Mr.Apache

"Perestrojka už visela ve vzduchu, tudíž na nepravosti již bylo možno poukázat" napsal učitel Radek99 o filmu z roku 1981. Co naplat, komentáře na csfd jsou často takovou výkladní skříní blbosti tohoto národa. O filmech jako Zralé víno lze pak prohlásit v podstatě totéž.

To úplně nejlepší z první série v délce jednoho celovečerního filmu (cca 105 minut): https://www.youtube.com/watch?v=TBEC2A1uwt4&list=PLnqFjhjzO_p-eJTsXCPWNAZOKdlDFAr7V&index=1 (Obsahuje tyto segmenty: 1. Button, Button, 2. Examination Day, 3. I of Newton, 4. A Matter of Minutes, 5. Uncle Devil Show, 6. Need to Know, 7. Quarantine.)

Jednadvacet let po ukončení původního Serlingova mysteriózního seriálu (který se mezitím stal absolutním kultem) přišlo CBS s pokračovaním, které je dnes obvykle označováno jako "první revival Twilight Zone". Předcházel mu celovečerní povídkový film Twilight Zone Movie z roku 1983, jehož jednotlivé segmenty natočili komerčně nejúspěšnější režiséři fantastických filmů té doby: Steven Spielberg, John Landis, Joe Dante a George Miller. Rozboru filmu se budu věnovat na patřičném místě, nyní pojďme srovnat tento seriál s jeho předchůdcem. Hlavní rozdíly: 1. Není tu (tehdy už deset let mrtvý) Rod Serling. Mihne se vždy jen na okamžik v podobě jakéhosi rozmazaného hologramu v úvodním intru. Místo něj je zde podstatně nudnější vypravěč, jehož hlas k nám promlouvá v některých epizodách a (pozor) v jiných zase ne. Podle jakého klíče se tak děje, jsem zatím nerozluštil. Zatímco Serlingovy komentáře mnohokrát povýšily už tak kvalitní epizody ještě o nějaký ten level, tady jsou promluvy vypravěče tak zbytečné, že když se v některých epizodách neobjeví, ani si nevzpomenete, že by tam měly být. 2. Barva. V originále, jak asi víte, nebyla. Tady je vše vyvedeno většinou pěkně pestrobarevně, do osmdesátkova. A ten rozdíl je třeba na atmosféře opravdu znát. 3. Technika záznamu. Zatímco většina původního seriálu působí silně filmovým dojmem, tady je vše tak televizní, jak to jen jde. 4. Délka epizod. U Serlinga bylo jasno: Buďto mají díly (cca) 25 minut nebo jsou 2x delší a v tom případě je to čtvrtá série. U 80s TZ máme epizody třeba desetiminutové, pětadvacetiminutové, třicetiminutové, ale často klidně i osmiminutové. V první sérii jsou uváděny vždy po dvou nebo po třech jako součást každého 45 minut trvajícího dílu. Druhá řada pak obsahuje jeden až dva segmenty na jeden 25 minutový díl, zatímco ve třetí je každá epizoda samostatným příběhem. (Ano, je to celé poněkud složité.) Jednotlivé segmenty z prvních dvou sérií na csfd (a asi ani nikde jinde) samostatně hodnotit nelze. Maximálně můžete ohodnotit celý díl, jehož jsou součástí. 5. Působivost. Ty nejlepší epizody Serlingova originálu působí tak sugestivním dojmem, že u nich člověk občas zapomene, že to, co sleduje, je jen film. Tohle se vám u 80s revivalu stane asi jen výjimečně. Jestli vůbec někdy. 