Chřástal

Pořádná hrdinská fantasy, jakou jsem neviděl od Amphibie, (trochu) patetická i ironická. A jak by to mělo být, D&D se daří těmi před hrdiny se otevírajícími krajinami vzbudit dojem velkoleposti fikčního světa i toho, že je plný prastarých tajemství k nalezení. Jen vtipů s bramborama už začínalo být trochu moc. Dvě úžasné scény: útěk měňavce z hradu a pronásledování tlustým dráčkem.

Tvůrci po každém druhém pokračování přijdou na to, že bez nacistů to není úplně ono. A taky Indy ví, co jsou náckové zač, zatímco současnému světu už moc nerozumí. Stařík na koni prohánějící se v metru v době Apolla 11 je anachronismus. Nebo jde vrátit čas? Je možné změnit minulost? Dá se ošálit pohyb na cifeníku osudu? Jak dlouho je možné utíkat času? Poslední Indiana Jones se s tíží otázek popasoval myslím důstojně.  Fyzické dobrodružné eskapády jsou pochopitelně limitované, ale v téhle sérii šlo vždycky i o chytrost, a Indymu to pořád pálí. A i když jsem si dlouho říkal, že v tomhle filmu chybí ten spielbergovský/žánrový „pocit úžasu“, nakonec přišel a stál za to.

Jak lehce a iracionálně se člověk může stát slavným a jak lehce a iracionálně se může stát nenáviděným a vykázaným mimo společnost. Jakmile se začne zdát, že se tu vypráví právě o tomhle, tedy o bezmoci vůči „slušnému“ a „citlivému“ kolektivu a odstavení od kariéry, tedy o „cancel culture“, znamená to trochu zklamání, že jde prostě o alegorii. Ale „Dream Scenario“ je zajímavý i jinými věcmi. Padne v souvislosti s narušenou hranicí mezi soukromým a veřejným i poslední bašta soukromí, kterou je sen? Je náhoda, že profesora, jehož tvář zná najednou každý, hraje člověk, který se stal memem? Mimochodem Cage je skvělý a vyniká až woodyallenovskou dikcí, což docela zapadá do místy až právě woodyovského ladění – zdvořilý lůzr z intelektuálních kruhů v hovorech s manželkou atd. I když s tím rozdílem, že tady se ten komediální žánr – vlastně takovým snovým způsobem - docela drasticky změní.

Líp by to fungovalo v divadle jako opravdu absurdní drama. Ale i tak to bylo nakonec lepší než první dojem, kdy jsem po začátku a vyhlídce na trapné figurkaření myslel, že to budu muset vypnout. Sice je to hodně přitažené za vlasy, aby to mohlo probíhat, jak tvůrci chtěli (např. to, aby nikomu z těch všech lidí z různých důvodů nefungoval telefon), ale na druhou stranu je tu řádka hodně dobrých fórů. Pobavil i spisovatel Jaroslav Veis v miniroličce „odborníka“ (ale zároveň pod svým jménem) se vskutku pronikavým vhledem do situace. Záslužné je i poselství, že cesta lokálkou (nebo prostě s ČD) je dobrodružství. Splašený vlak po česku.

Kino 99, pět diváků. ___________ Svatý pavouk nefunguje jako detektivka, protože pachatele skoro od začátku vidíme, a nadto to pátrání po vrahovi slouží spíš jako nástroj pro zobrazení postavení žen v Íránu (a kamarád měl pravdu v tom, že očekávání se až příliš naplňují – když za novinářkou do jejího hotelového pokoje přijde policista, očekáváme nepříjemnou situaci a sexuální nátlak, kterému bude vystavena, a taky to dostaneme).  Ostatně to, čím obvykle detektivní thrillery končí, je tady následováno ještě dobrou půlhodinou filmu. A ta je stejně tísnivá jako dosavadní noční chůze po vláknech (sorry za tu metaforiku, předtím jsem v kině viděl animák Websterovi ve filmu), po kterých se může pohybovat svatý pavouk. Působivost filmu je umocněná naturalismem, ale i černým humorem (nebo jsem takový zvrhlík).

