Gilmour93

Odvaha. Patnáct stop vysocí samurajové. Sebeobětování. Parní Skopčáci. Odhodlání. Draci. Statečnost. Vraždící roboti. Hrdinství. Minisukně. Touha. PC hry. Sen ve snu. Sweet dreams are made of this… Sbormistr Kulínský měl saunu, vizionář Snyder má Baby Doll s katanou v říši divů a kdo bude cítit potřebu, bude mít navždy po ruce Snydera a jeho Requiem pro panenky s posláním, že pokud jste vy, nebo někdo blízký v trablech, není nikdy pozdě vypustit vaši Army of me.. O Oscaru Isaacovi asi ještě hodně uslyšíme, ovšem u představitelek Liščí pětky za zrcadly si už o tom (krom J.Malone) nejsem tak jist.

„Jablko před spaním, nemoci zahání..“ Pro mě zřejmě nejzdařilejší společné dílo neitalsky vyhlížející dvojice Carlo Pedersoli a Mario Girotti. Než se ten větší z nich v prvním záběru zvedne z barové židle od talíře fazolí, aby karikatuře mafiána uštědřil mocné plácnutí otevřenou dlaní do krční tepny, tak už Jet-Li dokončuje třetí film a ten hubený pro změnu loví děvčata na blankytný pohled a gymnastické prvky Věry Čáslavské při pěstních bitkách. Kritici v případě snímků dua Hill & Spencer mluví o "laciných komediích, pokleslé grotesce a bezduchém fackování". Rozhodně se nedá říct, že by byli daleko od pravdy, ale na druhou stranu - kdo má úsměv na rtu, ten má dobrou kartu..

Zatímco benzedrinový Kowalski v Challengeru věděl jak, ale nevěděl co, tihle dva (nebo vlastně tři) vědí co, ale absolutně netuší jak. Vanishing Point 2.0, kdy nespoutaný individualismus střídá touha dvou dospělých dětí po rodinné sounáležitosti a jestli to skončí na radlicích buldozerů, nebo v řece u hranice není v tom spánku se sny o svobodě podstatné. Nechybí mediální pokrytí, sílící zájem veřejnosti, neklidné prsty na spouštích a policejní konvoj, který peníze daňových poplatníků opatruje takovým způsobem, že kvůli jednomu zrekvírovanému služebnímu vozidlu přečerpá roční rozpočet na pohonné hmoty. Je tam pár silnějších jednotlivostí (proslov otce k únoskyni, pohled do budoucnosti s Vildou Kojotem), ale invence dvojice Spielberg, Zsigmond při klukovském autíčkaření a prosazování myšlenky silnice rovná se svoboda krapet přerostla péči o postavy..

Kiewarra Black Hole. Troud připomínající krajina čeká na déšť, federální agent čeká, až se objeví klíčová stopa a ten samý muž čeká, jestli klesající hladina času náhodou neodhalí dávné hříchy. Trochu budu spoilerovat, ale z jednoho mráčku nezaprší.. Slow burn drama, které spíše jen doutná a to i okamžicích, kdy jsou vidět plameny. Je pozoruhodné, jakou tady, v La Isla mínima nebo třeba Šarlatové soli hraje roli člověka pohlcující prostředí a jeho v proudu času pozvolna se měnící charakter. Pokud je vhodně zvolené, je pro tvůrce požehnáním.. Škoda, že pár let poté, co z něj Pitt udělal přívěsný vozík, začal pan Banadinovič scházet z očí a tím pádem i divácké mysli..

Pro mě jako pro člověka, který je na tom s létáním jako B.A.Baracus ze seriálu A-Team, zdají se mu opakovaně sny, že je v nějaké vzdálené destinaci a v tom snu si nepamatuje, jak tam přiletěl a řeší, jak se odtamtud dostane, aniž by musel použít letadlo a do toho si vylepšuje psychický stav tím, že na ČT2 pravidelně sleduje dokumentární pořad Letecké katastrofy, je Sullyho stopětapadesátka jako stvořená.. Hyperaktivní dědek Clint si zase vybral látku, které na síle dodává autenticita příběhu. Úsporně, nikterak okázale, takřka dokumentárním stylem provádí rekonstrukci zázraku na řece Hudson, kdy zase projednou slovní spojení New York a letadlo přineslo dobrou zprávu. Pocta profesní poctivosti profesně poctivým filmem. Škoda jen, že se v rámci „hollywoodizace“ musel objevit ryzí antagonista v podobě komise National Transportation Safety Board, jejíž členové se nejdříve poněkud klišovitě snaží Chesleyho Sullenbergera ukřižovat, aby na konci prozřeli a chtěli s ním mít dítě bez ohledu na to, jestli je to fyzicky možné, či ne.. Pevně věřím, že přeživší husy z hejna už kejhají v oranžových mundúrech na dvorku Guantánama..

