salalala

Až geniální žánrová hříčka, která je skvěle vyvážená a nejoriginálnější za poslední roky. Pon Džun-ho výtečně pracuje s klišé, která jsou tu využita naprosto účelně a trefně a od počátku si vede diváka tam, kde ho chce mít. Začíná v odlehčeném tónu konverzační a situační komedie, aby pomalu postupoval k thrilleru a sociálnímu dramatu, čemuž přizpůsobuje i atmosféru. Především ale dokáže překvapovat snad každou chvíli, protože zhruba v polovině přijde dost nečekaný zvrat, na němž by byla postavena pointa většiny podobných žánrovek, Pon Džun-ho s ním ale teprve začíná a servíruje dokonalou postmoderní podívanou, z níž v závěru mrazí v zádech. Ocenit se musí i to, jakým způsobem do takto rozehraného příběhu dokázal vmísit sociální rovinu, která tu působí úplně přirozeně a má svoji sílu. Fantastické jsou taktéž všechny herecké výkony. Někdy sice celý film působí jako scenáristický konstrukt, tento dojem ale do značné míry rozmetá samotný závěr, který ho posune na jinou úroveň a je tak neočekávaný jako mrazivý a smutný. Osobně se mi dlouho nestalo, abych se u filmu zároveň smál, bylo mi smutno a běhal mi mráz po zádech. Klobouk dolů před tvůrcem a plný počet pro Jižní Koreu. 100 %

Na tuzemské poměry hodně unikátní dokument, který už navždy bude připomínat naprosto ojedinělou sezonu Slavie, která vyvrcholila postupem do Ligy Mistrů. Z filmového hlediska pochopitelně nejde o žádnou extratřídu a je poznat, že tvůrci nejsou filmaři, přínos je ale úplně jinde. Jelikož si všichni z týmu pustili kamery hodně k tělu, je snímek skvělý v tom, že divákům ukáže, jak fungují tréninky ve špičkovém českém týmu, jaká je v něm atmosféra a jak to vypadá na cestách na pohárová utkání. Samozřejmě, že při autorech stálo velké štěstí, protože scénář k odvetnému zápasu se Sevillou je jak z toho nejklišovitějšího hollywoodského dramatu, jenže tohle byla skutečnost, a proto je čtvrtá epizoda tou asi nejpůsobivější a nejvíc strhující. K naprostým vrcholům celého seriálu ale patří motivační proslov trenéra před utkání se Sevillou, který překvapí v tom, jak je věcný, absolutně nevulgární, především je ale pronášen naprosto klidným hlasem, přesto je ohromně působivý a vskutku motivující. Ano, některé díly jsou možná zbytečně dlouhé a pár momentů se opakuje, to ale vlastně vůbec nevadí, protože atmosféra je tak elektrizující a úžasná, že se to v ní ztratí. Při hodnocení se ve mně pere filmový fanoušek s tím slávistickým - jakožto filmový bych měl dát čtyři hvězdičky, jakožto slávista ale přimhouřím oko a dám plnou palbu, protože tenhle dokument je zcela ojedinělý. 95 % PS: Chtělo by to také podobný dokument z týmu, kterému se nedaří a bojuje o záchranu, ale to je asi hodně utopické přání.

Všechno podstatné už tu bylo řečeno a napsáno, takže nemá cenu přidávat další sáhodlouhý komentář. Nikdy předtím a ani potom nenatočil Spielberg tak brutální a syrový film, protože násilí zde ztvárněné je naprosto chladné a odosobněné a je nejspíš velmi podobné tomu, jak to v koncentračních táborech vypadalo. Černobílá stylizace je naprosto fantastická, protože připomíná dobový dokument, navíc tu je překrásná kamera, která skvěle pracuje s kontrastem černé a bílé a obrazově vše vypadá fantasticky i přes ona zvěrstva, která se ve filmu dějí. Liam Neeson v titulní roli je naprosto výborný, stejně tak Ben Kingsley, oba je ale o trochu převyšuje démonický a vskutku odpudivý Ralph Fiennes, který ztvárňuje vedoucího tábora až mrazivě. Potěší i to, že nacisté tu nepůsobí jako typické karikatury, ale jako opravdoví fanatici oddaní věci a libující si v násilí. Monstrózní délka není na škodu, protože všechny scény jsou nesmírně působivé a snad žádná tu není navíc. Samotný závěr, který je v barvě, je vysoce kontrastní s tíživou a temnou atmosférou a dává divákovi alespoň malou jiskřičku naděje. I po šestadvaceti letech je Schindler's List nepřekonaný a nadčasový snímek, z něhož mrazí, a který by měli jednou za život vidět úplně všichni. A asi ani tolik nevadí, že Schindlerova postava je trochu zidealizována. Není co dodat, absolutorium. 100 %

