Isherwood

Nemějte mi ty tři hvězdičky za zlé, ale asi vážně chci od filmu víc, protože i když režisér s choreografem pochopili, co všechno lze z herců vyždímat (a že to rozhodně překračuje všechny myslitelné meze toho, co jsme doposud viděli), ten děj na mentální úrovni herní arkády prostě ve druhé polovině sklouzne do bolestného stereotypu a vlastně se už jenom opakuje dříve viděné, navíc ten finální souboj tím notně tratí na atraktivitě taktéž, takže pokud budu chtít v hospodě nad tímhle rozjímat, mohutně si loknu při vzpomínce na fígl s ledničkou, ale zbytek bude jak z té levné hlášky „…víš jak ten týpek zřeže toho druhého, ne?“, což asi napovídá mnohé o tom, že podruhé už bych to regulérně protrpěl; vlastně těm, kteří tomu pálí plnou palbu tak trochu závidím. :)

Líbilo se mi to, a přesto budu nadávat. V prvé řadě na NBC za to, že zamítnula vznik druhé řady kvůli nízké sledovanosti, a tím seriál zůstal předčasně ukončen – přetočený konec a hromada nedořešených motivů prostě neuspokojí a bude to pálit ještě dlouho. Za druhé by si to měli vyžrat i sami tvůrci. Co na tom, že se na place motali lidé jako David Slade a Miguel Sapochnik. První tři díly jsou totožné kopie jednoho konceptu, kdy se ‚reality‘ střídají na vteřinu přesně, ať už jde o posezení u psychiatra, či řešení samotných případů, ale nic nového nenabídnou. V momentě, kdy se Michael Britten – nejlepší součást seriálu, vynikající Jason Issacs, který má konečně kladnou roli a hraje ji dokonale – začne vrtat v možné konspiraci, začne to být konečně zajímavé. Blbé na tom je, že už běží druhá polovina seriálu. Dovedu si představit alternativní realitu, kdy by tahle dobře vymyšlená pecka stála na řešení jediného případu, resp. dvou, v každé realitě jeden, a dotáhla do chytrého konce to velké spiknutí. Takhle dávám 3 a ½ hvězdičky, které s krvácejícím srdcem zaokrouhluji dolů.

Mohl bych lamentovat nad tím, že pod jiným režisérem by lépe fungovala ta ‚buddy-chemie‘, ale pak jsem si vzpomněl na tu R-kovou nálož sprostých vtipů, a seznal, že ač to má svá hluchá místa (mínus pět minut stopáže by nebylo na škodu), řval jsem smíchy až příliš často na to, abych to jen tak zatratil do vod průměru. Už jen ten moment, kdy týpkovi ustřelí penis a on ho pak sbírá zubama ze země, je něco, co prostě normálně nepotkáte.

Ač čekáte cokoliv, stejně vás to dostane, protože tahle svérázná žánrovka Balaguérovi prostě sedla, ať už je to hlavním hrdinou, který je vlastně sympaťák, či odlehčeným vyprávěním, které jemně brnká po strunách černého humoru, přes výbornou sestavu nájemníků (holčička vládne, scéna s pornem obzvláště!), až po nekompromisní finále, kdy v sobě režisér nezapře to, co jej kdysi ‚udělalo‘. Po tomhle všem se budu utěšovat hlavně tím, že jsem až příliš ošklivým chlapem na to, aby si mě svérázný domovník vybral k podivným zdvořilostním návštěvám. :) 4 a ½.

Čtyři hvězdičky za to, že už od střední jsem si podobné superschopnosti přál… a dodneška mě to nepustilo.

Ve váhové kategorii super-hrdinů, kteří místo psychoterapeutických sezení, kde by si ujasňovali dvě hodiny svoji superhrdinskou identitu, všechno zvládají tak, že nechají promluvit své schopnosti, pokud možno pěkně zostra, hlasitě a výbušně, vlastně nemají Avengers konkurenci široko daleko, jelikož první hodinu se s humorem válcují navzájem a tu druhou společně emzáckou invazi; úklona Whedonovi za to, že přesně rozdělil role a každý má prostoru přesně tolik, kolik potřebuje a hlavně je to všechno vynalézavě (kamerové fígle) a nápaditě (vtipné vsuvky i do vážných scén) natočené. [Jediná výtka jde na Lokiho adresu. Hiddleston už není takové nijaké kuře, ale charismatický bastard, kterému scénáristi s vykreslením postavy trošku nestačí. Edit: A po druhé projekci už neplatí ani tahle výtka.]

Jak vidím ‚Perníkový táta‘, mám chuť extrahovat ricin z fazolí, ale to je asi tak jediná výtka. Od The Wire první seriál, který mě upřímně fascinuje tím, jak dbá na propracovanost děje, vymakané postavy a hlavně absolutní nepředvídatelnost. Tipování děje jsem vzdal v polovině druhé sezony, protože to nemá smysl. A to, jak Walter White, který ze dne na den pozná cenu a krátkost lidského života, pendluje na obou stranách zákona, přičemž (ne)vědomky stahuje lidi kolem sebe, je snad ještě lepší než v Dexterovi. Především proto, že momenty, kdy si uvědomujeme, že se opravdu stává zlým, tvůrci zprostředkovávají skrze úplné banality. Třeba obyčejné manželské rozhovory: „I’m not in the danger. I’m the danger!“

První díl zafungoval jakýs takýs momentem překvapení, kdy se slavný detektiv pohyboval ve vytříbeném vizuálním světě Guye Ritchieho. Napodruhé je moment překvapení tatam a tak se najednou začnete šťourat v tom, co vám napoprvé nevadilo. Na dvě hodiny až příliš rozmělněný děj, upozaděné ženské hrdinky, nevýrazný záporák, až na nějaké dvě tři vtipné dialogové výměny prázdná vata, a hlavně, detektivní linka, která je vám úplně putna. Akční eskapády okoukané, což nespasí ani běh lesem, u kterého se nebojím použít slova o genialitě. První půlku jsem doufal, že se to v té druhé rozjede, jak občas někteří komentátoři slibovali, ale poslední půlhodinu už jsem se regulérně modlil za to, ať to skončí. Takový blockbusterový fail se jen tak nevidí.

Do doby, než se přepadne dodávka, jsem si jenom odškrtával políčka, v nichž jsem měl napsány figurky a situace, které jsem viděl jinde. Ne že by to od té chvíle bylo jinak, ale pak se to hrdinům doopravdy posere a začne to mít ty správné grády, jaké se od podobné žánrovky očekávají. Za dobře použitou ruční kameru plus, za postavy, které až na tu Wahlbergovu postrádají lepší profil, mínus. 3 a ½. [Do týdne si na to nevzpomenu.]

Nemám problém s blábolivým scénářem na úrovni béčkové thrilleru ze zámořské produkce, byť ty postavičky jsou jedna šablonka vedle druhé, o dialozích, které trhají uši, ani nemluvě. Vadí mi paradoxně to, že ten film Zdeněk Kubík ‚prodal‘ jako suverénní obžalobu politických poměrů u nás, kdy všechno řídí mafiánské partičky, napojené na politické špičky a ruka ruku nejen myje, ale taky ji i osuší. Možná je to pravda, ale hodinu a půl mě vytáčelo, že koukám na thriller, který není napínavý, kde není nikdo, komu by se dalo fandit a že ty prostřihy k panu Bishopovi, či do FSB, prostě nejsou cool. Škoda dohledu své šedé eminence a uměle vyvolaného humbuku. Několikrát mě během koukání napadlo, jak by to vypadalo, kdyby to natočil třeba Petr Jákl.