Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Horor

Recenze (1 335)

plakát

Belfast (2021) 

Přespříliš nostalgická záležitost, v níž Branagh-scenárista prohrál s Branaghem-režisérem. Zatímco režijně je snímek vesměs precizní, protože černobílá kamera mu propůjčuje zvláštní kouzlo, dobová atmosféra ústředního Belfastu funguje a davové scény s rabováním a pouličními nepokoji patří k těm vůbec nejsilnějším momentům, scenáristicky zaostává. Příběh je přiznaným vzpomínáním na autorovo dětství, což je naprosto v pořádku, celou dobu se ale topí ve zvláštním sentimentu a snaží se prvoplánově dojímat, což se mu úplně nedaří. I kvůli tomu tak výsledek působí subjektivně déle, než je reálná stopáž. Značně nevyrovnané jsou pak dialogy, které jsou chvílemi hodně vtipné a dobře vypointované, dost často jsou ale zvláštně prázdné, jako by o ničem a nemají potřebný náboj. Hodně toho zachraňuje obsazení, v němž k těm nejvýraznějším patří Ciarán Hinds, Judi Dench a možná překvapivě i Caitríona Balfe, o moc ale nezaostávají ani sympatický Jude Hill a velmi dobrý Jamie Dornan. Belfast je ve výsledku drama, u něhož se dá pochopit, proč ho jeho autor natočil, udělal to ale zbytečně sentimentálně a tak trochu prvoplánově, rozhodně ale ne špatně. 60 %

plakát

Opičí muž (2024) 

Klasická a otřepaná revenge story, avšak v líbivějším a atraktivnějším vizuálním kabátě. Je vidět, že Monkey Man je srdeční projekt Deva Patela, protože každá scéna je promyšlená, a ačkoli je znát, že se inspiroval mnoha akčními filmy, eklekticky si z nich půjčil jen to nejlepší a nikdy je doslovně nekopíruje. "Západního" diváka dokáže zaujmout exotickou a mnohdy drsnou atmosférou Indie, v níž si každý musí vybojovat své místo na slunci, a opojným audiovizuálním podáním, v němž se střídají různé barvy, blikají neony a všechny chrámy, restaurace a podobné podniky mají opulentní vybavení, z něhož přechází zrak. Patel se ukazuje jako schopný režisér zejména v akčních scénách, které dokáže pojmout pokaždé jinak - tu naprosto syrově bez hudebního doprovodu, jindy zase zcela standardně s netradičními kamerovými záběry a po chvíli přidá značnou nadsázku a ironii, kterou doplní coverem známého hitu a je znát, že v tu chvíli se nebere moc vážně. Jen je škoda, že nevyměřil o něco kratší stopáž, protože druhá polovina, v níž se přesune do kláštera a začne řešit politický a společenský přesah, už není tak atraktivní, zpomaluje se zbytečnými dialogy a očekávanými životními moudry. Sám Patel v titulní roli je výborný, jen mu zoufale chybí lepší protihráči, protože nikdo podobně výrazný (krom přehrávajícího Sharlta Copleyho, který je tu ale hodně málo) už se neobjeví a záporáci jsou dost zaměnitelní. Monkey Man je nicméně hodně překvapivý debut, který velmi dobře pracuje s tradiční indickou kulturou, kterou představuje západnímu publiku, nabídne hned několik výborných akčních scén a v určitých chvílích je extrémně zábavný. Velký příslib. 70 %

plakát

Saw: Hra o přežití (2004) 

Už před dvěma dekádami bylo znát, že James Wan je naprostý režisérský unikát a tradičně béčkový žánr dokáže povýšit na něco víc. Tady se navíc spojil se scenáristou Leighem Whannellem a společně stvořili velmi chytře napsaný příběh, který zdaleka přesahuje klasickou hororovou šablonu. Od začátku je znát extrémně hutná a nepříjemná atmosféra oprýskané koupelny a zajímavě rozehraná situace dvou postav, které se ocitly v prekérní situaci. Wan skvěle pracuje s napětím, které postupně dávkuje a šikovně ho střídá s flashbacky, které odhalují životy obou hlavních charakterů a pomalu do sebe všechno zapadá. Jeho práce s lekačkami je naprosto unikátní, protože onen efekt se dostaví i přesto, že divák ví, že něco podobného přijde, přesto je to tak intenzivní a promyšlené, že to zafunguje perfektně. Tvůrcům se musí nechat i to, s jakou nekompromisností celý příběh pojali, protože ačkoli samotný závěr není nikterak extrémně šokující, je působivý právě tím, jak je radikální, nekompromisní a nedivácký. K dobru budiž připsat fakt, že s brutalitou se celkově šetří a nějakých extrémních gore scén je tu minimum, což ale neubírá na působivosti těch ostatních. Vydařilo se i obsazení, protože Cary Elwes i Leigh Whannell jsou velmi dobří, přítomnost Dannyho Glovera je potěšující, ačkoli tu toho nemůže moc předvést a také Tobin Bell byl vybrán fantasticky, protože Jigsawa na minimu prostoru pojímá naprosto děsivě. Ve druhé polovině se sice začnou dít trochu zvláštní věci, logika malinko ustupuje do pozadí a celá linka s pátráním po vrahovi je lehce zbytečná, to ale na celkových dojmech ubírá jen málo. Saw je zkrátka dodnes originální temný thriller, který se nebál jít až na dřeň a v rámci žánru pracuje s jednou z nejlepších a nejpřirozenějších motivací sériových vrahů vůbec. 80 %

plakát

Mezi řádky (2007) 