6. Nápady. Původní seriál je často veleben pro svou originalitu. Spousta nápadů, které se zde objevily poprvé (případně zde byly prvně zaznamenány širší veřejností) byla později využita v mnoha filmových nebo seriálových trhácích budoucnosti. Jako by Serling vybrakoval jakousi fantastickou pokladnici a na všechny jeho následovníky zbylo už jen paběrkování. Přesto se pár skvělých, svěže působících nápadů objeví i v osmdesátkové verzi. Málokdy však jde o původní scénáře. Většinou jsou to adaptace povídek známých autorů. V původní Zóně byla krom vynikajících a velmi dobrých epizod i spousta průměrných nebo vyloženě slabých dílů. V 80s revivalu je těch průměrných a slabých drtivá většina. Objevení opravdu dobré epizody je tu menším svátkem a ty vynikající jsou pak vyloženě raritním jevem. Alespoň takový je můj dojem po zhlédnutí kompletní první série. Ta má 24 dílů, tvořených nějakými 58 samostatnými povídkami. Nyní vyjmenuju ty, které určitě stojí za zhlédnutí. Rozdělím je do několika kategorií. První kategorie - Tutovky: Button, Button (fenomenální skvost podle povídky starého TZ pardála Richarda Mathesona), Examination Day (kratičká ukázka šokujících pravidel jedné dystopické společnosti) a Need to Know (opravdový klenot s Frances McDormand a pro mě jednoznačně nejlepší díl celé první řady). Druhá kategorie - Hodně dobré kousky: A Little Peace and Quiet (tak trochu variace na A Kind of a Stopwatch z původního seriálu, ovšem s neuvěřitelně působivým, velice mrazivým závěrem), A Matter of Minutes (kvalitka podle jedné mezi našimi scifisty asi poměrně známé povídky Theodore Sturgeona), Children's Zoo + I of Newton + Uncle Devil Show (všechno zábavné jednohubky v délce maximálně deseti minut). Třetí kategorie - Kvalitní kousky, kterým ale k dokonalosti něco málo schází: A Message from Charity (romanticky zabarvený příběh o telepatickém kontaktu napříč staletími) a Quarantine (hybernovaný muž - hraje ho Hershel z Walking Dead - se probouzí v daleké budoucnosti, v níž lidé odmítli používat stroje). Čtvrtá kategorie aneb "honorable mention": The Burning Man + The Elevator (dva mně zcela neznámé horrory Raye Bradburyho, přičemž u druhého z nich je mistr podepsán i pod scénářem), Take My Life... Please! (o originálním trestu pro neoriginálního komedianta) a One Life, Furnished in Early Poverty (variace na Serlingovo oblíbené téma útěku do minulosti). Kdyby první série sestávala pouze z výše jmenovaných kousků, bylo by to rozhodně na velmi silné čtyřhvězdí. A to přesto, že snad žádná z těch povídek nemůže konkurovat tomu nejlepšímu z původního seriálu. Jenže tu máme ještě nějaké tři desítky dalších segmentů, jejichž úroveň kolísá někde mezi jakž takž uspokojivými až po vyloženě špatné. A to ve druhé řadě celková kvalita ještě poklesne a jedinou epizodou, která tu opravdu stojí za zmínku, zůstává snad pouze nápaditá Shelter Skelter. Třetí série je pak co do zábavnosti úplné dno, nad nímž se udrží asi jen realistická vesmírná SF The Cold Equations. Twilight Zone vzor 1985 tak ve výsledku nepředstavuje žádný fenomén nebo dokonce převrat v televizní tvorbě jako jeho předchůdce. Je jen jednou z mnoha kvalitativně i obsahově splývajících sci-fi / fantasy seriálových antologií, jakých od té doby vznikly mraky. Díky svému původu si však určitou pozornost zaslouží.

Chtěl jsem si tento úžasný počin přidat do svých oblíbených pořadů a s velkým překvapením jsem zjistil, že podle csfd jde o TV seriál! Asi jsem něco nepochopil.

