Tosim

Citově mě to víceméně minulo, o logických vazbách časoprostoru nejsem schopen při sledování filmu přemýšlet, proto jsem vděčen, že jsem se octl po snímku v kroužku svých kámošů a kolegů a snímek jsme řádně probrali. Pořád mám dojem, že z určitého hlediska (nelineárnost) na vás Příchozí můžou vybalit téměř cokoliv, ale aspoň jsem se něco dozvěděl. Vynikající, leč pro mě ničím výjimečné sci-fi s až meditativní hudbou a přesvědčivou Amy Adams.

Šablonovité, jen relativně zajímavé (dřívější režijní práce mé milované Jodie Foster byly tedy víc vyhraněné), s několika zajímavými zvraty (vztah diváků k postavě Clooneyho, scéna "manželka nadává Kyleovi"). Nejvíc jsem si užil Julii Roberts. 70%.

Jsem na tom jinak, než ostatní spoluhodnotící. První dva díly jsem se smíchy válel po podlaze, v průběhu třetího se něco zlomilo a já už se nebavil tak, jako předtím. Analýzu na to nemám, beru to pocitově, takže napíšu, že Tomáše Baldýnského sleduju už dlouho. Reflex, Zelený Raoul, Baldachýn (na mě až moc drsné), Odvážné palce, Poslední slova (17. Tysdopad mi mluvil z duše), dokonce i Comebacku jsem pak přišel na chuť. S Baldýnským mám hodně často rozdílné názory, ale ctím ho jako osobnost, takže jsem rád, že napsal tenhle nejlepší český komediální seriál za posledních několik dekád. Posunul se, v lecčems se poučil, ale hlavně udělal dobrou práci!

Věci Jana Pachla na mě zatím působí tak, že mají pouze náběh na vynikající žánrové kusy, občas to zaskřípe v logice nebo scénáristické zkratce, ale to neznamená, že tvůrce nemůže zrát jak víno. Pokrok už je poznat, pořád je to daleko před všemi mordpartami, dialogy netrhají uši, herci působí přirozeně a některé je vyloženě slast sledovat (kromě Hynka Čermáka samozřejmě mladej talentovanej Lukáš Příkazký a bard Alexej Pyško). 70%.

Nebýt toho, že jsem se v tom světě trochu ztrácel (postavy, jejich vztahy a přehršel zvířat), byl by to pro mě rodinný biják par excellence. Však ona další dvě pokračování už Rowlingovou naučí trochu krátit a racionalizovat. 90%.

Nuda, nezájem. Vypadá to jako standardní inscenace, co se tady točily před deseti lety (jen trochu poznáte, že je to drahé), z hlediska toho, že seriál nevypráví téměř žádné životopisné události pokulhává i ta berlička se scénáristickou licencí, ale hlavně, že tak průměrné dílo natočí tak inovativní tvůrce, jakým Marek Najbrt je, by mě v životě nenapadlo. Jestli ono to náhodou nebude tím Petrem Zikmundem. 50%.

Čekal jsem pecku, něco famózního, proto jsem teď krutě zklamán, i když dávám "jen" průměrné hodnocení. Styl to mělo, některé vizuální nápady (psací stroj) moc pěkné, ale ke konci už to na mě působilo přestylizovaně, zápletka natahovaná, tak nějak se mi nechce věřit tomu, že by i "v divokých devadesátých letech" mohli detektivové, bývalí Stbáci a ostatní chodit po nádražích, střílet lidi a nemělo to nějakou dohru (zmatek na veřejnosti, další vyšetřování). Herecky dobré, Maciej Stuhr jde ve šlépějích otce, jen mi není jasné, proč někteří čeští herci mluvili česky a jiní srandovní slovenštinou (Finger, Vlasák). Fakt jsem z toho rozpačitej jak blázen, tenhle film vnímám jen jako pokus, uvažuju ještě o jednom zhlédnutí, nebo minimálně o přečtení Dánova románu - ať tohoto, nebo jiného.

50%. Občas je dobré si zopakovat starší seriál. Jan Míka tentokrát zobrazuje tehdejší společnost velmi konkrétním způsobem, blbé ale je, že hodně zevšeobecňuje a z úst postav se linou takové fráze, které je moc nezlidští. A na konci musí jedna z hlavních figur zemřít, aby to bylo více dojemné. Téměř jediným kladem pak zůstává pár hereckých výkonů a třeba jedna, dvě epizody (Vánoční dárky) s vynikající pointou. A nesmíme zapomínat na Hapkova hudbu, píseň s Horáčkovým textem (která ale nemá se seriálem nic společného) a pokaždé, když si někdo pouští rádio, ať už je to doma nebo v kavárně, vždy tam hraje nějaká píseň tohoto sehraného dua. :o)

Už ten samotný výchozí bod, kdy abiturienti během (tří?) dní paří na chatě a vzpomínají na gympl, mi připadal těžce nepřesvědčivý, protože místo klasických srazových témat následují odhalení, citové výlevy, dávná traumata a všechno, co si člověk nechává spíše pro sebe a řekne je jen v okamžicích velké katarze a ne po pár lahvích tvrdého alkoholu. Vieweghovu knihu jsem četl, je výborná, taky používá nelineární vyprávění, ale věnuje se déle jedné postavě, takže drží pohromadě. A Nikolaevův nápad obsadit trio z Partičky není dobrý, pánové se sice nesnaží scénkovat, ale člověk se úplně od jejich skečových výstupů odpoutat nemůže. I když, abych byl upřímný, Richard Genzer je po několika větších rolích už méně toporný, nějaká praxe je na něm vidět.

Díky té vší různé kritice v médiích jsem si poctivě dal výběr starších Bakalářů a zjistil, že svými náměty i zpracováním sedí přesně do doby, ve které byly natáčeni - normalizace. Není to opravdu to nejhorší, co bylo možné vidět, ale žádná sláva to taky nebyla. Na ploše dvaceti minut se (nejen) Jaroslavu Dietlovi podařilo občas víc, občas méně vytvořit funkční příběh s dobrou pointou. Ale až na těch několik legendárních příběhů (Zuby, Kbelík, Pyžamo nebo Lokomotiva) není důvod k výrazně nadprůměrnému hodnocení.