Ne nadarmo se říká, že Apokalypsa není film o Vitenamu, nýbrž že TO JE VIETNAM. Ve svém majstrštyku předvedl Coppola něco naprosto fascinujícího a diváka nechává nahlédnout do hlubin šílenství a samotného pekla. Od počátku uhrane temnou atmosférou a pomalým až meditativním tempem, které se plíživě zavrtává do divákovy mysli, a ten tak pochopí, že každý má své temné stránky a extrémní situace je spouštějí. Apokalypsa je film plný ikonických scén, rozhodně to ale není jen o nich, a i když vlastně nemá souvislý děj, je nesmírně působivá a donutí k zamyšlení o tom, jaký smysl mají všechny války. Coppola je tu v naprosté formě a servíruje jeden silný moment za druhým, aby došel na naprostý vrchol v podobě sekvence z Kurtzova tábora, která je tak famózně nasnímaná (Brandova nadváha paradoxně filmu pomohla, protože jeho zabírání v pološeru z něj dělá až nadpozemskou bytost), nastříhaná a zrealizovaná, až to bere dech. Fascinující je i kontrast scén naprosto absurdních (bohoslužba uprostřed plného útoku, snaha o surfování uprostřed plné palby), které se dějí jako by mimochodem, ale plně sem sednou. K tomu se přidávají famózní výkony Sheena, Duvalla, mladého Fishburnea a geniální Brando. K celkovému dojmu přispívá i fantasticky zvolený soundtrack. Je pravda, že redux verze je opravdu hodně dlouhá a některé scény film nikam neposouvají, v tomto případě ale musím udělat výjimku a plný počet stejně dát, protože tak silný dojem jsem neměl z žádného filmu už dlouho. 100 %

Naprosto fenomenální muzikál, který se zákonitě musí líbit i těm, kteří tento žánr jinak nevyhledávají. Luhrmann tady kongeniálně spojil svět filmu a divadla, když si pomáhá šílenými střihy, svižným tempem, zrychlenými obrazy, fantastickou kamerou a hodně barevným vizuálem a z divadelního světa nechává opulentní kostýmy, bohatou výpravu, jevištní vystoupení s fenomenální choreografií a záměrně viditelné kulisy, které filmu dodávají velice specifickou atmosféru, která je úžasně dobová. Každá (ale opravdu každá) hudební scéna v sobě má tolik emocí, což se často nevidí, navíc je brilantně kombinuje, takže smích následuje smutek a melancholie a obráceně. K naprostým vrcholům patří tango na Roxanne, z něhož běhá mráz po zádech. Hudební složka pak stojí za samostatnou zmínku, protože zkombinovat songy tak rozdílných interpretů, jakými jsou Elton John, Madonna, Queen, U2, Nirvana, Sting nebo Beatles, aby to fungovalo, je nesmírně náročné a skoro nemožné, Luhrmann to ale dokázal a songy v uzpůsobených verzích dodávají filmu zcela nový rozměr a takový milostný duet, v němž v jedné dlouhé písni zazní úryvky ze songů jako All You Need Is Love, I Will Always Love You nebo Heroes, je naprostá lahůdka. Nicole Kidman i Ewan McGregor jsou fantastičtí, funguje mezi nimi potřebná chemie a navíc skoro dokonale zpívají (McGregorův hlas je naprosto úžasný), takže není problém s nimi soucítit a fandit jim. O moc pozadu ale nezůstávají ani záměrně přehrávající Jim Broadbent a Richard Roxburgh, kteří naopak zastupují onu divadelní část a vyžívají se v kostýmech a možnosti přehánět emoce, i John Leguizamo jako Toulouse-Lautrec je naprosto dokonalý. I po sedmnácti letech má Moulin Rouge obrovskou sílu a ve své postmoderní podobě plné odkazů a netradičních úprav proslulých hitů zůstal nepřekonaný. Moderní klasika. 100 %

