dwi

Skupinka mladých adolescentů hraje klasickou pubescentní hru vadí nevadí. Otázky a úkoly se nesou v lehce erotickém hávu (Vyspala jsi se s někým?) stejně jako smyslné pohledy hráčů. Smích a uvolněná nálada se však hroutí při závěrečném úkolu, kdy čtveřice aktérů jen konsternovaně mlčí. Francois Ozon jemně osciluje na hranici provokativnosti – otevřenosti s cílem poškádlit prudérnost stále více konzervativní Francie.

S hravým a poutavým projektem filmových křížovek, který se o několik desítek let rozvinul do stále rafinovanějších televizních soutěží, přišel již v druhé dekádě 20. století režisér převážně mysteriózních majstrštyků. Paul Leni jednoduchým způsobem načrtnul postavu pana Rébuse, spolu s nímž se snažíme vyřešit šest triviálních indicií, jež by pasovaly do příslušných políček. Textové otázky jsou doprovázeny obrazovými nápovědami (stejně jako u postavy Rébuse se režisér nechal citelně ovlivnit moderními avantgardními směry), čímž je jakákoliv složitost eliminována. Spíše než o potrápení mozkových buněk jde o příjemnou relaxaci před hlavním filmových chodem.

Otar Iosseliani po roční zkušenosti z metalurgické továrny, kde pracoval jako řadový dělník, natočil vytříbené estetické dílo, kterému nelze po formální stránce nic vytknout. V precizně zachyceném výseku z jednoho pracovního dne kombinuje monumentální strohost slévárenského molochu se záběry na obyčejné dělníky nucené pracovat v nelidských podmínkách. Valící se dýmy, tuny roztaveného železa a nepředstavitelný lomoz chvílemi spíše připomíná postapokalyptickou sci-fi než všední realitu gruzínských slévačů. Možná i z toho důvodu se Tudzhi setkal s nepochopením tehdejší nomenklatury.

Kolosální konstrukce zdvihacího železničního mostu se v rukou Jorise Ivense proměnila ze statického objektu v oživlý mechanismus železných pilířů, ozubených koleček a mohutných nosníků. Impresionistické pojetí plné kontrastů, odstínů a vystupujících par dodává dynamičnost extrémním rakursům kamery a vytváří z technicky precizního mostu ódu na zdánlivě syrové industriální stavby. Děj se zhruba v 15 minutách smršťuje na průjezd parníku, díky němuž se celý jeden nosník musí nadzvednout (choreografie režiséra zde dosahuje vrcholu), aby následně ve stejně ladném tempu poklesnul. Prostřihy na obsluhu jen dotvrzují vyváženou symbiózu panující mezi člověkem a technikou. Pokud budete mít možnost, neváhejte a hned se piďte po filmech tohoto holandského dokumentaristy.

Obraz posttotalitní gruzínské společnosti A. Tsabadze pojal jako kriticky sociální obžalobu, na níž se negativně projevuje hlavně dvouhodinová stopáž. Fragmentární zachycení několika paralelně se propojujících osudů postrádá absenci hlavní dějové linky, a tak pozornost se vzrůstajícím počtem minut neustále ochabuje. Nuzné spletence zchudlých hrdinů, kteří se pokouší přežít ve zbídačelé džungli provinčního městečka, totiž postrádají jakýkoliv zájem a plno osob tu zastává funkci „vaty“. Údajně průlomový snímek v dějinách gruzínské kinematografie nepřináší absolutně nic originálního, pokud průlomem není myšlen přechod od sovětských pozitivních agitek k zobrazení reálného bahna

Pod citelným Sjöströmovým a Stillerovým vlivem vykouzlil Dreyer komorní historickou romanci prodchnutou náležitými atributy většiny němých filmů. Mladý kaplan Söfren (Einar Röd) prožívá láskyplný vztah k venkovské dívce Mari (Greta Almroth). Tradice však citům nepřejí a Söfren si je nucen vzít pastorovu vdovu (Hildur Carlberg) značně omšelého vzezření. Obluzen magickým slanečkem, který mu stařena podstrčí, jí nabízí sňatek a po vystřízlivění doufá, že co nevidět umře. Počáteční napjatý vztah plný podezírání Dreyer zkušeně vede do láskyplného finiše, v němž na povrch vypluje nezkažené a cituplné nitro zdánlivě zapšklé vdovy. Ačkoliv Prästänkan osciluje na hranici úsměvné komedie a melodramatu, režisér dodává příběhu hloubku (prolomená sobeckost stáří, nesmyslnost zastaralých tradic) a lehce koketuje s tématy, která plnohodnotně rozvádí ve svých pozdějších opusech.

Krása minimalistické malby (několik volně se přeskupujících bílých čar) s krásou minimalistické hudby (zvuky afrických bubnů) splývá do komorně očisťujícího zážitku a hodně vypovídá o autorově sebeprojekci. Lye odlehčil živelnému koloritu svých dřívějších děl a přimknul k existencionalismu s takovou vervou, kterou můžeme postřehnout i dnes („Cítím, tedy jsem“).

Různé hudební variace Ernsta Meyera vždy připadají na jeden či více animovaných tvarů, které pod kolísající intenzitou nástrojů všemožně vibrují (klavír rozkmitává prosté hvězdy, kytara si pohrává s geometričností horizontální linky, basa naopak krabatí tlusté vertikální linie). Závěrečný výkřik Oi s charakteristicky zdviženým palcem odkazuje na populární tanec Lambert Walk.

Surreální loutková symfonie měla poukázat na blahodárnost a budoucnost společnosti Shell Oil, jejíž oleje jsou životadárnou tekutinou pro cokoliv mechanického. Spolupráce dokumentaristy Humphreye Jenningse přinesla větší racionalitu (dějovost), třebaže Lye stále inklinuje k metafyzickým výšinám.

Don Baretto se svým kubánským orchestrem hudebně doladil další z Lyeových komerčních projektů (poštovní slogany vyměnil za propagaci cigaret značky Churchman’s), kde nadále zůstává věrný pulzujícím šablonám a vlnkám, jejichž pohyb je přímo synchronizován s muzikální smyčkou.