Mr.Apache

"Kosmos 1999" byl totálním kultem pro většinu dětí, jejichž rodiče chytali na přelomu 70. a 80. let polskou televizi, a přes poměrně silně dávkovanou porci děsu, obsaženou v některých dílech, nechali své ratolesti dívat se. Já to štěstí měl. Čtyřhvězdičkové hodnocení je ode mě taková opatrnost, protože jsem tenkrát přece jenom byl v oblasti filmové SF i horroru absolutní panic, a tak jsem na všechny ty boje s příšerami a agresivními mimozemšťany hleděl s vytřeštěnýma očima a třásl se nefalšovanou hrůzou. Ale kdo ví, jak by to na mě působilo dnes. Jedno vím jistě: tohle nebyl žádný Star Trek - největší důraz byl kladen na dobrodružnost a akční atraktivnost jednotlivých epizod, a na nějaké dlouhé tlachání tam nezbýval čas. Společně s Charlieho andílky nebo Hammer House Of Horror další z populárních seriálů 70. let, které znám díky našim severním sousedům, a které u nás bohužel nikdy neběžely.

Určitě jeden ze čtyř nejlepších horrorů natočených ve 21. století, a možná nejlepší filmová ghost story vůbec.

Když jsem v 80.letech viděl poprvé, jak se (jako dvě rakety středního doletu?) srazí americká a ruská boxerka, udělalo se mi šoufl. Asi jsem to tenkrát nedokázal brát s tím správným nadhledem.

Penelope Spheeris, rockerka a režisérka ceněných dokumentů z prostředí americké punkové a metalové scény (např. kultovní The Decline of Western Civilization Part II: The Metal Years) se na počátku 90.let rozhodla natočit bláznivou komedii, pojatou jako poctu všem rockovým nadšencům a fanouškům. Do hlavních rolí obsadila dvojici komiků z populární TV show Saturday Night Live, Mike Myerse a Danu Carveye. Ti pro potřeby scénáře znovuoživili své staré televizní skeče, a Penelope přemluvila k účasti na projektu několik rockových stars z okruhu svých známých. To, co z této spolupráce vzešlo, bývá publikem přijímáno poněkud kontroverzně. Humor Myerse a Carveyho je sice místy primitivní až pitvořivý, což není zrovna moje sklenice piva, ale tohle duo magorů dokáže propagovat rokenrolovou kvalitu tak vehementně, že mi nezbývá než jim fandit a ještě se u toho potěšeně usmívat. Dana Carvey nosí ve filmu triko Aerosmith, a to v době, kdy u nás tuhle bandu uznávalo jen pár skalních příznivců US rock'n'rollu, a její název zdaleka ještě nebyl synonymem pro továrnu na přeslazené balady. Scéna šíleného headbangingu v autě při Bohemian Rhapsody zas připomene, že i Queen byli kdysi považováni za heavy metal. Vrcholem je pak návštěva ústředního dua v zákulisí koncertu Alice Coopera. Pokřik "nejsme toho hodni!" a titulování legendárního rockového monstra "pane Alice" musí sejmout každého fandu této ikony divadelního horror-rocku. Provedení Cooperovy písně Feed My Frankenstein v podání Steva Vaie, Joa Satrianiho (na této nahrávce si oba kytaroví mágové zahráli společně úplně poprvé) a basáka Nikkiho Sixxe z výtržnických Mötley Crüe, je hudebním vrcholem Waynova světa. Tahle komedie je určena především fanouškům americké rockové muziky 70. a 80.let, kteří si ji většinou užijí. Ostatním pak nezbývá než položit záludnou Waynovu otázku: "Co na to váš svěrač?"

