Korsak

Jsem blázen do koní. V tomto případě ale láska k nim nestačila a já si musel v polovině dát pauzu. Chápu, že film má "vyšší intelektuální poslání" a patrně i "skrytou hloubku" a skládá hold dějinám americké kinematografie. Předem nepoučený laik ale neobjeví ani jedno, ani druhé - a snímek rozhodně nebyl prezentován jako film pro náročného diváka. Osobně mne víc oslovil film Hříbě (režie Yelena Lanskaya, 2005) podle povídky Michaila Alexandroviče Šolochova.

Srdce historikovo nad tímto snímkem jedině zaplesá. Co se reálií týče, jde o velmi dobře zpracovaný film. Potěšily mne zvláště drobnosti – nádobí, nábytek, látky… Dokonce i kočáry byly z 18. století – to se v dnešních rádobyhistorických filmech (viz Bathory) jen tak nevidí. Zbojnický život byl ukázán celkem realisticky (oni toho opravdu na práci moc neměli, když nepracovali). Jen by snímku prospěly nůžky v milostných scénách – divák by i tak pochopil, že jinou zábavu než ženské a zboj tam chlapi jen těžko hledali. Krásné záběry přírody, dobrá hudba. Škoda toho dabingu! Po skončení filmu ve mně zůstala hlodat otázka: Proč v závěru komentátor říká jiné datum, než je psané v titulcích?

Na plakátech by mělo být napsáno: Historikům vstup zakázán! A pod tím dodatek: Kupte si hodně buráků, film nemá děj. Zvěrstva v historických reáliích většině filmů promíjím, protože je kompenzuje zajímavý děj nebo příběh. Ten tady člověk nenajde. Strašné je navíc to, že literární předloha je čtivá a poutavá. Film Vondruškovým knihám dost ublížil - přitom je autor knih totožný s autorem scénáře. Jednotlivé prohřešky proti dobovým reáliím a proti základům herectví (krásná byla jedna z prvních scén Karla Rodena s Klárou Issovou, kterou jeho šeptando tak strhlo, že nakonec šeptali oba a nezdálo se, že by si to situace vyžadovala) by stačily na popsání dvou stran jízlivého textu, takže si je odpustím. Protože o některých z herců vím, že umí hrát (Lukáš Vaculík) a jeden se dokonce zcela neplánovaně pustil do herectví i v tomto filmu (Jan Kanyza, navíc jediný z herců, který vypadal jako šlechtic ze 13. století a snad jediný herec, kterému se věnovali maskéři), dávám jednu hvězdu; jinak bych nedal žádnou. Přítomnost burgundského vévody na turnaji na Vartemberku (jeho erb tam byl v doprovodu dalších zajímavých štítů) mi nepřijde jako dobrý vtip. Jménem krále - šetřte peníze za kino a počkejte si, až tenhle film půjde do televize.

Ať si kdo chce co chce říká, ABBA je prostě ABBA. Tu trochu naivnosti a uvřeštěnosti na začátku příběhu musíme přičíst na vrub americké mentalitě. Jinak snímek celkově vyznívá úžasně pohodově a doslova nabíjí diváky pozitivní energií. Tedy ty diváky, kteří mají rádi skupinu ABBA.

