Gilmour93

Přichází Kevin! Jsou charakterové rysy vrozené, nebo je utváří zkušenosti? Nakolik vše ovlivňuje ambivalentní vztah matky k mateřství? Snadné se ptát, těžko najít odpovědi. Když rozmetat „americký rodinný optimismus“, tak ať to stojí za to.. Rajčatový festival, kečup, marmeláda, cákance barvy, digitální číslice. Zrození. Násilí. Symbolikou protkaná psychologická nálož a s minimálním množstvím krve asi „nejčervenější“ film, co znám. Velmi silné v jednotlivostech (jen namátkou sbíječka vs. pláč, jizva jako symbol citového vydírání, zákaz sběru šípů), jako celek pevně postavené na kající se Tildě Swinton. „Why?“ - „I used to think I knew. Now I'm not so sure…“

„Dělá-li soupeř chybu, netřeba ho rušit..“ (Napoleon Bonaparte). Těžce divadelní fabulace o jedné deštivé noci roku 1815, při které dojde ke střetu unaveného mesiášství a špinavých zákulisních praktik. Co se týká nechutnosti prostředků, je to souboj rovný, ovšem jen ten, kdo přijde s pragmatismem, má šanci vyhrát poslední bitvu.. Herecký ansámbl převážně z Národního divadla se v napjatých dialozích překonává a já bych jim to hltal, i kdyby kulisy tvořila autobusová zastávka. Je tu však ještě jeden magnetický element, který stojí nade vším. Fenomenální výkon Rudolfa Hrušínského v roli uvadajícího krutovládce. Ten pohyb na vlnobití sebejistoty, arogance, krutosti a zároveň paranoie, sebereflexe a pochyb je neskonale ladný a svým způsobem i strašidelný. Když se za větu tázací promptně zařadí věta oznamovací či rovnou nějaký příkaz, otáčí se za císařovým charismatem i plameny svící..

„Our lives are defined by opportunities; even the ones we miss.“ Jistě, bere si to všemožné z Forresta Gumpa (od občas šestákového filozofování až po poletování pírka/kolibříka), ale v Benjaminu Buttonovi jsou ta kola osudu mnohem méně ovladatelná a drtí pod sebou lidskou pomíjivost. Troufám si tvrdit, že míra vašich životních zkušeností bude korespondovat s mírou vaší účasti. Lépe třeba pochopíte, že začínat od konce obklopen smrtelností je zároveň darem i prokletím.. Můžete nadávat, proklínat osud, ale když to dojde ke svýmu konci, musíte uznat, že Fincher umí (i v ratingu PG-13)..

„Beware of false prophets, which come to you in sheep's clothing, but inwardly they are ravening wolves…“ Vyjma klasického motivu pomsty jsou westernové standardy zadupány do země, dívky z nevěstince krutě zkouší osud a nejpříhodnější čas k ataku nastává, když kovboj na latríně vytlačuje fazole z předchozího dne. Když pomineme religiózní rovinu a odvahu neodvrátit zrak před utrpením, srovnání s Unforgiven je asi na místě. Stejně jako poznámka, že blábolení o díle na feministickou objednávku zavání zabedněností. Dutch western Brimstone sebou navíc nese koncentrovanou sílu, která je umocněna chytře rozsypanou linearitou vyprávění a taky možným nadpřirozeným výkladem. Nelze opomenout, že Guy Pearce se zhostil role láskyplného reverenda takovým způsobem, že na něj budou lidé na ulici nějaký čas namísto žádosti o selfie plivat..

We´ll always have Hampstead.. Spojenci nejsou vycizelovaný, válečné pozadí i oči ždímající masterpiece ala Anglický pacient, přesto mě Zemeckis dostal. Pozvolna budovaným napětím kolem hledání pravdy i strohým, pravděpodobným a zasraně emotivním koncem. Snad to bylo i tím dlouhým marockým prologem, ale ještě nikdy jsem si nepřál slyšet Marseillaisu tak jako teď..

Stranger in a Strange Land. Omlouvám se za tu angličtinu, ale pro klasifikaci komatózního výletu Filipa Marvana nemá čeština tak výstižné označení.. Někdy nemotorný a někdy zase skvělý tanec mezi žánry (existenciální mysteriózní drama, krimi, komedie, groteska), který častokrát výmluvně ukázal na skutečnost, že směšnost a hrůza jsou sestry. Z role užívajících si herců nutno vyzdvihnout Trojana (jeho detox jater prostřednictvím buzerací Metuzalémů z vrátnic byl famozní), stranické linie se držícího soudruha majora Koptu a především Budaře, z jehož Klementa, oscilujícího mezi legrační figurkou a chladnokrevným zmrdem, šel moskevský mráz. Závěr mohl všechno lehce zhatit, ale jemnocit pana Gilmoura93 nakonec příliš netrpěl a třeba způsob nabytí vědomí (prostřihání se z bezútěšné normalizační klece) jej dokonce nadchl. V poslední době spolu s Labyrintem jediný seriál z dílny České televize, u kterého jsem byl na každý nový díl stejně natěšený jak Špalkovi kluci na sledovačku..

