Véča

Plan 9 je film u kterého jsem zůstal celou dobu zůstal jenom zírat.Když skončil, musel sem se začít smát a ujišťovat se , že něco takového,přece nemůže nikdo myslet vážně. Jenže bohužel Ed Wood to tak myslel. Co scéna ve filmu to perla. Od záběrů Bely Lugosiho, už pár let mrtvého, a jeho směšného dvojníka, přes Tora Johnsona, který vypadal, jako já když se vracím k půlnoci z flámu, používání starších dokumentárních záběrů, až po ty nejkomičtější létající talíře, vyrobené z krytů na kola od Cadillacu. Celý hřbitov je dost podivný, hrobky a hroby jsou jak vystříhané z kartonových krabic, větve zbůhdarma zapíchané do země a věčná noc na hřbitově, když všude okolo je den a světlo. Tenhle poklad je opravdu škoda si nechat ujít, je o mnoho "lepší" než Woodův film Bride of the Monster, který byl jenom hrozný a v němž ještě Wood nedosáhl vrcholu svého tvůrčího genia. Těch 5* není za umělecký dojem, ale za to, že už sem se dlouho takhle nepobavil.

Ano, máme zde schéma, máme zde ideologický podtext ale toto je jeden z výjimečných případů, kdy formální stránka filmu, v čele se širokoúhlým formátem, jednoznačně převálcuje obsahový balast. V roce 1958 už neplatilo Zítra se bude tančit všude a totalitní režim na své sporné Cestě ke štěstí společně s mezemi zaoral i prvoplánovou pachuť lepších zítřků. Občan Brych je spíše psychologický film poznamenaný dobou, v níž vznikl, než čistá propaganda. Oprostil se od neživotných postav typických pro politické film první poloviny 50. let. Místo toho zde máme relativně důkladně psychologicky prokreslené postavy, které již nejsou černé a bílé. Buržoazie a inteligence může být váhavá a lidé, kteří se přihlásili do strany jsou v některých případech horší než sami odpůrci režimu. Od celků a polocelků první půle filmu se děj posouvá do horské chaty, kde dominují polocelky a detailní záběry na jednotlivé postavy, v níž se stupňuje napětí, a klaustrofobické prostředí umocňuje vzájemné rozpory mezi jednotlivými postavami a odhaluje jejich pravé povahy. Otakar Vávra se odpoutal od velkoleposti husitské trilogie a natočil příběh, který nebyl tak povrchně proklamativní, ale šel na samé dno lidské duše, kde byli lidé nahlodáváni strachem z nových pořádků. Širokoúhlý formát umožnil působivou kompozici obrazů, která obzvláště v části filmů odehrávající se na horské chatě jen napomáhala vyhrocení situace a finálnímu rozkolu mezi všemi zúčastněnými protagonisty.

Sněhová královna je svojí ručně kreslenou animací podobná klasické produkci ze studia Walta Disneyho. Pohádka vychází z dánské předlohy Hanse Christiana Andersena a právě proto patrně nejsou postavy stejně oblečeny, jako normálně bývají, ani postavy, které se v ruských pohádkách obyčejně objevují (baba Jaga, bohatýr apod.). Pohádka se skládá z několika zastávek, na nichž se Gerda vždy na krátkou chvíli zdrží a musí zase rychle spěchat dál, touto akcí udržuje diváka v pozornosti a zároveň způsob animace působí alespoň pro mne mnohem atraktivněji a pohádkověji než příliš zdlouhavá hraná verze pohádky, kterou jsem kdysi viděl.