Zajímavý film, který rozhodně není pro děti. Král Buzi (König Bussi von Bayern) je zdařilou karikaturou „šíleného“ krále Ludvíka II. Bavorského, zamilovaného do Richarda Wagnera, jeho hudby a labutí, žijícího na zámku Neuschwanstein. Ludvík, který svou horlivou stavební činností a okázalým utrácením doslova vydrancoval bavorskou státní kasu, za záhadných událostí utonul roku 1886 ve Starnberském jezeře. Němcům je stejně známý, jako nám Rudolf II. Scéna, kdy ve filmu král Buzi medituje, zda má nebo nemá skočit do jezera, je tak ukázkou vpravdě drsného černého humoru. První část filmu kopíruje scény ze slavné trilogie o Sissi s Romy Schneiderovou v hlavní roli. Kdo si trilogii pustil před cestou do kina, užíval si zábavu ještě mnohokrát víc než ten, kdo tuto klasiku viděl kdysi dávno. Někdy se totiž v dialozích objeví pouhá zmínka, odkazující na scénu z filmu, která u znalců okamžitě vyvolá přinejmenším úsměvnoou reakci. Film je plný oplzlých narážek ve všech možných podobách - od roztomilé nejapnosti císařovny (mimochodem, v originálu se jmenuje Lissi a ne Sissi - aby se odlišila od skutečné rakouské císařovny a české královny Alžběty Bavorské; změněná jsou všechna jména i místní názvy) při čtení vlastní básně (zase odkaz na trilogii se Schneiderovou, kde ovšem její báseň četla císařovna-matka Žofie) až po nechutné narážky, které si mohli tvůrci odpustit. Tahle nevyváženost provází celý snímek - někde si člověk říká, že by bylo možné v humoru přitvrdit, jinde zas ubrat. Na vyznění filmu se poněkud podepsal i český překlad. Zatímco v originále byl císař Franz (alias František Josef I.) oslovován Veličenstvo (Majestät), v českém znění mu říkali Výsosti (titul ostatních členů panovnické rodiny). Výkon Lumíra Olšovského, dabujícího oba členy vladařského páru, ale rozhodně stojí za poslech. Snímek má nádech karikatury, obrazové zkratky, která sice není kvalitní ve srovnání se špičkovými výtvory moderní počítačové animace, ovšem v pohádkově laděném příběhu není ani na škodu – vzpomeňme si jen na neumělé dekorace českých pohádkových televizních inscenací ze 70. a 80. let, které jsou primitivní - a přece mají své kouzlo. Sissi a Yetti je podle mne docela povedená komedie, která zvlášť historie znalé obecenstvo rozhodně pobaví. Důrazně ji ale nedoporučuji náročným divákům. Sissi a Yetti je totiž nenáročná řehtárna, která má jediný cíl a poslání - rozesmát diváka za každou cenu.

Spíš průměrná francouzská komedie s konvenčním pohledem na jednu neschopnou šlechtickou rodinu, jejíž csénář se místy nechal inspirovat skutečným životem (chudý šlechtic-autobusák, obstojně si žijící šlechtičny-hoteliérky ve vlastním sídle, bohatí milionáři). Že je ovšem rod d’Arbac de Neuville poněkud atypický i v rámci evropské šlechty, to nám ukazují jeho setkání s příbuznými. Arbacové jsou chudí a žijí z výroby nových „starožitností“ a z rodového receptu na zajíce po královsku (psí konzervy), které prodávají japonským turistům. (Japonci skutečně ve velkém skupují francouzské starožitnosti, dokonce kupují zámky, „vybílí je“ a opuštěné stavby zase prodávají – tahle smutná skutečnost pronikla i do tohoto filmu.) Ve snaze zachránit panství a splatit berňáku během dvou měsíců skoro dva miliony eur vyzkouší rodina vše – od proklepnutí příbuzných přes návštěvu pracovního úřadu po sňatek s bohatou šeredou. Žádný z plánů ovšem nevyjde, a tak se nakonec sídlo změní v něco mezi zoo a skanzen, ukazující turistům šlechtu za peníze. Odklad splátky se podařil díky osobní oběti hraběnky Solange, která se stala sexy-idolem pro úředníka z berňáku a převedla jeho fantazie do praxe. Jediný nezdegenerovaně vyhlížející člen rodu si nakonec místo šeredy vzal kamarádku - pošťačku. Nevím, jak je tomu ve Francii, ale v našich podmínkách by byl film v jedné věci ke šlechtě nespravedlivý. Šlechta většinou nebyla a není nevzdělaná – v takto velké rodině by aspoň jeden nebo dva její členové diplom měli. Arbacové se zatím chlubili tím, že nemají ani maturitu. Potěšily mne titulky, ve kterých se úplně všichni změnili ve šlechtice díky magické předložce „de“. Režie, role komtesy Solange a spolu s Jeanem-Marie Duprezem také spolupráce na scénáři se ujala skutečná šlechtična Charlotte de Turckheim. Jen v úvodních titulcích se její jméno objeví hned třikrát – poprvé s jedním, podruhé se dvěma a nakonec se třemi „de“ ve jméně. Český překlad – jako obvykle – zklamal. Hraběcí rodina se třeba (kdo ví, proč?) rozrostla o knížete (hrabě, tedy Le Comte Charles Valerand d’Arbac de Neuville) a jeho ženu komtesu (hraběnka, tedy La Comtesse Solange d’Arbac de Neuville) – v některých knížecích rodinách jsou sice členové rodu kromě jeho hlavy (tou je kníže, jeho žena je kněžna) hrabata a hraběnky (třeba Kinští), ale komtesa je pouze titulem neprovdané hraběcí dcery… Na podobná faux pas jsem ale u českých překladů šlechtických titulů zvyklý – film, kde by k nim nedošlo, by mne asi porazil. Takže: S pytlíkem buráků celkem příjemná zábava. Dá si někdo zajíce po královsku?

