celý seriál viděl (zároveň se mi i líbil) pouze jeden - The Big Show Show. Zbylé tři "ochutnávky" mě po jejich zhlédnutí ke sledování zbytku jejich dílů navnadily až při typickém letním seriálovém "suchu". Napadá mě hned několik přirovnání k vysílání tímto stylem - různé "variety packs" (např. v případě cereálií), kdy si člověk vyzkouší různé věci, plně ho to ale nezasytí. V případě seriálů a počítačových her se dá srovnávat také, je to níže než spin-off, na úrovni crossover episode/bonusová hratelná postava. Tam to podle mého, i vzhledem k počtu epizod zdrojových seriálů na sezónu, mělo zůstat, tzn. každá epizoda u svého seriálu a toto zrušit. I v případě hudebních festivalů se dá srovnávat, můžeme hovořit o jakémsi festivalu zábavy. Kde však normální festivaly lákají na zvučná jména, zde se jedná o začínající seriály, vždy nejvýše se dvěma sériemi. Přitom headlinery Netflix má/mělo - stačí se podívat na Wikipedii. Já bych se bohatě spokojil s One Day at a Time.

Zpoždění kvůli COVIDu se vyplatilo. Ještě lepší než Black Mirror: Bandersnatch. Tenhle speciál má všechno, co jsem si přál, aby Netflix zavedl - zejména je to však kvalitnější interface pro orientaci v rozhodnutích, variace mezi prvním a následným přehráním a případné pohodlné návraty/přeskakování. Na sitcomový díl zde byla i příjemně velká dávka rozhodnutí s následky a slepých konců, vždy s příjemným rozbořením (a s minimálně jedním opravením) čtvrté stěny. Dějově je speciál vynikající, o třídu lepší než to, co jsem viděl ze seriálu. Natolik, že jsem dříve UKS dokoukal pouze zhruba 1. sérii, ale po speciálu jsem se k UKS vrátil a během tří týdnů ji celou konečně dokoukal. - což si myslím vypovídá i o kvalitě speciálu pro lidi, kteří s UKS nemají žádnou nebo mají minimální zkušenost. Zkrátka Konec dobrý, všechno dobré - ale to věděl už William Shakespeare. Specifický typ humoru tohoto speciálu já můžu, stačí se podívat, na čem všem se podílela režisérka Claire Scanlon - Brooklyn 99, The Good Place, GLOW, The Office. Je tam znát i taktovka absurdního a šíleného humoru Tiny Fey z mnou tolik oblíbeného 30 Rocku. Spousta známých tváří a bohatá výprava jsou pak milý bonus. Interaktivní filmy znám zejména co se týče dramatu a UKS:KvtR mi ukázalo potenciál interaktivních filmů v komediální sféře - konkrétně možnost přizpůsobit si styl humoru tomu vlastnímu (co dovolí předtočené scény), což mi v menší míře předvedl i interaktivní speciál seriálu Buddy Thunderstruck.