„Sláva je jako plamen ohně. Rychle se rozhoří a nějakou chvíli krásně hřeje a jasně září. Ale jednoho dne začne slábnout, až pohasne úplně a zůstane jen mrazivý chlad...“ Moudrá to slova, co říkáte? Pokud se ptáte, kdo za nimi stojí, jsem to já. Stejně bezvýznamný pisálek, snílek a zkrachovalec jako je Joe Gillis.. Z Wilderova Krasavce a pomateného zvířete vytéká jizlivost a i když už uběhlo více než 60 let, ten únik nejde zastavit..

Centrum naší sluneční soustavy začíná povážlivě chřadnout (že by odpojení šťávy ČEZem za neplacení faktur?) a obyvatelé Země jsou nuceni na svou záchranu vyslat kosmickou loď - nepříliš optimisticky pojmenovanou po historicky první oběti leteckého neštěstí.. Tradiční zápletka, řeklo by se. Na filozofické sci-fi moc povrchní, na béčkový vesmírný survival příliš složité, ale to by Boyle nesměl šlapat ve vizuálních stopách, co po sobě zanechal krajan Ridley Scott (Blade Runner, Alien), přidat famózní zvukovou složku a navrch obsadit mé oblíbence - starého známého z Posledního samuraje H.Sanadu a novozélanďana C.Curtise. Je nad slunce jasné, že vzhledem k počtu proměnných záchranného plánu, bychom se v reálném světě mohli všichni leda tak chytnout za ruce a s pohledem k obloze si sborově střihnout:„Let the sunshine / Let the sunshine is / The sunshine is..“

Chvílemi jsem si připadal jak pan Bílý na snídani s gaunery, takže abych se přiblížil cock-dick-prick slovníku: Seth Rogen je obřezaný, macatý, žilnatý, pubicky ochlupený, pět stop a jedenáct palců dlouhý pták a napsal něco, co je z 10 % fascinováno kamarádstvím, ze 40 % mužskými i ženskými genitáliemi a z 50 % šálivým pocitem vlastní supervtipnosti. Přítel mizející na konci za horizontem eskalátoru…, to sice bylo silnější než Brokeback Mountain, ale já bohužel nenašel jediný moment, který by Superbad odlišil od ostatních taškařic o zásunových tužbách..

„Do you know why the number two hundred is so vitally descriptive to both you and me? It's your weight and my I.Q.“ Pravým supermužem této místy hodně naivní komiksové nostalgie není ten žluto-modro-rudý sparťan z vesmíru, ale Lex Luthor. Noblesní bídák, co má styl a ještě k tomu vypadá, jak Gene Hackman. V paměti navždy utkví Williamsův monumentální ústřední motiv, přisluhovač Otis s největší kartografickou troufalostí v dějinách lidstva (Otisburgh) a nezodpovězená otázka, jestli si Reeve vycpával ty červené slipy ponožkami..

Okázalá, vyšampónovaná, předražená nuda.. Kde je ta rozkošná naivita Donnerova snímku? Kde je nadhled a humor? A vůbec, kde je můj milovaný Otis..? U podobných blockbusterů rozhodně nechci přemýšlet o tom, jak moc se Clark Kent potí v košili a obleku, když má pod ním červeno-modrý neopren, jestli Superman tuží čelní vlnku motorovým olejem a nebo kdo si z dvojice Routh, Reeve cpal do rozkroku pod kostým více párů ponožek. Bryane, uber na rozpočtu, přidej na příběhu a dej se zavčasu dohromady, nebo po tobě zůstane jen jeden film s puncem nesmrtelnosti a to by byla na tvůrce tvého formátu docela tristní bilance..