Tento film jsem viděl po Válečném koni a bál jsem se, jak to dopadne. "Šolochovovský" konec mne ale příjemně překvapil a způsobil, že tenhle film ve mně zanechal mnohem hlubší vzpomínku než později natočený Spielbergův velkofilm.

Umberto Eco napsal román Baudolino. Příběh začíná celkem normálně - a pak někde, ani si přesně nevšimnete, kde, odbočí z vyjetých kolejí reality a vy skončíte v něčem, co buď přijmete, nebo odvrhnete jako neuvěřitelně absurdní slátaninu. Podobně na mě působil tenhle film, jenže na rozdíl od Eca tady aspoň tuším, kdy příběh odbočil od reality k absurditě. A moc jsem si to užíval...

Velmi chladný příběh s ledovou hudbou, krajinou, herci i jejich city. Příběh monstra, stvořeného z lidských snů a představ, starého jako lidstvo samo. Na první pohled každého napadne paralela s Kráskou a Zvířetem, jenže ono to vlastně není Nic takového. Náš strach, který na sebe musel vzít hmotnou podobu a skryl se před námi samými, se náhle rozhodl skončit svou existenci. Jaký ale bude svět bez monster, která v nás budí úděs a zároveň zábrany před pácháním zla? Nebo už se stala monstra z nás a děsivé archetypální představy, prýštící z pudu sebezáchovy, ztratily smysl?

Komická opera (nikoliv opereta, ač se jí tento žánr podobá) libretisty Sira Williama Schwencka Gilberta a hudebního skladatele Sira Arthura Seymoura Sullivana z roku 1878 v novém hávu, který jí vtiskla australská společnost Essgee Entertainment pod vedením Simona Gallahera. Dcera kapitána Corcorana Josephine (Helene Donaldson) se zamilovala do obyčejného námořníka z otcovy posádky Ralpha Rackstrawa (Simon Gallaher), ovšem kapitán ji chce provdat za prvního lorda admirality Sira Josepha Portera (Drew Forsythe). Ten vstoupí na palubu v doprovodu dam ze své rodiny a jeví o kapitánovu dceru vážný zájem do chvíle, než vypluje na povrch dávné tajemství paní Crippsové přezdívané Pryskyřníček (Amanda Muggleton). Příběh si bral na mušku společenskou nerovnost vikotoriánské Anglie, obsazování postů na základě původu a zčásti satiricky, zčásti vážně nad vše postavil britský patriotismus. V podání Essgee Entertainment se dílo dočkalo nového hudebního aranžmá, vložení několika nepůvodních skladeb, redukce početného Porterova dámského doprovodu, aktuálních vsuvek do dialogů i árií a především změny zažitého pojetí některých postav. Mnohem víc prostoru tak dostal škarohlíd Dick Deadeye (Jon English).