Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (121)

plakát

Tenkrát v Americe (1984) 

K mnoha Leoneho triumfům přidávám další: Je jediným člověkem, který dokázal udržet po čtyři hodiny moji neochabující pozornost. Narozdíl od Tenkrát na Západě či raných Eastwoodovek mi z Tenkrát v Americe neutkvěly v paměti jednotlivé scény či repliky, ale v první řadě ta prazvláštní, znepokojivá atmosféra, podkreslená hudbou stejných vlastností. De Niro i Woods jsou ve svých postavách báječní, ale zde zkrátka hlavní roli hraje filmové řemeslo jako takové. Tenkrát v Americe je velkolepé loučení výjimečného tvůrce, žel bohu je doceňováno až mnoho let po Leoneho smrti.

plakát

Kajínek (2010) 

Po technické stránce bezkonkurenční tuzemský produkt. Tím spíš je škoda, že svůj talent tvůrci investovali do tak prázdného, naivního a nudného filmu. Za dvě hodiny se v něm nestane nic, co by buď nebylo známé a očekávané, anebo hodně nepravděpodobné a okatě přitažené za vlasy. Výsledkem je, že i ony nezpochybnitelné přednosti Kajínka, tj. výborné technické zpracování, lezou na nervy, protože z nich táhne samoúčelnost jako vodka z Vladimíra Dlouhého (neskutečný herec, bude mi chybět)

plakát

Než si pro nás přijde (2007) 

Být v hlavních rolích někdo jiný než matadoři Nicholson s Freemanem, asi bych nejnovější dílo mého oblíbence Reinera sepsul jako kýčovitou, sentimentální trapárnu s předvídatelným dějem a rutinním zpracováním. Ale co naplat, na ty dva je prostě radost koukat.

plakát

...a spravedlnost pro všechny (1979) 

Nejlepší film ze soudního prostředí. Příčinou je jednak výborný scénář, který dynamicky střídá úsmévně pasáže s emočně nesmírně vypjatými scénami a druhak herectví Pacina, jehož strhující představení (za celé dvě hodiny v podstatě nesleze z plátna), gradující v závěrečné scéně (nepamatuji si, u kterého jiného filmu jsem si jednu jedinou scénu pouštěl snad stokrát za sebou) nemělo zůstat jen u oscarové nominace.

plakát

Talentmania (2010) (pořad) 

Nespatřuji žádnou zábavu ve vysmívání se nemocným lidem. A že tvůrce Kameňáků a Z pekel štěstí posuzuje talent ostatních je skutečné úsměvná představa.

plakát

Čas zabíjet (1996) 

Přestože ten film vysílá dost pochybné poselství (nikdo by přece neměl brát zákon do vlastních rukou) a jeho příběh je hodně nereálný a naivní, emoce ve mně dokázal vyvolat spolehlivě. Závěrečnou McConaugheyho řeč si pak řadím mezi nejsilnější filmové zážitky.

plakát

České nebe: Cimrmanův dramatický kšaft (2010) (divadelní záznam) 

Zcela jiné než zbytek "Cimrmanovy" tvorby. Bohužel v mnoha směrech horší. Úvodní přednáška je jasně nejslabší ze všech, co kdy Smoljak se Svěrákem napsali, samotná hra pak střídá geniální hlášky a situace s banálními, prvoplánovými vtipy a zbytečnými hudebními vsuvkami. Zároveň mě mrzí, že autoří ubrali část Cimrmanovy mystičnosti tím, že ho nechali "přežít" do 1. světové války, což už prostě není Cimrmanova doba. České nebe pochopitelně není ani zdaleka špatnou hrou, ale laťka byla zkrátka nastavena hodně, hodně vysoko. A podle všeho tam už zůstane navždy.

plakát

Umění lhát (2009) 

Z celého srdce doufám, že jde o výjimku potvrzující pravidlo, že vše, na co Ricky sáhne, se promění v komediální skvost. Svět, ve kterém neexistuje lhaní, je dobrý námět na patnáctiminutový skeč, ale na celovečerní film je to prostě málo. Spousta jednotlivých výstupů a uzavřených epizod byla velmi vtipná, nicméně opakující se vtipy, křečovitá protináboženská satira, ohromné množství nelogičností, vyplývajících s nepromyšleností všech zákonitostí fiktivního světa, k tomu odporně kýčovitý závěr (u Gervaise, který se vždy vysmíval zažitým stereotypům, je to zvláště zarážející), to všechno jsou důvody, proč je u mě Invention of Lying jedním z největších filmových zklamání za poslední dobu.

plakát

Sedm epoch rocku (2007) (seriál) 

Nezastírám, že ony čtyři hvězdičky jsou především výrazem potěšení nad tím, že se v české televizi konečně objevuje dokument, věnující se rockové hudbě. Jeho samotná forma ve mě však vzbudila spíše rozpaky. Tvůrci se v každém dílu výrazněji věnují třem až čtyřem interpretům daného období, některé další v krátkosti zmíní a na spoustu dalších (a neméně významných) se nedostane vůbec. Vzhledem ke stopáži je pochopitelně nemožné uspokojit fanouška každé kapely, nicméně tvůrci tak zůstávají na půl cesty mezi dokumentem, snažícím se co nejkomplexnějí zachytit určitou hudební éru, a biografickým pořadem, mapujícím osudy a historii hudebních legend.