Subjektiv

Z toho jednou bude Karel Zeman :)

"Ráno si dám kafe, pročtu složky, zavolám informátora. Dopoledne s ním mám schůzku, trochu ho zmáčknu, dám mu pár do nosu a pak si dám koblížek. Za chvíli mi koroner na pitevně řekne pár morbidních vtípků, ale taky to, že před smrtí náš umrlec píchal s ňákou na modro obarvenou hnědovláskou. Uvidíte, že ji taky vojedu. Jenže nejdřív musím vybílit jednu hospodu, až se z toho jeden cápek, co ví dost na to, abych ho sebral, tak připosere, že sedne do káry a šlápne na plyn. Já mu to ale nedaruju, sejmem po cestě pár stánků s ovocem a tucty popelnic, von pak vlítne do výlohy a já mu vomlátím kebuli vo kapotu. Večer vyrazím za kurvama, který mi řeknou vo tý modrovlásce. Možná bych se do ní moh zabouchout, ale třebas ji jen párkrát vobtáhnu. Ráno skočím k šéfovi, aby mě seřval za to včerejší rallye. Jenže já mu ukážu vejsledky a to mu zacpe hubu. Vyrazím pak najisto a sejmu svým Magnumem pár chlapiků s Uzinama a pak zašiju do lochu toho hajzla, co píchal do žil lidem sádru. Takhle to prostě mám každej den, je to dřina, ale mam tu fachu rád." +++++ "Jenže, prosim vás, tendle film není vo mně, ale vo nějakým Cristim. Taky je to polda, jenže nějakej natvrdlej, nudnej, nevýraznej. Já nevim, esli sou ty Rumuni všichni takoví nudaři, tak to mě poser. Furt sleduje jednoho kluka, co si dá vobčas jednoho jointa a pak taky lidi, který ten kluk potká. Pořád jen postává jak kokot před školou, před domem, u sloupu, hulí cigára a pak voblejzá stejně nudný kolegy a přemlouvá je, aby mu něco našli v archivu nebo počítači. Nakonec vo tom napíše tři skoro stejný zprávy. Dělá to celej den až pozdě do večera, žádnej adrenalin, žádnej sportovní výkon a stejně večer není schopnej ani pořádně vlízt hned na manželku a místo toho si s ní povídá o nějaký písničce. Když na něj řve šéf, tak drží hubu jak nějakej votrok." +++++ Tak tak, spoustě lidí musí Policejní, adj. nutně přinést zklamání, protože si už navykl, že filmy o práci policie obsahují spousty akce a dalších atraktivních prvků. Žádná akce, plouživá kamera, neatraktivní obrazy. Kdo jde proti očekávání může u spousty lidí narazit a jiné naopak nadchnout. Policejní adj. se ovšem nespokojuje s navrácením profese policisty mezi smrtelnická zaměstnání, přesunem dění z ulic kypících nočním životem na jakousi obyčejnou sídlištní periferii, z pulzujících oddělení ke strhaným poldům u oprýskaných kartotéčních skříní, k uniformním, mrtvolně prázdným chodám, počítačům se zažloutlými monitory. +++++ Nepřekvapí nás to. Filmy rumunské nové vlny (má třetí zkušenost, mluvím "z příručky") se zabývají současnými sociálními a etickými otázkami. Povšimněme si, jak má šéf narozdíl od ostatních pěkně zařízenou kancelář. Jak nechává své podřízené čekat, čímž jim a dík realtime délce i nám divákům vykazuje místo, kam patříme (výtečná scéna, mimochodem). Jak si nenechá ujít jedinou příležitost z titulu své vedoucí funkce ponížit. Jakou moc mu dává možnost někomu vzít zaměstnání, kterou násobí jistě vysoká nezaměstnanost v Rumunsku. +++++ Zamyšlení nad morálním rozměrem policejní práce tak maluje ještě smutnější obraz. Existuje litera zákona a existuje duch zákona. Práce policisty bohužel inherentně spočívá v tom, že po onom duchu pátrat nesmí. Slovníková argumentace je bezezbytku stejně platná jako zdrcující. Pokus vnést sem svědomí přináší obrannou reakci systému, která je díky panujícím podmínkám velmi účinná. Zákon se musí chápat doslovně, ačkoliv doslovné chápání textu, jak dokazuje dialog s manželkou, je obvykle hloupé. Cristi nakonec nemá jinou možnost, než se svého svědomí vzdát, neboť z něčeho on a jeho žena žít musí. Prostředí zabránilo všemu pohybu.

