Honzus

Jak lze určit podíl viny sluhů na zločinech jejich pánů? Má soud rozhodovat na základě práva či moráního kodexu? Je snadné definovat hranice dobra a zla? Kramerovo skvělé soudní drama je znepokojivým zamyšlením nad (nejen) těmito otázkami, nad kterými si i v dnešní době lámají hlavu ty největší mozky. Tříhodinový film jen málokdy vystrčí hlavu ze soudní síně a klidně by se v ní mohl zdržet déle, neboť právě mimosoudní scény brzdí jinak strhující tempo filmu. Jakmile však Burt Lancaster, Spencer Tracy nebo fenomenální Maximilian Schell spustí své monology, při kterých jim charisma prosakuje všemi tělními otvory, je to opravdu zážitek, na který se nezapomíná.

Těžké zklamání. Film, který se otevřeně zaobírá homosexuální tematikou, už dneska neohromí, aniž by nepřidal k prostému "je to o gayích" něco víc. I Love You Phillip Morris ale předkládá podivný mix hodně povrchní romantiky a celkem nevtipné komedie. Buď to chtělo ještě víc "přitvrdit" do stylu Bruna nebo obsadit do hlavní role někoho jiného než v poslední době notně uvadajícího Carreyho a pokusit se příběh, který má velký dramatický potenciál, zpracovat "seriózněji". Takhle vznikl poměrně zapomenutelný film, který chvílemi pobaví, chvílemi morálně pobouří, ale celkově vyšumí.

Jestli existuje kult, který jde absolutně mimo mě, pak je to tenhle. Oceňuji na svou dobu přelomovou technickou stránku filmu, ale jinak ne a ne najít něco, co by mi poodhalilo příčinu tak masivního šílenství kolem Star Wars.

Na začátku filmu jsem se nadechnul a až po závěrečných titulkách vydechnul. Asi tak bych popsal můj zážitek ze sledování tohohle mistrovského díla. A přitom se z toho tak snadno mohl stát nesrozumitelný chaos. Nolan však i v tak složitém světě snů a podvědomí dokázal udržet logický pořádek a všechno ve filmu do sebe přesně zapadá (ačkoli pro objasnění a uvědomění si všech tajů zápletky asi nestačí první shlédnutí). První zhruba hodina může někomu připadat jako zdlouhavě vystvětlující, ale i v ní je obsaženo obrovské množství nápadů, uvedených v život uchvacujícími triky a efekty. Drůha půlka je pak nepřetržitá akční jízda, ve které se prolíná hned několik dějů dohromady a jediné mrknutí oka vás může připravit o část filmového zážitku. Počátek je další v unikátní řadě Nolanových komerčně úspěšných a současně podnětných filmů a zároveň vysoko postavená laťka pro počátek nového desetiletí.

Jako divák, kterému údajná genialita Tarantinovy tvorby doposud nějakým záhadným způsobem unikala, musím uznat, že Hanebný pancharti jsou na výsost skvělým filmem, řade jehož scén a úchvatně šáhlých postaviček mi jen těžko někdy vymizí z paměti. Nebo snad lze zapomenout na úžasně slizkého Christopha Waltze pojídajícího štrůdl nebo Pittovo "arivederci"? Jakkoli jsou Hanebný pancharti neskutečně drzým znásilňováním dějin, jde (alespoň pro mě) o nejzábavnější Tarantinův film.

Nemilosrdně deziluzivní náhled do zákulisí televzních "soutěží", kde sledovanost a oblíbenost soutěžících hrají větší roli než jejich skutečné vědomosti. Film kromě originální zápletky zdobí především výborně napsané dialogy a herecké výkony, doprovázeny výbornou atmosférou padesátých let.

Mel Brooks určitě natočil vtipnější kousky. V Producentech bohužel na jeden skvělý vtip připadá deset minut protivného pitvoření a nudné vaty. Z Brooksovy hlavy vyšel sice výtečný námět, ale oscar za scénář? To mi hlava nebere.

Nevím, čím to je, ale tahle verze mě oslovuje stále víc a víc, jakkoli ani ona nemůže nahradit divadelní zážitek. Proti originálnímu zpracování ze sedmdesátých let má navrch především herecky, jako by byli aktéři do svých postav více "zažraní". V tomto směru zaujme hlavně Jidáš Jeroma Pradona, který by s hlasem Dana Bárty mohl být naprosto ideální představitel téhle postavy, ale ta lehkost v jeho zpěvu prostě schází. Trochu mě každopádně zaráží tak rozdílné hodnocení obou filmových verzí Ježíše. Oběma nechybí originální nápady a atmosféra, zároveň ale obě strádají v některých pěveckých výkonech. I sebeslabší adaptace však stojí za shlédnutí pro těch 100 minut hudby, která už nemůže být překonána.

Zpočátku strhující, později uvadající a ke konci opět nervydrásající. Ve své době nepochybně průlomový a kontroverzní film, dnes nadprůměrná podívaná s jako vždy dokonalým Pacinem.

Ne, téhle dvanáctce jsem tu debatu prostě nevěřil. Herci, až na pár výjimek, nedosahují charismatu svých čtyřicet let starších alternativ a celé to působilo tak nějak strojeně s jakoby předem jasným výsledkem. Samozřejmě nevím, jak bych reagoval nebýt obeznámen s originálem, který je mimochodem jedním z mých nejoblíbenějších filmů vůbec, ale jako remake, který se od původní verze liší jen barvou a barvou pleti některých porotců, mě Friedkinův film v žádném případě neohromil.