Po těch dvanácti letech je zpětně fascinující sledovat, jak už tehdy uměl Nolan natočit vynikající komiksový origin, kde se objevili hned tři záporáci, aniž by to bylo překombinované. Od úvodních minut Nolan nastolí strhující tempo, které nepoleví až do konce, a i když akce tu není zas tolik, divák se vskutku nenudí, protože příběh je typicky osudový, výborně napsaný a na vývoj postav je radost pohledět. Gotham je v Nolanově podání hezky potemnělé město, do něhož by nikdo nechtěl vstoupit a vůbec celková atmosféra je hutná a depresivnější, nikoliv ale přehnaně. Komiksové pozadí slouží Nolanovi jen jako podpora k rozsáhlému příběhu o morálce, boji se zločinem a o tom, že je třeba mít hrdiny a uctívat je. Vše působí naprosto realisticky, a ačkoli tvůrce zachovává věrně základní komiksové atributy, nic není extra “fantastické“. Navíc i jeho práce s minimalistickými, ale plně funkčními hudebními motivy, které v rámci trilogie postupně rozvíjí, je taktéž nadčasová a geniální. Bale je ideální představitel Batmana a rozehrává se do pozdější famóznosti, Michael Caine sype moudra jako z rukávu a je typicky mentorský, nezklame ani Morgan Freeman a Liam Neeson jakožto hlavní záporák je taktéž vynikající. Jediná, ke které mám výhrady, je unylá a “kožená“ Katie Holmes, na kterou se ale dá po pár minutách zvyknout. Je pravda, že akce tady Nolanovi ještě hapruje, otázkou ale je, nakolik je to nepřehlednost záměrná, každopádně to není důvod pro strhnutí hvězdičky, protože Batman Begins je dodnes jeden z nejlepších (ne-li ten nejlepší) origin, jaký v posledních dvaceti letech vzniknul. 100 %

I po jedenácti letech naprosto bravurní film, který skvěle funguje a je dokonalou esencí Nolana. Ten si v komorním příběhu diváka vede tam, kde ho chce mít a rozehrává před ním famózní souboj dvou kouzelníků, z nichž jeden je talentovaný a druhý to má více vydřené, přesto si konkurují a vzájemně se trumfují. Je třeba být v pozoru po celou dobu, protože se tu toho děje hodně a všechno má na konci své lehce šokující a logické vysvětlení, které film dostane do úplně jiného světla a ukáže, že ne všechny postavy byly po celou dobu takové, jakými se zdály být. Stejně jako na začátku upozorní postava Michaela Cainea na tři fáze triku, tak i film má své tři fáze, během nichž všechno zapadne do sebe a naprosto odzbrojí. V hlavních rolích excelují záměrně excentrický Jackman a stejně tak záměrně chladný a minimalistický Bale, které výborně doplňují Michael Caine, Scarlett Johansson, Andy Serkis i civilní David Bowie. Vytknout tomuto filmu vskutku nemám co, protože jsem si pointu už nepamatoval a hodně mě překvapila i po těch letech. Nolan byl vždy génius, což v posledních letech už jen potvrzuje. 100 % PS: Závěrečný Jackmanův monolog o ohromení diváka, který zná pravdu, je dokonalou definicí všech Nolanových filmů.

Nolanovská symfonie a úplně jiný válečný film než všechny ostatní. V Dunkerku není vidět jediný nepřátelský voják (až na pár vteřin v závěru), ale nepřítel je tady po celou dobu cítit. Atmosféra je v kombinaci s hodně zvláštní a nesmírně zajímavou hudbou / ruchy až nesnesitelná a napětí by se dalo krájet. Od první do poslední minuty je vidět, že Nolan měl volné ruce a natočil přesně to, co chtěl a jak to chtěl. Experiment se třemi vyprávěcími liniemi se podařil, protože v závěru se skvěle propojí, a i když chvíli trvá se v tom všem zorientovat, postupem času si začneme uvědomovat, jak geniálně promyšlené vše je. Nolan nemá zapotřebí rozjíždět osobní a emotivní příběh, místo toho ukazuje válku jako celek, jakožto jednotlivé miniosudy ve velké události, v níž jsou lidé pouze figurkami. Akčních scén je tu hodně málo, ale když se objeví, stojí za to a všechny letecké bitvy rozhodně vedou. Díky Imaxovské kameře je vše vtahující a hodně intenzivní a díky různým netradičním úhlům a famózním záběrům si divák připadá jako součást celé operace. Samozřejmostí jsou fantastické herecké výkony, které možná na první pohled nejsou tak vidět, protože jsou trochu upozaděné, nicméně minimálně to, co předvádí Hardy s Branaghem, je naprosto excelentní a stejně tak jsou na tom i Rylance s Murphym, ale i ostatní, méně známí představitelé. Jediné, co snad trošku mrzí, je to, že příběh postavy Murphyho není úplně dořešen, ale to je snad jediná vada na kráse, která na absolutním hodnocení nemění nic. 100% PS: Bude zajímavé sledovat, jak bude film fungovat mimo kino, protože ten zážitek bude asi poloviční, což je škoda, protože si ho tím pádem budou diváci připomínat méně.