Pokud je to u tohoto filmu možné, obsahuje komentář SPOILERY. +++++ Dětská zvědavost, sexuální chtivost a vlezlá kamera, tři do intimního prostoru, zakázaných míst bodající jehly. Když Alexadre Astruc zaváděl do filmové teorie termín "kamera-pero", kdo ví zda tušil, že může být i "kamera-ruka". Ruka, která v poloprázdném domě šahá po vyděšené dívce, aby pocítila její hrůzou roztřesené tělíčko. Snad noční můra trestá holčičku za přílišnou drzost v prozkoumávání třináctých komnat s katafalkem a rodičovské ložnice. Kamera-zuby ukusuje její strach. Přibližuje se co nejblíže, aby se mohla pořádně zahryznout. Střídavě v rychlém tempu ochutnává od očí po nohy. I dům se spojil s tím dravčím okem - bouchá a vrže dveřmi, noří se do přítmí či hrůzně pableskuje, prýští z něj nepochopitelné. Zesiluje známé zvuky na potřebu utéct zas a znovu. U giallo domů se to sluší. Ten dům ví, že italská hororová kultura vetkala do myslí účinně buzený děs z modrých a červených lamp, staromódních panenek, pohledu do očí z blízkosti největší či střepů. Kamera-jazyk si libuje v úzkostném potu. +++++ Ale každý sen i dětství jednou končí a když dokráčí do puberty, kamera-rty už má jiné choutky, rty. Stráží matka dceru svou před nástrahami kamery marně, dnes prastaré město s křivolakými uličkami a cíle i gialla znalý míč je spojencem jejím a odvádí dívku pryč. Kamera-plíce vdechuje pod sukni vášní prohřátý vzduch. Už vůbec ne kamera-pero, ale kamera-péro se snaží vniknout do čerstvě dospělého těla. I zvuk motorek zatoužil zprznit nedotčenou slečnu a snad jako jedinému se mu to i podařilo. Teď nejen obavy vedou dívku, ale i dychtivé očekávání a vědomí vlastní ceny. Dokáže ♂♂♂♂♂♂♂♀♂♂♂♂♂♂♂. Tajemství již není tajemstvím, ale ještě není zkušeností. +++++ Dospělost dává ženě lepší souzení vlastního i cizího chtění, ale nikoli bezpečí před tím vším. Kamera-ruka, kamera-zuby, kamera-jazyk, kamera-rty i kamera-péro musí spojit své síly, aby konečně došlo k tomu, co má se stát. Kožené rukavice, 250 koňských pyjů pod kapotou, těsně obepínající, spoutávající bezpečnostní pás - bude se umírat, jak velí giallo, nebo snad souložit, jak velí tělo? A z čeho mít větší strach? +++++ KONEC možných SPOILERŮ. Amer není giallo a Subjektivně: "Amer naštěstí není giallo." Amer definuje a zároveň nejspíš nutně uzavírá übergiallo. Styl, jemuž giallo půjčilo rekvizity, prostředí, svícení, hudbu, dílčí situace, něco formálních prvků - to jest cosi specifického, se strachy spojeného, ale ne hloupého. Amer je kombinuje s osvěžující hravostí, nenasytnou frekvencí i drzým sebevědomím. Mé nejlepší giallo, Suspiria, selhalo chuděra na svém konci, když zatoužilo vysvětlit své tajemné dění. Amer nedělá stejnou chybu. Tělo, smrt, sex i strach jsou mu tak silným tématem, že nemá potřebu svázat je nějakou komplikovanou fabulí. Tady je neznámé a já se ho bojím, tady je žena a já ji chci! Hraje si po svém s vypůjčeným, extrémním detailem prokládaným. Voní experimentem, ale ne experimentem akademickým, u něhož se přijetí často zakládá na složité argumentaci. Jde o experiment mířící k divácké vděčnosti. Jinakost, jež se tak úplně nevzdává širokého přijetí.

KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej: jako muže a ženu stvořil je. A viděl bůh, že je to dobré, jak panují nad mořskými rybami, nad ptactvem, nad dobytkem? Hle, dal jim bylinu vydávající semeno na celém povrchu země, které jim bude za pokrm. A viděl Bůh, že je to dobré, jak plozením a množením si podmaňují zem? "Po všechny dny svého života budete ze zlořečené země jíst v útrapách," pravil. V potu tváře jedí teď svůj chléb, dokud se nevrátí do země. Jednoho dne Bůh odebral havěť drobnou, jiného si vzal nazpět vodu. Postaral se, aby člověk nevzal ze stromu života, nežil navěky. Uzmul mu vládu nad každým živočichem lezoucím po zemi. Bůh sklidil veliké svítilny dělící den od noci. A zrušil také souš a shromáždění vod. Tu teprve spatřil, co je dobré. I pravil: "Ať nastane tma." Byla tma, den poslední. Konečně mohl spočinout. Bylo ticho. Nic. +++++ Velký krach, svíjející se spirála bytí, Bůh co vytáhl špunt z vany světa. Snad svět, snad Tarr, snad lidstvo, snad sám Stvořitel se vyčerpal a nyní mu nezbývá než po sobě pořádně uklidit. Snad ani neměl pocit, že v plné energii kdy učinil něco, co by bylo víc než nic, a kdyby, odvane ho čas. Tak za téma si vybral odebírání. +++++ V omezeném prostoru filmu, který představuje jeden dům s pustým okolím, se ještě nezastavil čas. Sám prostor se stal hodinami. Tik. Vstávat. Tak. Ustrojit. Tik. Vyvést koně. Tak. Jít pro vodu. Tik. Uvařit. Tak. Jíst. Tik. Spát. Ale když malá ručička oběhne kolečko, ocitá se zase na začátku. Žádné hodiny ale nejdou věčně. +++++ Po křivkách dlouhých záběrů kráčí kamera po omezeném prostoru a naustále naráží na jeho neviditelné hranice, nevyhnutelně se musí stáčet, obracet a setrvačně jede zase dál, aby opět narazila a uhnula a kráčela, až časem člověk pozná, že prostor ji škrtí stále víc a víc, až nemůže se pohnout již, až nevidí nic. Prostor je jevištěm pohybu a kde není jeviště, není ani pohyb. +++++ Ale omezený prostor neděsí uvězněné člověčí zvíře, co již dávno navyklo pravidelnému chodu sebehodin. Prostor se pomalu prázdní. I slova už jsou dávno pryč. Co také sdělovat, když vše se děje podle plánu, podle předzjednaného řádu? Snad jen: "Hotovo." Chlast, organické rozpouštědlo, ředidlo bolestí duše, ten nutný je. Stačí jedna píseň a ani ta nepotřebuje slova. Stačí, aby vše se dálo do skonání stejně. Jen proboha žádné změny, žádné impulzy z venku. Mohou-li natáhnout chod hodin, jako za pálenku platící soused, ať si povídá ty bláznivé řeči. Cikány vyhnat! +++++ V hodinách to skřípe, půlka malé, pomalejší ručičky zčásti ochrnula, pružina nepokoje ztrácí svou sílu. Nevítané změny se vrší, mizí důležité zuby na kolečkách, prostor mizí. Útěk je nemožný. Je příznačné, že se nikdy nedozvíme, zda-li nebylo utéct kam nebo to otec a dcera nedokázali. Nakonec již není nic a ani v něm nehyne vědomí a paměť toho, co se musí a by se mělo. +++++ KONEC SPOILERŮ. Turínský kůň je řemeslně vycizelovaný konec světa. Rozsudek, který nad sebou svět sám vynesl a vykonal. Pro mě trochu i políček vlepený Trierovi: "Méně je více!" Je funkční svojí umrlčí monotóností dlouhatánských záběrů ukončených, až když kamera dojede do míst, z nichž záběr nemůže logicky pokračovat. Monotónností, již oživují bizarní obměny. Bizarní proto, že v jiných dílech se monotónní obvykle narušuje výměnou či přidáním, ale v Turínském koni pohání dění odebírání, odebírání důsledné do poslední cihličky Vesmíru. Jako takový vyjadřuje nesmírnou skepsi a je už tak trochu na divákovi, co je příčinou a objektem oné skepse. Nabízí se odpověď, že úplně všechno. Ale zároveň nabízí dokonalou katarzi, protože teď už se nemůže nic zlého stát. Trmácení je konec. Skvělé.

