zdepapepa

Soudě podle komentářů zde tento film doplatil na nemoudré přiřazení do žánru "horor". Nenechte se mýlit, on tam ten horor je, nejedná se však o klasický slasherový nebo duchařský horor. Nejblíže k tomu má asi nějaká internetová creepypasta, případně některé scény z Městečka Twin Peaks. A těchto vlivů/přirovnání by se našlo daleko víc (vzpomněl jsem si na Matrix a minimálně ve třech případech i na Buffy, přemožitelka upírů). Zabaleno takto do arthouse filmu to byla dobrá tajemná podívaná, ve které si, když chce, člověk dokáže najít mnoho alegorických významů. Nemění to však nic na faktu, že je to zejména trans alegorie. To sice osobně nemůžu posoudit, ale soudě podle reakcí lidí, kteří jsou tzv. "in the know", je taky dobrá.

Rozchody jsou složité. Rozchody jsou těžké. Od člověka se očekává, že vše zapomene - vzpomínky let minulých i myšlenky na budoucnost - a bude pokračovat v žití navzdory tomu, že mu/jí ze života zmizela mnohdy velmi důležitá osoba. Vypořádat se s něčím takovým není jen tak. Častá krutost toho, že se s vámi někdo rozjede, by byla určitě snadnější na odůvodnění, kdyby daná osoba byla objektem s jasně definovanými zápory. Aspoň by se tím dal vysvětlit onen zdánlivý "nelidský" přístup v podobě rozchodu. Tento počin s chytlavým názvem, který je stejně tak komediálním skečem jako je krátometrážním indie dramatem, zachycuje výše popsanou situaci okem Coral, jejíž ex-přítelkyně je lopata. A na závěr poznámka, která s filmem úplně nesouvisí a řekne něco možná jednomu-dvěma lidem - slečna z večírku je přesně to, co jsem si představoval, když jsem hrál hru Night in the Woods a setkal se tam s postavou jménem Bombshell.

Jsem si jist, že někdo, kdo se v tomto filmu najde více než já, bude mít tento film za oblíbený. Ono aby taky ne, groteskní kung-fu taškařice Jackieho Chana se dost dobře mísí s typicky Bollywoodskou nadsázkou. Ostatní herecké osazení dobře sekunduje, ale kromě jednoho klaďase holdujícího le parkouru/freerunningu a hlavního záporáka není moc na co vzpomínat. Bohužel je co vzpomínat na digitální "triky" (slovo trik by naznačovalo, že se někoho povedlo ošálit). Ale jak jsem psal na začátku, pokud máte rádi Jackieho Chana, Bollywood a dobrodružné filmy ve stylu Indiana Jonese, tento film je přesně pro vás.

Vzpomínka na parodie staršího data, které však tento film převyšuje (bylo by tedy urážkou hodnotit ho níže). Výkon (i téma) podobné jako u filmů s Asterixem a Obelixem. Náhodné brouzdání kanály (televizními) se vyplatilo, jako sobotně-odpolední oddych ideální, s líbivými písničkami, klidně plynoucím dějem i pár známými tvářemi. Humor není výrazně náročný na pochopení, nikdy ale na dlouho nespadá za hranice trapnosti (bohužel se tomu ale nevyhne úplně), naopak pár running gagů bylo povedených na jedničku (zejména voják toužící po návratu do Říma).

Kde Spiknutí holčičích hoven vypadalo jako epizodní výtvor, Modlitba za Brianu má formu plnohodnotnější a i přes krátkou stopáž nabídne nejedno překvapení a dialogy, na které v televizi nenarazíte - o to více jsou ale zábavnější, neokoukané a tak, jak jsou napsané, mají potenciál stát se hláškami. Nutno podotknout, že tomu supluje kvalitně i zvukový doprovod, který umí vypíchnout určité scény nebo navodit atmosféru. To samé platí i pro kameru, kde se to hemží záběry nejen na akce, ale i na reakce ostatních postav. Ty jsou nejen skvěle napsané, ale i zahrané, kde jsou snadno identifikovatelné nejen podle oblečení, ale i podle chování. Zkrátka - Česko nie je Hollywood, ale s vami, chalanky, ako by bolo.

Některé vtípky už jsem slyšel v novějších speciálech. Co ale na tom? Komediální filmy nebo seriály si také rád pustím znova a tady je navíc přidaná hodnota v tom, že (stejně jako například hudební interpreti) materiál není 1:1 stejný a i kdyby byl, tak podání a režie nikdy nebude stejná. Čímž můžu snadno přejít k obsahu, který je typický pro Michelle Wolf - observační humor z ženského pohledu, kde ten materiál baví evidentně i ji, takže to není jen strohé vyprávění místy okořeněné dychtivými pohledy na publikum, aby se zasmálo.

