Subjektiv

Brasssovi se nedá upřít nadání ke zobrazování určitým způsobem pokřivených projevů sexuality, kterážto mu často slouží jako zástupný prostředek k líčení podstaty zcela odlišných, byť skrze symboliku falu či psychoanalýzu přece jen se sexuálnem propojených fenoménů. Poměrně slušně si vede v Salónu Kitty či Caligulovi, s nadsázkou nešlape příliš vedle ve Voyeurovi, ovšem cokoliv dalšího jsem viděl, již mi přišlo slabé a Paprika (s Mirandou) nejhorší. Jistě, ani tentokrát nerezignoval a nepřistoupil na to, že by prostě jen poskytl materiál pro "navození atmosféry" či rovnou vhodný k masturbaci, však mu to taky neupírám. V Paprice opět předvedl svět, kterému vládnou různé druhy perverzí a nectností. Zvrhlými choutkami a nehezkými vlastnostmi obdařuje nikoliv prostitutky, ale jejich zákazníky, proti čemuž nic nemám, leč se mi zdá, že se až příliš seznamovitě zhostil svého úkolu a tak vrší piss, lesbickou lásku, hrbáče, trojky, SM a další záležitosti bez nějaké rozvíjející koncepce, snad s výjimkou jakési proměny hlavní hrdinky, žel nepříliš přesvědčivě zahrané. Ta totiž pořád vypadá a v mnoha ohledech se i chová jako hloupá selka nenasytně souložící při dojení krav, byť děj lehce naznačuje její proměnu v protřelou štětku schopnou pomocí vlády nad penisem i přes svou vnitřní jednoduchost dosáhnout výhod. S takovou jí těžko uvěřit životní moudro odrážející přirozenost sexuality, byť mu dala správnou formu větou: "Kunda je věčná." Hnojník ve mě totiž vzrušení spíš ničí. A že je tu stále brassovská kamera, zrcadla a symetrie? Nojono, ona je často dost stejná... A zrcadla se do filmu, v němž reflexe je neexistující pojem, stejně příliš nehodí. Silná *.

Hjakka rjóran může člověka zpočátku másti, neboť na rozdíl od většiny současné TV anime produkce nabízí lehce odlišný, osobitý výtvarný styl se specifickou paletou barev a jednoduchým stínováním, které prostě pooužívá dvou odstínů pro jednu plochu - odstín osvětlené a neosvětlené části, přičemž tyto části oddělují kreslíři jen hrubě. Obraz budí zdání struktury papíru na který je nanesen štětcem akvarel. Machání, zřejmě digitálním, štětcem spolu s "tušovými kaňkami" ostatně slouží i k tomu, aby si divák nemohl prohlédnout vnady hrdinek a hrdinů, které se jinak odhalují až nezdravě často. Prostředí je odsunuto k šedě působícím odstínům a jen výrazně barevné postavy či objekty zvládnou opanovat divákovo oko. Nejde sice o bůhvíjaké umění, ale rozhodně je to svěžejší než záplava obvyklé anime-stejnosti. Bývá, či snad bývávalo přibližným pravidlem, že seriál odlišného zjevu patří k těm kvalitnějším. A právě v tom spatřuji podlost téhle ecchi slátaniny. Primitivní zápletkou boje proti zlu, která jen těžko zastírá fakt, že jde jen přehlídku dívčích vnad a laciných erotických (i těch dalších) fórků a tupě sepsanými postavami hrubě tesaných povah nijak nevybředává z všeobecného bahna. Všeobecně bahnité **.

Povídka teroristická je tragédie s pitomoučkým dějem a oku nepříliš lahodícími akčními scénámi. Zaujala mě v podstatě jen tím, jak strašlivě moc důvěry autoři vložili v závěrečnou pointu, nikoliv však pointou samotnou, neboť netradičního vztahu, který odhaluje, se chápe jak nejprimitivněji lze. Namísto jeho líčení a hlubšího "průzkumu" jen plakátově řve: "Koukněte na to, co by mohlo být v budoucnu možné! Bomba, že!?" Povídka "xenobiologická" si vedla o poznání lépe - planeta ponořená v mléce houbovitých spór, jímž proplouvají "zvířata-balóny", působí tajemněji než všechny Tattoiny a Pandory dohromady, byť konkurenci má víc než dobrou třebas ve Vetřelčí planetě. Biosféra toho nového světa však představuje jediný opravdový triumf druhé části - zbylého prostoru se zmocňují lidé, kteří řeší milostná a vojenská dobroudružství těsně pod úrovní horších dílů Star Treku, přičemž milostné téma, samo veleslabé, bere možnou sílu politickému. Vcelku za velice slabé ***.

Jedovatý plivanec tentokrát zaměřím směrem ke scénáři, neboť jeho přetavení ve výsledný seriálový výrobek proběhlo zřejmě bez jakýchkoliv ambic, nadšení pro věc a snahy tvořit. Ten neblahý text přetéká předvídatelností, jež ovšem nepramení z logiky dění, ale žánrových klišé. Jeden příklad za všechny: záporáci likvidují z jistých důvodů mladé dívky, mají seznam vhodných kandidátek. Napadlo by vás, že se na tom indexu objeví i hlavní hrdinka a bude zachráněna v poslední chvíli? Asi napadlo, že... A takhle je to pořád! Kdyby jen to. Většina dílů předstírá propletení více dějových linií. Snaha tato nevěrohodnou křečí trpí - dvě linie se náhodně rozběhnou jiným směrem, aby se vždy a opět ukázalo, že vedou ke stejnému cíli a dojít k němu vlastně jde jen po obou zároveň. Jednoduchost dílčích zápletek tuto vadu ještě zvýrazňuje. Špatná koncepce postav již jen souzní s tím vším neštěstím: Yakumo nemá žádnou pořádnou motivaci k čekukoliv, jen ze setrvačnosti louská jeden případ za druhým a Ozawa je definována jen svou přívažkovostí k Yakumovi. Nejde mi o to, že se s nimi nejde ztotožnit - oni prostě zůstavají i přes prostor, který si uzurpují, naprosto šedě anonymní. Vidět víc než 8 dílů, možná bych ani ty slabé ** nedal.