Velké zklamání. Něco podobného, jako když jsem v 90. letech šel na Singles a čekal fajn sondu do života příznivců rockové muziky. Dočkal jsem se zoufalého pohledu na partu uvědomělých čajíčkářů, věčně zaneprázdněných budováním kariéry a plkáním o zodpovědnosti. Člověk se hned cítil jako na Melrose Place, jen k tomu navíc hrál ještě grunge. ... Když vám naservírujou film z prostředí středoškolské mládeže 80. let, čekáte, že tam bude zachyceno něco z atmosféry té bezstarostné doby. Čekáte mejdany, srandu, minisukně - prostě čekáte 80. léta. Místo toho vás šoupnou do místnosti s pěti pitomci, kteří mají jeden vedle druhého vlastně jediný problém: Nesnášejí své rodiče. Rodiče jsou alfou a omegou jejich skuhrání, které máte vydržet celých 97 minut. A prakticky pořád v té jedné místnosti. Po celou dobu vás nečeká nic jiného, a kdybyste snad měli pocit, že se to už konečně rozjíždí, nepropadejte žádné naději. Nic se nikam nerozjede, jen někteří skuhravci se nakonec velmi nepravděpodobně a náhle vzájemně zamilují. Tohle není žádná odvázaná 80's teenagerská komedie - spíš se to podobá tuzemským televizním hrám o svazácích, které působily vlastně stejně nevesele a bezvýchodně jako tenhle Snídaňový klub. Zatímco socialistické inscenace na téma "mládežníci" byly svázány diktátem režimu, tohle dílko svazuje snaha o vážné vyjádření k tématu generačního konfliktu. V obou případech je výsledek stejný (jen američtí mládežníci si dopřejou trávu, ti naši zas alkohol). V jednom je ale Breakfast Club bolestně pravdivý: Mládež v obou táborech nebyla absolutně schopna žádné opravdové vzpoury. 60. léta a odvaha generace dětí květin měnit svět, nebo punková rebelie let sedmdesátých jsou nenávratně tytam. Děti 80. let jsou daleko krotší a smířenější s tím, že měnit systém se nevyplácí. Zpětně se jim nedá upřít jen jedno: Alespoň se dovedou pořádně bavit. Ti z Breakfast Clubu nedokáží bohužel ani to.

Nutno uznat, že jde o velice nevšední a odvážný počin. Totálně zmatené pako tady s velkými obtížemi likviduje jednu nepříliš početnou rodinku, skládající se z nemocné stařeny, její dcery a mentálně postiženého invalidy. Zabere mu to hodně času a úsilí, a po celou dobu svého upoceného řádění nás přitom oblažuje vnitřním monologem, jemuž jsem ale nerozuměl, protože byl německy. Předpokládám, že by mě jeho myšlenkové pochody pouze ujistily, že se jedná o přesně takového chudáka, jakým se dle svých skutků zdá být. Zatímco Henry v Portrait of a Serial Killer (filmu, který je s tímto občas srovnáván) působí naprosto suverénním a sebejistým dojmem, vrah z Angst (jenž měl jistě stejně nelehké dětství jako jeho americký kolega) působí jako zmatená troska, u které si nejsme celou dobu jisti, zda se mu krvavé dílo vůbec podaří. Sledovat jej, je skutečným utrpením, a divák se těžko brání pocitům nevolnosti a trapnosti. Dojem z Henryho je úplně jiný, hrůzný a monumentální - strach zde na celé čáře vítězí nad nevolností. Oba filmy jsou od sebe stejně odlišné jako jejich antihrdinové. Společné mají jen to, že se jim dá věřit.

První hry ze série Tomb Raider (spolu s hromadou dalších "plejstejšnových" pecek) mi kdysi pomohly příjemně trávit čas nezaměstnanosti. A na to parádní vzrušení, jež mi zhruba před osmi lety přinášela "šedá skříňka", budu vzpomínat jen v dobrém. Jedno mi tenkrát ale nesedělo: Proč je to neforemné, hekající stvoření s copem (nic proti jejím "dovednostem") považováno za jakýsi virtuální sex symbol. V tomto duchu totiž o Laře psali nejen v tehdejších herních magazínech, ale třeba i v Reflexu... Poměrně mladá disciplína, zvaná "filmové adaptace počítačových her" se dnes ukazuje být stále nesmyslnější - působí na mě dojmem vršení jednoho zbytečného počinu na druhý. Když se podíváme na zdejší hodnocení, vypadá to, že i tento snímek je jedním z řady. Já bych k němu ale nebyl tak zlý. Když už nic, tak alespoň konečně představil Laru Croft jako chodící sex - tedy něco, na co jste při hraní her museli mít hodně bujnou fantazii. Rehabilitoval tak jednu neopodstatněnou pověst, kterou rozšířili sexuálně neukojení fanoušci, a kterou tvůrci těchto her nadšeně podporovali najímáním modelek, vydávaných za Laru na různých propagačních akcích. Nevím, co si pod filmovým zpracováním Tomb Raidera představovala zklamaná většina, ale já, jakožto člověk který už ví, že film a hra (jakkoli se zdá, že mají k sobě blízko) jsou ve skutečnosti jako nebe a dudy, jsem byl s tímto výsledkem spokojen. Film v současnosti může jen těžko přinášet to samé co hra, a proto beru Laru Croft - Tomb Raider jako něco jiného, něco navíc. Abych použil herní terminologii: Tohle je bonus.