Kvituji názor ostatních zde, že to klidně mohl být i seriál (líbil se mi i koncept - co insight, to díl). Dějově se vše žene rychle a občas zkratkovitě, což se samozřejmě dá odmávnout vírou na významné náhody. Nebudu se tady snažit hluboce rozebírat způsob, jakým pan režisér ztvárnil některé nadpřirozené situace - zejména proto, že nemám nápad jak to udělat lépe nebo alespoň tak, aby to ladilo s klidným zbytkem filmu. Některé lokace byly povedené, herecky v pořádku - ocenil jsem, že film nehraje na známá jména, pořádně jsem znal pouze Sarah Wayne Callies (toho času z 2. řady seriálu Prison Break). Poselství filmu (a jeho případné zastánce) respektuji, rozhodně se tam nějaké (když ne užitečné, tak alespoň hodné zamyšlení) poučení najde, jmenovitě poučení o vzorech chování nacházející se zhruba uprostřed insightů. Některá poučení by se hodila i obecně všem lidem na zemi (čímž by se eliminoval faktor "bad-faith player", na kterém jeden z insightů závisí). Takže jako filozoficko-spirituální rozjímání nad chováním lidí ok. Vše ostatní beru jako sci-fi/fantasy, protože bych to jinak musel nazvat pseudovědou. Nejvíce uvěřitelný je tak fakt, že by se tento, dalo by se říci, "recept na světový mír" snažili různí vlivní lidé zlikvidovat. A taky fakt, že je tam sequel hook v podobě naznačení desátého insightu (což čtenáři však věděli již o deset let dříve než vyšel tento film).

Takový malý předchůdce pořadům typu Death to 2020. Nikdo z korespondentů (včetně obvykle vynikající Diane Morgan) nepřinesl žádné kvalitní vtipy, čemuž moc nepomáhá fakt, že je to celé jen o talking heads a media footage. Chyběl mi tam nějaký straight man v podobě např. vědců, kterým by dotyční kladli absurdní otázky nebo se procházeli prostředím. Obsahově to pro pana Brookera bylo asi broOKer, pro mě úplně ne - pár britských událostí a pár popkulturních zmínek nacpaných do jedné půlhodiny pro mě rozhodně nepředstavuje dostatečné shrnutí roku 2019. Největší nepoměr je však znát zpětně v tom, co přinesl rok následující. O to víc mě tak překvapily ony "mluvící hlavy" před zeleným plátnem, které jako by vypadly z časů COVIDu. O něm tam však není zmínka, o čemž svědčí i datum vydání (16. prosince 2019).

Jedna epizoda jako druhá. Jedny šaty jako druhé. Avšak stejně jako v komiksu XKCD s číslem 915, i tady člověk po čase začne mít preference jedním nebo druhým směrem. Šaty přestanou být jen všechny stejné a bílé a začne rozlišovat druhy, střihy, dekorace a jiné věci. Stejně tak začne více vnímat i nevěsty a jejich rodiny (byť vliv toho, že se vše odehrává v jednom městě, všemu dává punc jednotónovitosti), kde se vždy najde někdo, kdo přáním nevěsty odporuje (zpravidla "sponzor(ka)" šatů). Všechno je to ale jedno, protože pak na nevěstu položí závoj a vše skončí šťastně, což ale nevadí, protože naštěstí pořad drama až tak nedojí a díly jsou krátké tak akorát. Nejzajímavější by pro mě byly medailonky s odstupem let (a že už těch let od času premiéry uběhlo) a zda by nevěsty něco na šatech změnily.

Až díky jednomu internetovému komentáři jsem zjistil, že název dává smysl. Stačí se podívat na názvy dvou nejvíce zmiňovaných filmů - LOVE actually / die HARD. Pro našince by to byla nejspíš Nebeská past. Šla by asi i Láska smrtonosná, ale to by se spíš dalo aplikovat na tu scénu s domovem důchodců (ta mi jinak evokovala jistou jinou scénu ze sitcomu Parks and Recreation). Ale zpět k LH. Je to romcom se slušnou osobností, kde pokud si člověk odmyslí minimální charakterizaci hlavní hrdinky a několik málo děr v příběhu co se týče úvodní zápletky (které by se daly odmávnout hloupostí postav), je na co se dívat celou dobu. Josh a jeho rodina nejsou oběťmi různých karikatur (a je zároveň i dobře, že máme i trochu větší variaci co se týče love interests), předělávka písně Baby, it's cold outside do modernější podoby je poslouchatelná možná i víc než originál, široko daleko žádný velký záporák a žádná velká nedorozumění.