Konečně zase jednou strašidelní zombie. Za věž ze židlí, svolávání nemrtvých a celkovou atmosféru jednoznačně lajk. Méně nadšen jsem pak byl z artistního "posledního boje" jedné z postav. To byl pro mě snad jediný moment, kdy to u těchhle Ravenous pováživě zaskřípalo. Ale co. Za všechny výše uvedené klady si tenhle horror (!) jednu protekční navíc snad i zaslouží.

Už někdy v páté minutě filmu je jasně naznačeno, co se stane a o čem to pak asi všechno bude. Takže člověk doufá, že to bude jinak anebo když už to má být takhle, tak ať je to alespoň nějak sofistikované nebo v dalším vývoji něčím překvapivé. Jenže tůdle nůdle. Po marném čekání na spasení se objeví krysy, které překvapí jen tím, že si je King neodpustil. A ta návštěva ze záhrobí je pak překvapivá asi jako zima v lednu. Z tohohle námětu by těžko vykřesal něco víc i mnohem větší tvůrce než je Zak Hilditch (jehož These Final Hours přitom vůbec není marná záležitost). Výchozí materiál by možná stačil na půlhodinový kraťas - pak by z toho snad byl alespoň průměrný snímek. Ale 100 minut? Ti, kdo se nechali nalákat zjištěním, že muziku dělal Mike Patton, známý coby zpěvák Faith No More a člen různých avantgardních hudebních projektů jako Mr. Bungle nebo Fantomas, asi taky nebudou soundtrack k 1922 považovat za nějaké jeho zásadní dílo. Celkově je to jedna z nejslabších a nejzbytečnějších kingovin, jaké jsem kdy viděl. Na závěr si neodpustím dva vzkazy zdejším přidavačům žánrů: 1) Pochybuju, že takhle si někdo představuje "krimi". 2) Já vím, že na csfd musí být vše, co je "horor" zároveň automaticky i "thriller", ale co kdybyste s tím už šli konečně do prdele a nechali se nahradit někým, kdo umí používat vlastní mozek?

"Postapo s Jamesem Coburnem? Pět hvězdiček!" řekl Jindros. A měl pravdu. Krom působivé atmosféry a dobré pointy je navíc vyložená radost sledovat psychologický souboj mezi oběma hlavními představiteli.

Asi nejpohádkovější díl celého Serlingova Twilight Zone. Je tu obchodník s dobrým srdcem, pokuřující džin a... možná přijde i Adolf Hitler. I když je to místy poněkud nešikovně natočeno, působí to tak milým dojmem, že tomu člověk ty drobné nedokonalosti snadno odpustí.

Příjemná a vtipná epizoda, kterou naprosto nečekaný džouk v úplném závěru povyšuje minimálně v očích každého fanouška Zóny na něco opravdu extra.

Kandidát na největší recyklát celého seriálu. Vemte epizody A World of Difference a And When the Sky Was Opened (obě z první série), smíchejte je, protřepte a dostanete minimálně 90% tohoto dílu. Výsledná mixtura přitom není zdaleka tak precizní jako prvně jmenovaný kousek, ani tak sugestivní jako ten druhý. A těch zbývajících 10% taky nepůsobí zrovna originálně. (Hlavou mi bleskla vzpomínka na Shadow Play z druhé řady a možná ještě na pár dalších epizod.) Kdyby žádný z výše jmenovaných kousků neexistoval, pravděpodobně bych šel s hodnocením výše. Avšak nepříliš sympatický hlavní hrdina a další, vesměs nevýrazné postavy (srovnejte s A World of Difference - tam upoutali pozornost snad úplně všichni, kteří se v té epizodě mihli) by mi stejně asi nedovolili to s těmi hvězdičkami přehánět. S přimhouřením všech očí bych snad mohl utrousit alespoň dvě. Jenže pak se mi vybaví ten WTF skok střemhlav skrz okenní tabuli a je vymalováno. Takže mi tu nakonec zůstala jedna pětícípá, kterou snad už mohu udělit bez výčitek svědomí alespoň za ten závěrečný twist. I když... ten taky mohl být o něco líp načasovaný.