Parafráze na Krysaře v kombinaci s povědomými příběhy o zvířatech zmutovaných díky nebezpečnému odpadu (tentokrát z Neviditelné univerzity) a o komunitě mířící za pochybnou vidinou zaslíbené země zní trochu nepůvodně a přeplácaně, ale ve filmu se to nijak netluče a docela to zapadá do rámce vypravěčky poučené čtením příběhů a jejich motivy a pravidly. Posvátná kniha inteligentních hlodavců je sice pohádková knížka, ale jak říká krysí prorok, není důležité, co je to za knihu, ale co si z ní vezmete… Vynikající duel krysy se psem a působivé finále s docela strašidelnou entitou. Suma sumárum celkem vtipné i napínavé a jako možné první setkání dětského diváka s Pratchettovou Zeměplochou uspokojivě zvládnuté. Všímaví uvidí Velkou A'Tuin i mistra samotného.

Přiznávám prvotní obavu, že Božena Němcová bude vykreslena jako oběť šovinistického světa, která z minulosti vysílá signál „MeToo“. Jednoduché odsouzení – ať už kohokoliv – se ale nekoná a vztah Němcové a Němce je ukázán ve své složitosti a ambivalenci, stejně jako jejich samotné osobnosti. Dokonce Němec je jako člověk své doby a na svou dobu celkem tolerantní manžel rehabilitován, zatímco na Němcovou je v závěru seriálu při její lehkomyslnosti na jedné a jejím doprošování přátel na druhé straně bolestný, možná až odpudivý pohled. A zároveň si nejde nevzpomenout na její známý smutný povzdech, že by chtěla žít až za 200 let. Možná by stačilo i míň – kdyby ji Doktor (nemyslím Budaře) vysadil ve Woodstocku, nejspíš by se cítila líp než v Domažlicích roku 1848 (a etnografický matroš by nasbírala taky). A když člověku díl seriálu o Boženě Němcové připomene název jedné z epizod Californication, totiž „Píchání a pěsti“, je nutno přiznat tvůrcům, že se nebáli.     Co ale hraje až druhé housle, je literatura. Nějak z toho všeho vlastně není patrné, proč by Němcovou člověk dneska měl číst…

Film začíná zostra jako regulérní domácí péčko, aby vyvrcholením Smolného pichu byla třídní schůzka. Vrchol pak Radu Jude rafinovaně oddaluje pochůzkami po zarouškované Bukurešti s líně zevlující kamerou, a nato ještě nasadí trochu toho sado-maso svou koláží z aforismů, filosofických citátů a statistických údajů. Chození po městě zřejmě ukazuje každodenní porušování pravidel (hygienických opatření, silničního provozu, slušnosti), vulgaritu a sebestřednost a taky na jednu stranu nezájem o veřejný prostor (omšelá prostranství, opadávající budovy) a na druhou stranu masáž imagologie v podobě všemožných reklam. Třídní schůzka je opravdu něco – přehazování odpovědnosti, hulvátství, přetvářka (výborně využité proticovidové roušky jako leckdy groteskní masky), blbost i obyčejná trapnost.

Dá se před vším utéct? Skoro… Jednoduchý dobrák, kterému jednou řekli „Běž!“ a tak to od té doby dělá. Zátopek v pojetí Václava Neužila je trochu Forrest Gump s fyziognomií Spejbla. Každopádně to není hagiografie a Zátopka neukazuje jako morální vzor, ale jako postavu nejednoznačnou. A je to dobrý film. Ale nutno dodat, že nemá žádný moment, který by zprostředkoval prožitek závodu (jakkoli mě mystická scéna překvapila) tak, jak to slovy dokázal Ota Pavel (povídka Jak to tenkrát běžel Zátopek).

Často viděné motivy jako snaha uniknout dozoru a dostat se do světa (lidí) nebo to, že věčně se skrývat nemůžete, ale na druhou stranu krásně namalovaná pozadí a burtonovsky přívětivá a bizarní záhrobní společnost. Pro starší je tu ženská rivalita mezi upírkovou matkou a figurínou z pirátské lodní přídě nebo záliba příšerek ve sledování hammerovských hororů s Christopherem Leem či Peterem Cushingem, případně Masky rudé smrti od Cormana v kinosále starobylého sídla. A upírkův kamarád má na poličce figurku Velkého Cthulhu.___________ Skvělá titulková sekvence prchání světem a dějinami.