Moje předchozí setkání s LMM bylo jak z okna kolemjedoucího rychlíku (semtam nějaké to cameo v seriálu nebo filmu). Pak přišla Moana - to bylo celkem ok, ale s výjimkou jedné písně (Where You Are) nic, co bych zařadil do pravidelné poslouchací rotace. Pak ale přišel Hamilton. Říkal jsem si - ten hype musí být přemrštěný, nic nemůže být tak dokonalé. Ó, jak jsem se zmýlil. Audiozáznamu originálu i parodiím jsem se vyhýbal (nebo mě spíše míjely), takže jsem šel k záznamu z Broadwaye od Disney+ s téměř čistou hlavou. Ne úplně, přeci jen mám za sebou kompletní, mnou oblíbené Epic Rap Battles of History, kde se mihly minimálně dvě postavy z Hamiltona - Thomas Jefferson a George Washington. Muzikál samotný nelze výstižně popsat. Často omílané "hip-hop muzikál o politice" mi přijde příliš omezené a zjednodušené - muzikál tohle všechno v sobě sice má, ale vyobrazuje to pohledem lidských příběhů. O to jsou výsledné písně emočně silnější (přitom emocí je tam celé spektrum, od smíchu a radosti, přes hněvu a lhostejnost až po smutek). Rozhodně se nedá říct, že by se jednalo o monotónní hodinu dějepisu (což je také znát na některých odklonech od skutečných událostí, čehož si je vědom i sám muzikál) s občasnou přestávkou na rap. Koneckonců - tohle období v dějinách USA mě nikdy nebavilo. Doteď. Co se týče audiovizuální prezentace, tak (1-2-3-4-5-6-7-8-9) zde je deset věcí, které byste měli vědět: 1) Text se rýmuje všemi směry (včetně bohatého užití vnitřního rýmu), nezní prvoplánově, přesto vždy vše dává smysl. 2) Hudební motivy jsou zde dovedené k dokonalosti - takřka každá melodie je využitá na maximum i v jiných písních, díky čemuž se ihned vryje do paměti. I díky tomu muzikál téměř neobsahuje mluvené slovo a počet písní se zastavil kolem úctyhodného čísla 46 (bez písní v titulcích), přitom technicky by jich tam mělo být tak 5. 3) Lyrické motivy nezaostávají za těmi hudebními. Četl jsem literární "klasiky", které na tom v tomto ohledu byly hůř. 4) Reprises/opakované písně pak pravidelně zcela mění svůj kontext, čímž dostávají nový rozměr. 5) Opakování věcí obecně je pak dohnáno k absurdní dokonalosti při bližším zkoumání choreografie dvojice písní Helpless a Satisfied. 6) Zvukově to není čistý záznam mikrofonů herců, hereček a hudebníků. Je slyšet občasný smích i jásání diváků. Kamerově je to mix záběrů z publika a záběrů z pódia. Za to ale vděčíme faktu, že byla nahrána nejen živá představení, ale i představení čistě pro kamery. 7) Není to záznam obyčejného představení kdesi z Kotěhůlek v hlavní roli s Vojtou Kotkem - je to Broadway, takže tam není nekvalitního hlasu nebo herce/herečky. A je tam i Lin-Manuel Miranda! 8) Stage design hraje svou roli také, zcela mi učarovala točící se podlaha, která je dramaticky využita na jedničku. Ochozy a zvedací schody po stranách jsou standardní záležitost. 9) Muzikál má i meta momenty, zejména v případě Elizy v druhém dějství. Přecijen se muzikál jmenuje Hamilton, což byla i Eliza. 10) Muzikál se nebojí diskutovat i o rasismu a sexismu. Dle slov LMM: "Naše herecké osazenstvo vypadá jako současná Amerika a to byl rozhodně úmysl. Je to způsob, kterým vás můžeme vtáhnout do děje a dovolit vám u dveří odhodit veškeré kulturní předsudky o otcích zakladatelích, které máte. Vyprávíme příběh dávno minulých, mrtvých bílých mužů, ale používáme herce a herečky jiných ras, což dělá příběh bezprostřednějším a přístupnějším současnému publiku." Takovým polovičatým československým ekvivalentem by mohl být třeba Alois Rašín, první ministr financí Československa. Letmý přejezd po stránce na Wikipedii značí, že příběh by to byl zajímavý se stejně náhlým koncem. Alexandru Hamiltonovi (a tím pádem i muzikálu) však hrají do karet fakty, že svou moc a slávu vybudoval coby přistěhovalec "z ničeho" (a.k.a. americký sen v praxi), že se mu to vše povedlo v mladých letech, že byl výřečný a že měl dramatické vztahy se ženami. Co se týče Lina-Manuela Mirandy, tam mě napadá pouze ekvivalent zahraniční, a to Bo Burnham.

Zvláštní náhodou (pokud na náhody věříte) jsem nezávisle souběžně s premiérou Warrior Nun (poprvé konečně pořádně) rozkoukal Buffy. A i když se Buffy může zdát zastaralá svým poměrem stran, score a některými tropami, Warrior Nun hravě strčí do kapsy. Jedinou výjimku tvoří akční/bojové sekvence, kde jasně dominuje Warrior Nun - shoutout Ignaciovi Herráezovi, choreografovi soubojů. Dějově je to přesně to, co jsem od toho čekal z traileru, tj. čekal jsem "so bad it's good" oddychovou jízdu a to se přesně stalo. Hlavním průvodcem téhle jízdy byl hybrid (v dobrém smyslu toho slova) Elliota Page, Emilie Clarke, Millie Bobby Brown a jiných, který zdatně hraje hlavní roli. Na sedadle spolujezdce mi především na paměti vyvstanula dvojice Lillith a Mary, jejichž honba za prchající Avou v prvních pár dílech byla skvělá podívaná. Onen útěk před povinnostmi je plot point, který mi přijde zcela pochopitelný a dal mi vzpomenout na stařičké Dead Like Me, kde se Georgia pokusila o podobnou věc. Zbytek řádu a jeho jeptiškomando byl taky fajn (i když otec Vincent pro mě zůstává navždy ten ze Silent Hill 3), naopak zcela tuctová mi přišla zápletka s Jillian a jejím synem. Korunu tomu celému ovšem nasadil závěr první řady. Ne ani tak vývojem událostí v něm, ale nedostatkem rozřešení, kdy člověk má pocit, že by řadě prospěla 11. epizoda. Nebo rovnou i 12., abychom to měli jako s apoštoly.