dwi

Na motivy manga komiksu Hisao Makiho natočil Miike jednoduchý příběh o pomstě, který prodchl obligátními obrazy násilí a sexu. Na „Silveru“ je citelně vidět nedostatek financí (prosté triky, videokabát jen zdůrazňuje sterilnost děje) a ani necharismatická hrdinka, třebaže prsatá, nepředvádí kromě pár karatistických čísel nic převratného. Co se Mikkeovi ovšem nedá upřít je cit pro perverznější tónování. Ačkoliv zde mnoho takových scén působí zcela zbytečně, je vidět, že si na nich režisér smlsnul (tentokrát dal přednost sadomasochistické fantazii – bičování, ponižování, pití moči). Na ukočírování celého filmu to ale nestačí, a tak Silver je v šíři Miikeho repertoáru spíše slabším kouskem.

Láska za klášterními zdmi nikdy nevěští nic dobrého, zvláště když je obetkána řadou intrik. Milostný vztah mezi abatyší a biskupem je odpočátku odsouzen ke zmaru, neboť středověká inkvizice (s patřičným procentem udavačství) měla oči prostě všude. A. Crispino vysekl tragédii přímo shakespearovských rozměrů. Škoda jen, že ji rozmělnil v třetiřadých hereckých výkonech (čest B. Bouchet), odbytých dialozích a několika grandiózně trapných zvratech. Údajná klasika nunspoitation tím dostává dost na frak.

Umělec duší i tělem, výstřední intelektuál a pilíř avantgardního hnutí – Marcel Duchamp – nepochybně rád experimentoval v různých oborech, do kterých vnášel specifický tvůrčí potenciál. Uměleckou činnost obnažil do krystalicky čisté podoby, vzpomeňme jen na jeho ready-mades (reálné předměty z všedního světa podepsané autorovou rukou), kdy banální předměty jako je sušička lahví pozdvihl na artefakty. Hlavní roli tedy hrál estetický výběr dané věci, nikoliv její tvorba, nebudeme-li počítat přivlastňovací podpis. Velký význam Duchamp kladl i na vizualitu, přesněji na různé optické hry, která dominuje tomuto zdánlivě jednoduchému filmu. Rozpohybované optické a verbální disky (rotoreliéfy) vyvolávají dojem „propadu“ a u některých teoretiků jsou vykládány jako sexuální symboly. Hypnotický pohyb spirál je brán jako metafora penetrace, v němž středový bod evokuje ženské přirození. Umělci raných avantgardních směrů byli často a hojně ovlivněni erotismem, kterým prolínaly více či méně srozumitelná díla. Duchamp na to šel po svém a zaslouží si minimálně poklonu.

Krátká, neotřelá a jednoduchá animace posloužila pro komediální zápletku o italském číšníkovi z Steak Barn Meat restaurantu, který obsluhuje do finální pointy neznámého zákazníka. Paradox situace čiší z podnětu, že klient si ze záplavy masových jídel objedná právě vegetariánské menu. Než-li závěrečným očekávatelným rozuzlením Al Dente potěší spíše příjemnou grafikou a jízlivou osobností samotného číšníka.

O Edu Woodovi, pomyslném králi nevkusu a všemožného braku, se poměrně málo ví, že na počátku 60. let rozvířil hladinu sexploitation filmů. Necromania je ryze amatérským projektem, který vznikl během několika málo dní za hruba 7000 $, čemuž odpovídá i výsledek. Pochybný děj, v němž jeden pár trpí jistými sexuálními problémy a vyhledá tak tajemnou madam Heles, která pomocí rozkoše a ďábelských praktik sjednává nápravu, je zahlcen prkennými představiteli, kostrbatými dialogy a dalším filmovým neumětelstvím. Dle „krásy“ hereček i hardcore scény většinou nudí (vyjma té poslední v rakvi) a jedna z úvodních je ozvučena tím stylem, že po celou dobu slyšíme těžkopádné funění mužského aktéra. Wood prostě nezklamal, natočil další béčkové nic, které je u skalních fanoušků vynášeno k nebesům. Ostatní mohou tento film s klidným svědomím přejít.

