blackrain

Evidentně se všichni herci dobře bavili. Mě tohle přišlo jako nehorázná kravina, u které se zřejmě budu dobře bavit až budu mít pár panáků v sobě, pokud nebudu ležet někde pod stolem. Brala jsem to jako takovu hádanku zaměřenou na nejrůznější filmy a postavy. Christoph Waltz je určitě pro každou srandu. Jeho výstup alá Flashdance byl dokonalý, ale podobnou scénku už jsem viděla i jinde. Vždycky, když chce někdo parodovat Flashdance, tak si vybere zrovna tohle.

Já si nemůžu pomoct, ale Maciuchová s Vašutem tady působili strašně nepřirozeně, jako by sem snad ani nepatřili. Ale zřejmě měli vytvořit dokonalý kontrast mezi Radkem Holubem a Barborou Hrzánovou. To se jim výborně povedlo. S tím samozřejmě souvisí i ty "dva světy", které se v jednu chvíli prolnuly. Nad filmem je vhodné se alespoň na chvilku zamyslet. Vojta Kotek měl talent. Tady to krásně dokazoval.

Magnusek pokračuje v tom, co načnul v předchozím filmu. Opět se si libuje v palčivých tématech. Přesto mi to všechno příjde jako bezmyšlenkovité a příliš jednoduché. Je tu plno nelogických a nevěrohodných věcí a situací. Honička v závěru filmu je jen třešínkou na dortu. Cikáni musí Magnuska skutečně milovat. Nicméně, mu nelze upřít snahu o natočení pořádného dramatu se zajímavým tématem. Stále mi z toho ale vychází téměř zbytečný film, který divákovi vlastně skoro nic nedá. No, uvidíme jak na tom bude další díl.

Na knihách Stanislava Rudolfa jsem vyrostla a ještě dnes po některých sáhnu. Takže moje hodnocení ovlivňuje velká dávka nostalgie, ale tak to se vzpomínkami chodí. Příběh je to inteligentní a nenajdou se tu žádné vulgarismy, což mi vyhovuje. Stále má co nabídnout i dnešnímu divákovi. Věřím, že se v něm spousta lidí najde. Hodně se povedlo obsazení herců do rolí dospělých. Můžu vyjmenovat třeba Ladislava Mrkvičku nebo Helenu Růžičkovou, ale i rodiče Jitky jsou povedený páreček.

Marek Eben si opět zahrál špekounka. Pro tentokrát jde ale o pohádku. V jeho podání byl princ docela roztomilý i sympatický, i když jeho tvary byly poněkud prostorově rozměrnější. Ovšem, za pozornost stojí i Gabriela Wilhelmová a Uršula Kluková. Ty dvě se hledaly až se našly. Maskéři v této pohádce měly opravdu žně a pěkně se vyřádili a nenechali nic náhodě. Stačí, když se některá z postav natočí do kamery. Hlas vyprávěče bych si představovala jiný, líbil by se mi někdo jako třeba Eduard Cupák nebo Vladimír Ráž. Ti mají velmi příjemné a zajímavé hlasy.

Vybrat herce pro roli pachatele zločinů se povedlo perfektně, tedy co se týká zjevu hlavní postavy. Splňuje přesně mou představu o úchylovi. Jen si říkám, jestli taková role Milanu Karpíškovi nějak neuškodila. Lidi si herce rádi spojují s nejrůznějšími postavami a kolikrát se podle toho k nim chovají. Neuškodila by větší propracovanost psychologie, ale to by se film zřejmě ubíral jiným směrem. Námět byl zajímavý, ale měl jednoduchý děj.

Zneurotizovaný přecivilizovaným prostředím? No to mě podrž. Kam na ti distributoři chodí? Neurotika z něho udělal někdo úplně jiný. A to, že se Čiko nedokázal zařadit do běžného života, to s tím samozřejmě souvisí. Otec z něho chtěl mít preimianta a maminka by ho doma nejraději opečovávala jako vzácnou květinku. Kluci jeho věku potřebují něco úplně jiného. Vít Olmer mi přijde daleko příjemnější jako herec než režisér. Rukopis Petr Hapky je krásně rozpoznatelný. Při sledování titulků jsem si říkala, jestli jsem to uhádla správně.

Je tu jedna taková docela vtíravá písnička, kterou si zpívají malí hokejisti, když jsem film viděla prvně, tak jsem ji nemohla hodně dlouho dostat z hlavy. Stalo se mi opět to samé. Ona je pěkně nakažlivá. Já jsem ty malé kluky vždycky litovala. Vstávání v tak nekřesťanskou hodinu jsem ji opravdu nezáviděla. Každý sport má něco do sebe, ale hokej to je řehole a dřina do úmoru. Trenér byl správný chlap.

Poučení nemusí být nutně jenom pohádkách, ale může se klidně objevit i ve zcela obyčejném dětském příběhu nebo filmu pro mládež. Ovšem, tahle malá holka by zasloužila taky pár přes zadek. S láskou ke zvířatům by se to neměl zase tak moc přehánět. Michaela Kudláčková byla zvláštní a nezapomenutelné dítě. Působila tady naprosto bezprostředně a i praštěně. Janžurová si opět zahrála s Brabcem manžele.

Co ti Američani jako čekali, že s nimi budou Afghánci popíjet čaj a provozovat s nimi vysokohorsku turistiku? To, že spousta z nich přišla o své iluze bylo naprosto normální. Denně jim smrt dýchala na záda. Ale stále to byla okupační vojska v cizí zemi. Navazování kontaktu s místními bylo poměrně zbytečné. Vždyť se báli Talibanců. Při některých rozhovorech jsem si vzpomněla na indiány. Už jenom chybělo, aby Američani začali rozdávat ohnivou vodu, nakažené deky a bezcenné zbraně. Co jsem si tedy odnesla z dokumentu? Ve své podstatě toho moc není. Hrdiny takových dokumetů nejsou ti, co v nich vystupují, ale ti, co je připravují, režiséři, kameramani, reportéři, novináři a fotografové. Ti musí mít nesmírnou kuráž a odhodlání, které je spojené s velkou dávkou odvahy a možná i určitým bláznovstvím