Gilmour93

Nabízela se reflexe toho, že v kaskadérství je mnohem více opravdovosti než v herectví, ale nakonec z toho vyšel nepříliš sourodý kompilát různě fungujících scén, jenž přivede diváka do paralelního vesmíru, ve kterém Rob Zombie přijde o inspiraci a Chinatown končí happy endem. Nostalgický Quentin předávkovaný tvůrčí svobodou zase jednou tak, aby bylo vidět, že ví a zná a divák, který ví a zná, se tím mohl pochlubit. Škoda jen, že s Tarantinovým dramaturgem je to v posledních letech jako s elixírem mládí. Kdekdo po něm zatouží, ale on neexistuje..

Tréninkový den Serpica v sukni, který se bude muset setsakramentsky snažit, aby nebyl ugrillován na bílém pepři.. Prostředí hurikánem zfackovaného New Orleans může svým „kouzlem“ směle konkurovat tomu detroitskému, ale u něj spolu s docela sympatickým začátkem výčet pozitiv končí. Nelogické momenty vás s blížícím se koncem uhodí do hlavy silněji než dlouhý míč z ruky Drewa Breese, klišé stíhá klišé a závěrečné hřbitovní vyznání donutí mnohé k ublinknutí (pokud se tak už nestalo u sladkého „sesterského“ objetí). Podobně jako u The First Purge jde vystopovat snahu narovnávat problematické sociální prostředí, ale spíše to končí jeho dalším pokřivením. To srovnání s Fuquou je myslím na místě. Jeho film měl styl, koule a Denzela Washingtona, tohle bohužel nemá nic. Jak by řekl Alonzo: „Damn! I´m thirsty!“

Poklad opředený tajemstvím, jedna záhadná vražda a na stopě v jednu chvíli trio detektivů (z nichž jen jeden si může dovolit nedbat bontonu a očurávat sloupy veřejného osvětlení). Vše vygraduje do nečekaně akčního finále, při kterém zjistíte, že první londýnské jednotky rychlého nasazení šlo zastavit převráceným povozem s hlávkami zelí a že si Sherlock umí, dříve než spokojeně usne, sebekriticky přiznat svůj přehnaný cynismus. Nevím, jestli u Frewera byla výraznější jeho dolní čelist, nebo sklony k teatrálnosti, nicméně neměl jsem s ním problém. Konkrétně u Holmese nemám moc rád to fyzické posuzování herců, jestli jsou, nebo nejsou vhodní pro jeho roli. Na fiktivní literární postavě je přece krásné, že si ji můžete představovat jakou chcete jen na základě popisu (pokud vás teda neovlivní ilustrace z časopisu Strand)..

Vzrušující střetnutí racionálna a mystiky, které končí spravedlivou remízou. Příjemně strašidelné prostředím i zápletkou, do poslední chvíle nechávající diváka na pochybách, jestli se vůbec odehrál nějaký zločin a Ray Marsden házející tak uhrančivé pohledy, že by z nich inspektoru Dalglieshovi slezl knír. Vzhledem k make-upu Jeremyho Bretta jsem tentokrát spíše očekával, že bude mařit vyšetřování, aby ochránil své soukmenovce..

V hodinách temnoty je moc zla na blatech nejsilnější.. Holmesova taktická „nepřítomnost“, pachatel i motiv (za vším hledej ženu, ale nejprve zjisti, jestli nejde o peníze) jsou tak notoricky známy, že šlo jen o to, s čím Millsova adaptace vyrukuje na poli hrůzy a mysteriózna. Vyšlo to tak na půl, kdy denní prostředí devonských vřesovišť překvapivě funguje lépe než studiem zavánějící noční scény, Brett s Hardwickem odvádějí ničím zajímavý standard a svítící Scooby-Doo jen těžko může někoho vylekat. Aspoň že padouch na konci zvládl svůj močálový wellness s působivou noblesou..

Hippokratova přísaha říká nehrát si na Boha. Jak jinak ale přemoci ďábla..? Thriller postavený na otcovsko-morálním dilematu hlavního hrdiny (mimochodem dobrá castingová volba pana režiséra), přiměřeně civilním pojetí, souznění islandských scenérií s chmurným cellem madam Guđnadóttir a sympaticky otevřeném konci, který maže tenkou hranici mezi momentální prohrou a výhrou. Těžko si jej představit, jak se svou postavou vyhazovače z belfastského baru jezdí na silničním kole a jak se svými prsty o tloušťce ostravské klobásy provádí kardiovaskulární operace, nicméně něco mi říká, že se slovutný daughterguard Neeson již pomalu chystá na americkou předělávku..

Rádoby převeselá pohádka o tom, že seno z bot jde mnohem snadněji odstranit než seno z hlavy. Hudba dost mimo, kult egonismu ani interakce mezi Honzou Thorem a ebenovým Špačkem, který svou roli pojal jak moderování Anežky, nevyužily možný potenciál. Stále platí, že nebýt Stracha, zmítá se současná česká pohádka v egónii..

Hrabě Henrich von Saruman a jeho přihřátý atašé si dělají zálusk na Fangornský les, prostý lid i lesní stvoření se bouří proti panské zlovůli a padouchův papá bez ohledu na uhlíkovou stopu startuje deus ex mašinu.. Exteriéry malebné a nic proti ekologickému poselství, ale co ta suchopárnost, absence smysluplné dějové linky, herecká trápení či uši trhající český dabing s předčasně mutujícím skřítkem? Být nezletilec na konferenci OSN o pohádkách, směrem k dvojici Herczegová, Jurkemik pohnutě pronesu: „Jak se opovažujete? Svými činy jste mě připravily o dětství..“

Elegantní gentleman, zrádný cholerik, rošťácký kaskadér a přitroublý stréc. Kvarteto hereckých hvězd plní své očekávané role, nicméně můj smysl pro humor často trpěl jak krční páteř Davida Nivena..

Čerti ovládající kouzla a v rámci pokroku pořádající videokonference s centrálou jsou schopni provést jímku jedné hříšné partičky s dobrým PR, jen když mají trochu štěstí a na sobě kostým skřetí posádky z věže v Cirith Ungolu? Tuhle bitvu se scénářem nemohl Najbrt vyhrát, tak se alespoň pokusil o čestnou prohru. V ledasčem mu pomůže osvědčený herecký tým, ale citelně tomu schází vtip (i když je na něj prostor), nápaditost a na pohádkovou poetiku se vzhledem k fraškovitému rázu rezignovalo úplně. Zpěvy? Zážitek srovnatelný s lázní v pekelném kotli plném žhavého oleje. A ten satirický podtón? Nevím, dospělé spíše otráví a děti si mohou říct, že k porážce mocichtivých idiotů stačí jen idioti. Takhle to v reálu bohužel nefunguje..