DeMille sice natočil remake svého vlastního filmu, ale tyto dva filmy jsou každý úplně jiný, zatímco stará verze je rozdělená na dvě části, jedna ze starého Egypta a druhá ze "současnosti", kdežto verze z roku 1956 je jen o životě a skutcích Mojžíše. Musím uznat, že tento film se mi líbil, byl celkem zajímavě natočený a po formální stránce bych ani nevěděl co vytknout, Hestona mám rád jako herce(když pominu to co sem viděl v Bowling for Columbine) a nepamatuju si, že by mne jeho herecký výkon kdy zklamal. Ale tím, jak se DeMille soustředil na svoje monumentální scény s mnoha a mnoha komparzisty, snažil se oslnit zdobností, místy už přeplácaností, tak se film prakticky odcizil lidským emocím a zůstala z něho jen pompézní, vychloubačná slupka, jež se snaží diváka za každou cenu ohromit. Emoce, které postavy projevovaly, mi připadaly místy projevované příliš nepřirozeně, nevěrohodně. Celé to působí jako oživlá ilustrace Bible, obsahující pár věcí, jež by mi k Bibli neseděly. Především počáteční část, kdy se Mojžíš považuje za Egypťana a je zamilovaný do princezny. Mnohem lepší historický film je Ben Hur Williama Wylera. ten je takový mnohem lidštější, našel sem v něm emoce, jímž se DeMille tady odcizil, a celkově chování postav působí logicky a ne tak nesmyslně. Přes všechny možné zápory Desatera, ho považuji za kvalitní podívanou, protože biblické náměty se těžko zpracovávají tak, aby to pro obyčejného nevěřícího jako sem já bylo aspoň trochu zajímavé, což se DeMillovi podařilo. Edit: 16. 1. 2021 - taky se bavíte tím, jaké jste byli před 14 lety naivní jelito? Dneska v tom filmu vidím něco trochu jiného - ta nevěrohodnost a absence emocí tam stále je, ale nedocházelo mi, v jaké míře DeMillův film cílí na obeznámeného, věřícího diváka. Namísto civilního vyprávění sledujeme sérii symboly nahuštěných oživlých a patosem oplývajících tableaux ze života starozákonního proroka - co scéna, to pregnantní ilustrace původního příběhu z Bible. A pří vší té monumentálnosti a epičnosti film postrádá možnost, jak se jednoduše napojit na jednající postavy, kterým chybí prokreslené psychologická hloubka a motivace a celé vyprávění vyvolává podobným dojem jako série obrazů křížové cesty Ježíše Krista. Tak znovu nashle za 14 let.

Z románu jsem přečetl prvních 300 stran a byl jsem rád,že sem měl po ruce tento film,který podstatně zjednodušuje děj knižní předlohy.Zároveň však je to hollywoodská adaptace,tudíž se od filmu nedá čekat žádná velká psychologická propracovanost,i tak jsou patrné změny a vývoj v chování jednotlivých postav, především u mladé Nataši Rostovové(A.Hepburnová).Za zmínu stojí Vojna a mír hlavně díky scénám bitev u Slavkova a u Borodina,které natočil italský režisér Mario Soldati.Jak píše FISSSH,není z filmu cítit ta atmosféra Ruska tehdejší doby a prostředí Moskvy by také mohlo být věrohodnější.Myslím,že celkově se jedná o povedenou adaptaci velmi těžko zfilmovatelného a víc než tisícistránkového romá L.N.Tolstého.

Klasický výkon Bely Lugosiho,kterým si získal oblibu v Draculovi,zanechal stopy i v mnohem horším filmu Bride of the monster. Dost zásadní rozdíl v těchto dvou výkonech zapříčiňuje nemožná režie geniálního Eda Wooda,jakkoliv byl Browningův Dracula ukázkou starých technik,statický a těžkopádný má nějaký styl,díky kterému je Lugosi neobyčejně charismatický. Ted už zestárlý,pár let před svou smrtí vypadá opravdu jako bláznivý vědec,silně sešlý věkem. Docela mě rozesmálo,když používal stejná gesta jako ve filmu Whie zombie z r.1932,podobné snímání očí,už ne tak nasvícených, ještě k tomu z úhlu,který je fakt nemožný. Chobotnice bez motoru je kapitola sama pro sebe,chvílema sem měl pocit,že po ní "herci" skáčou jako po trampolíně. Úchvatné kulisy namalované na plátně,se ve filmu vlní jak břicho tanečnice břišních tanců. A co by byl Ed Wood bez záběrů z nějakých starých dokumentů "úžasně" propojených se zbytkem filmu. Takovou třešničkou na dortu je koncový výbuch,který nemá žádnou ničivou sílu. Zkrátka a jednoduše mistr filmů s téměř nulovým rozpočtem, nulovými herci a nulovou režií přišel na recept jak divákovi předvést film,u kterého si nikdo není jistý,jestli to tak tvůrce vážně myslel,nebo je to jen vtip.