Lahůdkový seriál podle geniálních povídek Roalda Dahla. Kdo viděl (dávali to v televizi se slovenským dabingem zhruba v první půli 80. let), ten ví své. Kdo četl (doporučuji parádní Dahlovy sbírky Jedenadvacet polibků nebo Milostné rošády), je mu to jasné. [Stejně je zajímavé, jak se časy mění. Kdysi byl u nás Dahl znám především jako autor mistrovských černohumorných povídek s šokující pointou, ale o jeho úspěšné tvorbě pro děti (např. Karlík a továrna na čokoládu, Čarodějky atd.) věděl jen málokdo. Dnes je tomu skoro přesně naopak.]

Počin, který se ukázal být pro následný vývoj filmového horroru velice důležitým. Tento levně natočený snímek je po dvou významných peckách 70.let - konkrétně Texas Chain Saw Massacre (1974, režie Tobe Hooper) a Halloween (1978, r: John Carpenter) – rozhodujícím momentem, spouštějícím lavinu tzv. teenagerovských vyvražďovaček, tedy subžánru zvaného slasher. Je docela možné, že kdyby to nebyl zrovna tenhle Pátek 13., byl by tuto vlnu odstartoval nějaký podobný snímek. Ale historie hovoří jasně. Film vydělal velké peníze a mnoho kritiků jeho obliba dodnes udivuje. Cunningham byl ale se svým nápadem evidentně v pravý čas na správném místě (tedy samozřejmě: ve zrušeném mládežnickém táboře u jezera Crystal Lake). A přiznejme si, že na tom filmu opravdu něco je. Své udělala kromě vhodně zvoleného času a místa (prázdniny, nádherné jezero a lesy kolem) hlavně nevšední, zdánlivě amatérská kamera. Ta totiž často snímá děj a (hlavně!) průběh vražd jakoby z pohledu zabijáka. Divák je tak nechtíc vtažen do poněkud zvrhlé, ale zajímavé role, se kterou se (pokud je zcela v pořádku) sice neidentifikuje, ale stává se další obětí tvůrců: Lapeným divákem. Vyvražďování mládeže v podobných filmech zajímalo ze všeho nejvíce právě mládež. To byla oproti minulým desetiletím nejvýraznější změna ve vývoji a chápání žánru. Horror přestal být záležitostí dospělých, a tento zásadní zlom mu přinesl na jedné straně ještě větší popularitu, stejně jako značnou kvalitativní devalvaci na straně druhé. Největší přínos ovšem znamenal pro peněženky producentů, a tak není divu, že se slasherům v 80.letech tak dařilo. Poptávka byla velká, a nabídka nemohla pokulhávat. Pátek třináctého (mimochodem, znáte příhodnější název pro horror?) se dočkal až neskutečného množství pokračování, a není jisté, zda bude tato série kdy ukončena. V dalších dílech byl totiž uveden do života populární maniak Jason, o němž se v původním filmu pouze hovoří. Tato postava v hokejové masce se ukáže být až neskutečně životaschopnou... Ale to už je trochu jiný příběh. [Napsáno v srpnu 2006 pro blog Horror, Chlast & Rock'n'Roll.]

V podstatě docela příjemná kreslená pohádka, určená hlavně malým divákům, která se dá s jistou dávkou nadhledu brát jako chronologický mezičlánek mezi definitivní verzí P.J.Hogana z roku 2003, a dobrým Spielbergovým pokusem o zakončení ságy v roce 1991. Dospělé může zaujmout, že se příběh odehrává v době náletů na Londýn během druhé světové války, což nám jistě připomene Narnii. Pak už je to většinou celkem infantilní, a nebude se vám to líbit. Navíc jde v podstatě o to samé, co prožíval Petr s Wendy, jen to teď prožívá s její dcerou. Ale celé je to až příliš bezpečné, aby se děti nebály, a kreslený Hook je ten vůbec nejneschopnější ze všech Hooků, co znám. Ovšem závěrečné setkání dospělé Wendy a malého Petra Pana (kdysi platonických milenců) má už zase něco do sebe!