V šíři Warholových experimentů je Mario Banana bohužel opět staticky fádním filmem bez hlubšího obsahu i myšlenky. V jeho epicentru stojí mexický undergroundový transvestita Mario Montez (tento pseudonym si zvolil dle herečky Marie Montez, jejímž byl obdivovatelem), který se po tři minuty lascivně zakusuje do banánu. Snímek vznikl v roce 1964 ve dvou skoro totožných exemplářích, z nichž jeden je barevný a druhý černobílý. Fajnšmekři Warhola budou pravděpodobně nadšeni, mě osobně ovšem banán nechal chladným.

Choromyslný japonský underground nebo jen avantgardní propagace jakési elektrické společnosti? To už záleží na individuálním přístupu. Sogo Ishii vytvořil něco, co se markantně vymyká jakémukoliv žánru. Dynamicky zpracovává látku, zmateně do ní vkládá více či méně srozumitelné sekvence odsouvající tento film do iracionálna. Epilepticky pojaté záběry prokládá s explozivně industriální polohou. Ale proč vlastně? Příběh postrádá sebeméně zajímavou zápletku, zůstává jen elektricky nadupaný slepenec bez jakéhokoliv vyznění. Zpočátku Electric Dragon zaujme, ale během děje zabředává do nudy, z které ho nevytrhne ani závěrečný monstr souboj dvou "nadupaných" bojovníků

S pojmy jako násilí, determinace člověka či pomsty se u Gaspara Noého setkáme často, objevují se ve všech jeho středo/dlouhometrážních filmech. Sám proti všem volně navazuje na předchozího Řezníka, v němž právě akt pomsty (hlavní hrdina se mstí za domnělé znásilnění své dcery, za což ho čeká vězení) narušuje dosud relativně klidný život Chevaliera, z kterého se stává zborcená lidská troska pasoucí po zadostiučinění. V úvodní krátké rekapitulaci Noé vyjíma nejdůležitější okamžiky z hrdinovy již tak nedokonalé existence a rýsuje mu ještě bezuzdnější exkurzi do skrytých hlubin duše. Po formální stránce se opět setkáme s graficky stejně vyvedenými mezititulky, jimiž režisér vede monolog, případně varuje diváka před následným dějem (POZOR. MÁTE 30 VTEŘIN NA TO, ABYSTE OPUSTILI TUTO PROJEKCI – upozorňuje na jednu ze závěrečných precizně vyvedených scén, jež se však později ukáže pouze jako režisérova mystifikace – hrdinova halucinace). Dynamika momentu se ukrývá i ve zvukově sekaných záběrech nebo v odrovnávající montáži, která povětšinou staví na kontrastech. Sugestibility se filmu dostává i hrdinovými vnitřními promluvami, jejichž tempo se s přibývajícím koncem mění v nekonečné chrlení zmatených názorů. Chevalierova filozofie se pod negativními vlivy (ztráta práce, závratné znechucení přítelkyní a její matky..) transformuje do zatvrzelé skepse, při níž lidi vnímá jen jako maso a lásku chápe jako genetickou nutnost k přežití kupčícího lidského rodu. Škoda, že i my nemáme nějakého toho Noého.

Slovutnost Betty Boop je v této kratičké animované grotesce zastíněna ještě slavnějším jménem nezapomenutelného zpěváka a trumpetisty Louise Armstronga. Spolu se svým orchestrem nahrál titulní song, který podmalovává a rytmicky doplňuje hravou kresbu. Betty se tentokrát s Kokem a Bimbem vydává do džungle, kde je rázem zajata tamějšími domorodci. Lišáctví jejích kamarádů jí však nenechá na holičkách a brzy opouští vesnici plnou křepčících kanibalů. Jazzové tóny kupodivu dobře ladí s exoticky napínavým prostředím a shodují se s naturelem rozjuchaných postaviček.

Psychedelická hororová matlanina Jeana Rollina uhrane chvílemi až surrealistickou atmosférou, říznou hudební modernou a fantaskním nádechem. Přehnaná iracionálnost ovšem často vede k naprostému nepochopení, díky němuž si většina hereckého ansáblu mohla před kamerou předvádět, co chtěla. Proto ani nepřekvapí ostudné přehrávání včetně přehnané stylizace jednotlivých postav. Nebudu zazlívat, že chvílemi jsem se nudil a ztrácel, avšak to v případě Rollina není žádné překvapení.