Další sci-fi nízkorozpočtová Carpenterovka po Temné hvězdě, kterou jsem měl tu čest vidět, se mi již zdobným písmem do srdéčka nezapsala. Pár bizarních šlehů, které upomenou na vtip onoho kosmického zmaru, se tu sice nachází, leč ne v úplně dostatečné míře. Prostředí rozpadlého New Yorku přeměněného na obří vězení, v němž vězni zvící neandrtálských punkerů a středověkých nájezdníků budují postiženou civilizaci, jež dokonce produkuje "umění", v němž se na ulici válí sesle lákající k "drsnému posezení" u ohýnku, též všudypřítomnému - to prostředí člověka uhrane. Napětí proložené pobaveným úšklebkem "Bože to je ale blbina", což je myšlenka, která napadne každého soudného člověka při vědomí, že jde o záchranu prezidenta USA z krimlu jménem New York předrsnělým jednookým mariňákem, který neumí mluvit jinak než... no jako tvrďák. Zápletka předznamenává i styl, který jakoby vypadl z oka first (či third) person střílečkám, jež se odehrávají v zanedbaných metropolích a dobře k němu sedí 80. šlágry. Silné ***.

Nejvtipnějším v Clerks II bylo opíchání osla a nejdojemnějším zjištění, že ta "super děvka" je osel. Mno. Pro mě totéž co jednička, ovšem s obohacením o rodinné hodnoty, které je zajímavé pouze tím, že se objevuje mezi vším tím humorem, který nezná míru a hranice. Nulový respekt k zastydlým normám slušného chování mi nevadí. Jenom se mu v tomto podání neumím moc smát.

Zručně natočený žánrový snímek, v němž jednu z ústředních rolí hrají ty nejvýkonější parní lokomotivy. Olej, saze, pražce, uhlí, houkání a klapot kol po kolejnicích snímané způsobem zdůrazňujícím strojovou sílu a pohyb sunou Vlak do polohy efektní, napínavé podívané, která se však zadrhává snad ve všech okamžicích, kdy vlak vezoucí cenný náklad není v pohybu (nebo v nebezpečí zničení). Zvláště neustálé ujišťování se a přesvědčování se francouzských odborářů, že za tenhle poklad má smysl položit životy, nabývá občas na otravnosti, neboť klíčové dialogy těchto otázek se podobají příspěvkům řadových členů místní odborové organizace. Silné ***.

Block Party není jen záznamem koncertu nějakých hiphoperů, ale i obrazem komunity, která jím žije a toho, jak je tento hudební styl vnímám mimo ni. Nutno říct, že tahle komunita působí velmi nesourodým dojmem. Hodně vzývá Ježíše, ale nově též Aláha, z (až huličské) pohodovosti bleskově přechází ke vzteku a pocit, že je opravdová, se mísí s vnímáním její neautentické namachrovanosti. Skoro všechny tyto její vlastnosti jsou mi naprosto cizí. Nemám pocit, že dokument pronikl o moc dál, než jsem již byl.

Hirošima: město popela slouží za vzor toho, proč jsou televizní filmy tak často a tak čistě průměrným pokoukáním. Nejde jen o malý rozpočet, který neumožňuje předvést dokonalé triky, zdvihnout pohled kamery do dáli, aby ukázala zdevastované město či z něj plynoucí levné rekvizity. K nouzi finanční přistupuje často i neochota zkusit něco nového, využití zaběhaných a jednoduše nasaditelných konceptů, "zakázkovost". I přes účast hvězdy první velikosti jakou bezesporu je Max von Sydow se příslušným směrem vydala i tato Hirošima. Střídáním příběhů několika různých lidí (americký zajatec, německý kněz, lékař, japonka s vazbami na USA s rodinou, protiletecká hlídka, škola) ukazuje, jak to tenkrát bylo, přičemž ke konci jejich ústy neopomine zhodnotit historický a morální význam celé události. Jelikož však jde o tragédii tisíců lidí, poštěstí se tomuto filmu několikrát diváka zasáhnout, přičemž nesejde na tom, zda hasením popálenin v žumpě, hrůzou ze ztráty vlasů či zoufalým pátráním po příbuzných v troskách domů. Typický film - memento. Film o prvním vojenském nasazení jaderné bomby takový být musí, zmařených civilních životů bylo hodně. I pocit vítězství, který muselo mnoho američanů v tu chvíli cítit, si bude hledat do filmu cestu jen stěží a nejspíše se nevyhne odsouzení. Zato, podobně jako toto Wernerovo dílo, bude pln nepříliš důvěryhodného pacifismu, stejně jako bude ignorovat velmi pravděpodobný pocit japonců, bezmocný vztek. Ne, Hirošima: město popela vztah dětí vycházejícího slunce k USA po svržení bomby raději (téměř) vůbec nereflektuje.

Jakýpak geniální scénárista? Pouhý sitcomový destilátor. Nebo snad někdo považuje smrsknutí toho, co vídáme v těch nekonečných seriálech do 90 minut za veskrze originální tvůrčí počin? Či snad je to dosazení asociálních flákačů na posty hlavních hrdinů a drzejší humor? Na poli celovečerního filmu možná relativní nóvum, ale v podstatě už dávno okoukaná šmíra.