Asi netřeba toho moc psát, protože už tu je napsáno úplně všechno. I director's cut je naprosto famózní záležitost, která po celé tři hodiny nenudí, nedá vydechnout a je naprosto strhující. Formanovi se tu sešlo úplně všechno a navíc dokázal naprosto geniálně propojit hudbu s filmem a hudba se vlastně stala třetí nejdůležitější postavou celého příběhu, což jsem snad nikdy neviděl. Téma souboje průměrnosti s genialitou, na které se film většinou zjednodušuje, ačkoli tu lze najít mnoho dalších témat (lidská pýcha, vztek na Boha, cena za obrovský talent i nezměrné utrpení a život s pocitem viny), je věčné a síla filmu tkví mimo jiné i v tom, že Salieri nelze jednoznačně odsoudit, protože mu asi každý rozumí. F. Murray Abraham výtečně vystihl jeho rozpor mezi závistí a nesmírným obdivem a ztvárnil tu asi svou životní roli, podobně Tom Hulce je naprosto fantastický a Mozarta v jeho podání nelze nemít rád, protože i přes svou výstřednost je to sympaťák, který se svým chováním do své doby nehodí. Celé obsazení je ale naprosto dokonalé a potěší i minirole českých herců. K absolutním vrcholům filmu pak patří závěrečné psaní requiem, které kdybych neviděl, tak bych nevěřil, jakým strhujícím způsobem se dá zachytit zdánlivě nudné psaní symfonie. Chválit se ale samozřejmě musí i kostýmy, kamera, výprava, zkrátka každičké políčko filmu. Naprosto dokonalé dílo, které nemá jedinou chybu, zcela zásadní film a jeden z mála filmů, který přesně definuje to, co by měl film jako médium mít a ukazuje, čím filmové příběhy fascinují celé generace diváků. 100%

Legendární film, který v mnohém předběhl svou dobu a dodnes je nesmírně působivý. Friedkin rezignoval na diváckou atraktivitu, ale spolehl se na autenticitu a realismus, což dokázal tím, že skoro až dokumentárním způsobem představil policejní práci, která není o akci, ale většinou o nudném čekání, dlouhém pátrání a nejistotě. Atmosféra Brooklynu je tu naprosto fascinující, do temných zákoutí by se tam asi opravdu nikdo nechtěl dostat. K pocitu naprosté syrovosti a autenticity přispívá i ruční kamera, která není používána tak často, zato ale naprosto přesně a plní svůj účel. Film funguje i díky příběhu, který nemá žádnou vatu, ale rovnou diváka dostává do děje a stejně tak skončí náhle a bez zbytečných komentářů, navíc zcela nekorektně a neuhlazeně. Samotná akce tu není moc, ale když přijde, je geniální, což pochopitelně korunuje naháněná auta s nadzemkou, která ma spád, náboj, napětí a je naprosto strhující a patří k tomu vůbec nejlepšímu, co bylo kdy natočeno. Výtečné jsou i postavy, zejména "Pepek" a jeho zarputilost, s níž se pouští do pátrání po drogových dealerech, a i když není neomylný a na konci se dopustí toho, čeho se dopustil, je to vesměs sympaťák. Tomu pochopitelně pomáhá i Gene Hackman, který se do role plně ponořil a strhává na sebe veškerou pozornost, za zmínku ale stojí i úžasný Roy Scheider a minimalistický Fernando Rey, který není záporákem v pravém slova smyslu, ale stejně jako celý film spíše reálným distributorem, jemuž jde hlavně o zisk. Je velká škoda, že podobné filmy se dnes už netočí a všechny cílí na tzv. první signální. The French Connection je nesmrtelná klasika, která si svá ocenění plně zaslouží a i díky své krátké stopáži má co nabídnout současnému divákovi, zvyklému na trochu jiné filmy. 100%