Pokud něco chybí na pozlacené měděné plaketě, kterou nese vstříc dálavám sonda Voyager, pak je to Casablanca.. Vtip, ideály, láska, svoboda, přátelství a odvaha na levoboku, intriky, proradnost, sentiment, klišé, melodramatičnost a naivita na pravoboku. Díky té vyváženosti se vlajková loď stříbrného plátna se všemi svými krásami i neduhy nemůže nikdy potopit.. Mé krásné přátelství s Curtizovým filmem vždycky utuží souboj Wacht am Rhein s Marseillaisou a především Rick Humphreyho Bogarta. Mezi jizlivou zhrzeností a zlými časy se zmítající cynický bourák s rovnou páteří, uměním nezištnosti při konání dobrých skutků a frajerským postojem, že to držení a popouštění citů z uzd je de facto brnkačka. „We´ll always have Paris...“

Oko za oko, dokud nebudeme všichni slepí.. Otázku, jestli pomsta a spravedlnost mohou kráčet ruku v ruce, zodpoví narůstající pochybnosti. Vše požírající had zla a násilí se zakousnul do vlastního ocasu a ten samý strach, co jste měli rozsévat, nakonec dožene i vás.. Řemeslně naprosto precizní stroj a od Spielberga asi nejkomplexnější filmařina. Stejně jako v Schindlerově seznamu dodal osobní vklad, vynechal zbytečný patos a emoce nechal bublat pod povrchem, aby si ti vnímaví našli cestu k jejich vyvření. Pokud si nemyslíte, že Izrael je Gargamelův kocour a mátě nějaké povědomí o problematické historii této země, budete už od začátku zvýhodněni a možná i oceníte autorovu objektivitu (neplést s nestranností). „There is no peace at the end of this.“

„Do something. Do something. You phony prick fraudulent motherfucker. Do something! Come on! Prove it! Fuck faith! Earn it! Show me something real! I need it now. Not later. Now! Show me and I'll believe in you until the day I die. I swear. I'm calling on you. I'm calling on you!... Fuck it. I'll do it myself...“ Docela nechápu ty výtky směrem k nevhodně zkombinovaným motivům survivalu a existenciálního dramatu, vždyť to druhé je přidaná hodnota, kterou první žánr se zištných důvodů zřídkakdy nabídne. Všechny ty silácké řeči slabochů, slabošské řeči siláků a uprostřed toho Liam Neeson tváří tvář smrti. Závany melancholie, Carnahanův osobitý vizuál, ve své intimitě dokonalé první a poslední minuty či Ottwayova drsná výzva k Bohu, než naposledy půjde do pranice. The Grey má tendenci v dalších hodinách a dnech v divákovi doznívat, až mu třeba odpustíte tu přihlouplou scénu se zdoláváním útesu či přepálenou démonizaci psovité šelmy. A teď si představte ty rozpaky, kdyby po nich šel agresivní sob či nevytření lososi..! Stejně mi ale cosi říká, že to celé bylo jen o tom, jak je vlk člověku člověkem…

Příběh o ženě, která nechtěla překonávat překážky a o muži, který jí to připomenul. Zločin a trest na způsob Toma Forda. Žít a zemřít v dekadenci.. Audiovizuálně podmanivá mnohovrstevnost, která knižní motiv texaské pomsty metaforicky přenáší do bolestné reality. Líbí se mi, jak se archetypálnost postav a nelogičnosti v brakovém románu dají snadno omluvit jeho fiktivností i autorův smysl pro detail (volné šaty na nemocném detektivovi, čistota nehtů a toaletního papíru Raye Marcuse). Říkáte artová snobárna? Snobství je definováno jako přisuzování přílišné důležitosti společenskému postavení, módním trendům a majetku. Jakási víra, že existuje korelace mezi sociálním statusem a cenou člověka a já myslím, že cena člověka tady byla stanovena velmi přesně. Když se film formou přiblíží charakteru prostoru, ve kterém se odehrává, znamená to snad, že je takový ve své podstatě? Pak je Lost Highway příliš schizofrenní, Neon Demon příliš povrchní a Holičství příliš rasistické.. „No one writes about anything but themselves...”