Bylo potřeba si řádně ospravedlnit poválečný politický vývoj a co je lepšího než autobiografický literární opus Tondy Zápotockého o dělnickém hnutí na Kladensku ve 20. letech. Jakkoliv kdysi mohla literatura s podobnými tématy mezi obyčejnými čtenáři rezonovat, dnes jde jenom o obskurní relikt minulosti. ___Románová freska druhého dělnického prezidenta si svou epickou rozmáchlostí napodobuje styl román-řeka a byť se stejně číst nedá, tak je v literární podobě soudržnější než její filmová verze. Tam, kde Šádek dlouho nahání Rézinu na kanape se zrcadlem, si Vlček vystačí s jednou sekvencí po odchodu z kina a tak by se dalo pokračovat dál. Z rozsahem monumentálního (vynechme kritérium kvality) románu se stalo zmrzačené torzo špatně napsaného scénáře, se kterým po opakovaných konzultacích nebyl spokojený ani autor předlohy. ___Postavy postrádají jakoukoliv hlubší psychologickou prokreslenost, vidíme šablonovité typizované postavy hrdinných soudruhů, jejich váhavých souputníků, zbrklých revolucionářů a vedle nich i keťasů, oportunistů a zpátečnických kapitalistů. Nechtějme vývoj postav, ty jsou v budovatelském dramatu dané.___ Když mužské postavy odejdou na konci druhé třetiny filmu do vězení, tak zbylá část po vzoru vyprázdněné umělecké narace rezignuje na jakýkoliv dramatický vývoj děje a dostaneme několik nespojitých obrazů s poselstvím - i ženy bojují za stranu, ženy musí do práce, dělnická pospolitost nenechá nikoho v bídě a jen jedna Strana nade všemi. ____ Podle hesla "k čertu s jednotlivcem" je v centru pozornosti je především politické uvědomění proletariátu, kterému se jako jedinému dostává nějaké proměny. Z poválečného chaosu se právě levicová síla a snaha o socializaci stává hybnou silou lépe organizovaného zítřka. A není až takové překvapení, když se dělníci a rolníci odtrhnou od kavárenských socialistů a už nezávisle na nich se přimknou ke Třetí internacionále a dosáhnou svého Svatého grálu - založí Komunistickou stranu Československa. Co na tom, že se na to nedá koukat a je to nuda k nepřežití - zvlášť, když je vrcholem vtipu uspořádat zemědělskou stávku v zimě, kdy úplně není na poli sezóna..

Po formální stránce průměrné drama se schematickými černobílými postavami převracející na hlavu reálné události. Obsahově odpad nejtvrdšího kalibru, který zároveň funguje pro politicky otrlé jedince jako zajímavý guilty pleasure snímek.

Vesna je hravá a lehká komedie Františka Čápa prostředí Ljublaně, kde mají tři mladíci před maturitou a snaží se získat zadání písemných prací pikantním podvodem, který se ovšem neočekávaně zvrtne. Příběh sám není nijak originální, hlavně zápletka se záměnou učitelovy dcery s jinou dívkou je jedoduchá a ohraná. Celý děj se dá snadno předvídat a šťastným happyendem jsem rozhodně překvapen nebyl. Motiv létání se mi k žánru romantické komedie nehodí, ale zde byly provázány s drobnějšími zápletkami, díky nimž se děj stal o něco poutavějším. Tento snímek si neklade za cíl moralizovat, neobsahuje žádnou hlubokou úvahu o životě, jen se snaží diváka pobavit, což, pokud se divák přenesu přes nepříliš originální zápletku, se daří.

„Porážka dělnické třídy r.1920, způsobená především tím, že v čele bojů nestála bolševická strana, rozhodla sice o tom, že buržoasie nastolila svou diktaturu cukrovanou masarykovským humanismem. Ale současně byla tato porážka nesmírným poučením, nesmírnou zkouškou ohněm. Vždyť to poučení přivedlo dělníky k nutnosti založit komunistickou stranu. Film „Anna proletářka“ dobře a přesvědčivě ukazuje, jak a z jakých lidí se rodilo ocelové jádro budoucí KSČ. Je nám jasně, že takoví Toníci, ale i takové Anny budou opravdovými bolševiky, které už nikdy nikdo neopije rohlíkem humanitních ideálů.“ Kino, 1953, č.15 (16.7.), EDIT:2021/12/14 - taky je to brutální nuda.