Svět naruby. Normálně se Malkovich stává postavami, tentokrát se postavy stávají Malkovichem. Sobec je to. Vůbec mu nevadí, když vládne svojí postavě a připadá mu přirozené, že ta tančí, jak on píská, ale když se to prohodí, hned je oheň na střeše. Není však dobře, když se chce Malkovich stát Malkovichem, protože takový Malkovich jistě bude chtít stát se Malkovichem, který bude chtít stát se Malkovichem, který bude chtít stát se Malkovichem. Malkovich, MALKOVICH, MAAALKOVICH!!!! Nikdy to neskončí!!!! ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!

Básník za sebou vláčí věčnost a před sebou má jeden den... Jednu nedokončenou báseň, jednoho zachráněného chlapce, jednu dceru, jednu ztracenou(?) ženu, jednu nemocnou matku... Jedno bilancování. Téma vídané, ale nádherně podané. Dlouhé záběry s vycizelovanou trajektorií kamery a postav v jejím zorném poli (i mimo něj!). Úchvatné scenérie (Albánská hranice, pobřeží, útesy). Básníka si nevšímající město. (komentář není dokončen a bojím se, že už nikdy nebude :( )

Dekalog - Deset přikázání, která dal bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj. Vznikne-li o souboru základních pravidel morálky seriál, jeho naplnění morálními a etickými problémy/rozhodováním, lze očekávat s důvěrou až stoprocentní. Aby však šlo o podívanou zajímavou a podnětnou, musí se látky chopit někdo, jenž téma nezpracuje s přístupem: "Já vám, milí diváci, teď ukáži, jak je dodržování těchto pravidel dobré, vedoucí k dobrým koncům a nedodržování špatné, vedoucí ke špatným koncům." Kieslowski se svým spoluscénáristou Piesewiczem (vzhledem ke kvalitě scénáře si zmínku zaslouží) naštěstí tuto banální možnost nezvolili. Naopak, inspirují se volněji, u přikázání ohmatávají hranice jejich definic i aplikovatelnosti. Vymýšlí tak komplikované životní situace, že rozhodování se a smiřování se skutečností nelze hrdinům ani trochu závidět. Vypráví příběhy, v nichž přikázání vystupují nezřetelně, v pouhých obrysech, ale právě tím dávají divákovi (který by možná ani netušil, že film hovoří o tom kterém přikázání, nedali-li by autoři svému dílu příslušné jméno) šanci hledat, myslet a ostřit svůj pohled. Třebaže jako film u mě na maximum obstály jen tři díly, jako seriál Dekalog jen těžko najde konkurenci a proto *****.

Lépe vyjádřit, že při hledání konsenzu je třeba ideje řádně rozmělnit, snad už ani nelze.

Jako malý jsem chtěl být Centrálním mozkem lidstva, ale dnes bych raději humidoval. Opravdu, pro všechny věkové kategorie.

Chytilová nepatří k režisérům, kteří by chtěli člověka libě pohladit po duši, dle mých zkušeností spíše zas a znovu v každé době cíleně a neúnavně vyhledává špínu, kterou s dokonalým ironickým až jízlivým humorem, který je jí vlastní, ukazuje světu. V Kalamitě se tak pomalu doznívající normalizace a salámovo-teplákový konzum poslední fáze části české historie "pod vedením strany" představují jako fenomény, sloužící (podobně jako peníze v Dědictví) k otravě lidské povahy. Když Polívka v jedné z prvních vět prohlásí: "Já mám dojem, že to k ničemu nevede, tak bych to chtěl zkusit jinak," vyslovuje nejspíš pocit obecný. Snad i pocit vedení strany (alespoň KSSS), která to s přestavbou a glasností, taky chtěla zkusit jinak. I jim by patřila odpověď, které se dostane Polívkovi: "To se musíš nejdřív něco naučit." Film, jak jsem u Chytilové zvyklý, je ostatně nacpaný tunou různých "hlášek", které však jsou mnohem víc než pouhé hlášky - jsou obrazem dobových (a nejen dobových) nešvarů. Koho by nechytla za srdce píseň s textem: "...Budeme se doma zdržovati a televizi sledovati," či věta: "Ale di, to se přeci neříká, pravda"? A co je úžasné, všechny tyto narážky jsou do filmu vpasovány naprosto organicky, "drží v něm" a tak film funguje i jako obraz neutěšenosti mezilidských vztahů. Na závěr malý dovětek: i přes kritiku režimu si nelze nepovšimnout, že jeho tuhost již na počátku 80. let značně polevila, protože jinak by Chytilové upletli prokurátora nebo alespoň Kalamitu někam zamkli.