Ačkoli tvůrci vychází z reálných základů, Freedom Writers není ničím víc než jen další variací na téma idealistický učitel se snaží zaujmout a změnit třídu nezvladatelných individuí. Pro Neameričana budou podobné snímky vždycky na hranici kýče, což je dáno velkým kulturním rozdílem i skladbou obyvatelstva, potažmo žáků ve školách. Richard LaGravenese na nějaké vysvětlování vesměs kašle, na nic si nehraje a od začátku se opírá o otřepaná klišé a předvídatelný scénář, naštěstí s tím ale až na malé výjimky dokáže pracovat. Zaujme potřebnou posmutnělou atmosférou, v níž se pohybují víceméně ztracené existence, které moc nadějí do budoucna nemají. Po celou dobu balancuje na hranici kýče, kterou sice občas překročí, není to ale nic dramatického a nikdy to naštěstí netrvá natolik dlouho, aby to diváka otrávilo. Chybět pak nesmí pro podobné snímky příznačný hiphopový soundtrack. Hlavním trumfem je nicméně obsazení, jemuž kraluje velmi dobrá Hilary Swank, vyzdvihnout se ale musí hodně povedený casting studentů, z nichž nikdo není extrémně otravný, všichni jsou příjemně civilní a působí autenticky. Freedom Writers je film, na němž ve výsledku vlastně není nic zásadně špatně, jen je až moc klišovitý, chybí mu více tvůrčí invence a odvahy, někdy tlačí na city až příliš a možná by mu prospěla i o malinko kratší stopáž. 70 %

plakát

Noční let (2005) 

Jeden z těch méně výrazných počinů Wese Cravena můžeme krásně rozdělit na dvě části. První je komorní, odehrává se na palubě letadla a je vesměs výborná. Atmosféra je hutná a pozvolna houstne a rozehrává se jednoduchá, leč atraktivní zápletka, která naznačuje solidní potenciál. Navíc tu jsou výborní Cillian Murphy, který je od začátku tajemný, a Rachel McAdams, jejichž souhra je prakticky dokonalá a také oni značně přispívají k celkovému napětí, které by se místy dalo krájet. Jenomže pak je tu část druhá, kdy letadlo přistane a snímku viditelně padá řetěz. Scénář postupně přestane dávat smysl, objevuje se tu čím dál víc otřepaných klišé a hlavní záporná postava najednou dělá nečekané chyby a začíná jednat zkratkovitě. Naštěstí ale vše drží nad vodou právě obsazení dvou ústředních představitelů a sám Craven, který tu dává vzpomenout na to, že je to pořád převážně režisér slasherů a tím pádem si naháněná obou postav udržuje tempo, určitý styl a vskutku připomíná tento hororový subžánr, jen logicky chybí více krve a možná i nadhledu. Lehce nad průměrem se výsledek ocitá i díky příjemně krátké stopáži, v níž opravdu není prostor pro zásadní příběhovou vatu. Red Eye je příjemná žánrová jednohubka, která baví i po více než dvou dekádách, za což vděčí zejména oběma hereckým představitelům a slavnému režisérovi, který z ní přece jen dostal o trochu víc. 60 %

plakát

L. A. - Přísně tajné (1997) 

I po více než pětadvaceti letech skvělá moderní noirovka, která ze své působivosti neztratila časem vůbec nic, ba naopak možná dozrála. Brian Helgeland společně s Curtisem Hansonem napsali fenomenální příběh, který je sice lehce překombinovaný a vyžaduje neustálou diváckou pozornost, je ale promyšlený a všechny zvraty jsou naprosto přirozené, občas překvapivé a nic tu není na sílu. Hanson k tomu navíc přidal bravurní řemeslo, kdy ohromí až skoro autentickou atmosférou padesátých let, která je až hmatatelná a promyšlená do nejmenšího detailu, takže kostýmy i výprava jsou skvostné. Nezůstalo ale jen u nich, protože i scény, které jsou dialogové, mají spád, svižné tempo a svým způsobem napětí, když se pak dostane na akci, je to podobně výtečné, protože ta je pro změnu drsná, velice realistická a závěrečná přestřelka pak dokonce příjemně nekompromisní. Třešničkou na tomto dortíku pak je luxusní obsazení, kterému dominují výborní Kevin Spacey, Russell Crowe a Guy Pearce, o moc za nimi ale nezaostávají ani ty nejmenší role - Kim Basinger jakožto femme fatale je velmi dobrá (o Oscarovi se ale dá polemizovat), Danny DeVito taktéž, James Cromwell je potřebně charismatický padouch a doplňuje to třeba moc fajn David Strathairn. Možná to mohlo být o něco kratší, protože zejména uprostřed je délka dost poznat a postav asi také mohlo být o něco méně, to ale na celkovém hodnocení nic moc nemění (jen tedy pár procent).  80 %

plakát

Její tělo (2023) 

Předně je nutno uvést, že je dobře, že se podobné projekty v našich končinách konečně realizují a tvůrci se lehce kontroverzních témat už tolik nebojí. O to větší je škoda, že Natálie Císařovská kolem něj našlapuje velmi jemně a snaží se sice ukázat život Andrey Absolonové komplexněji, jenomže nedokáže úplně zaujmout a strhnout, především se ale rozhodnout, co chce divákovi říct. V až artovém stylu velmi dobře pracuje s detailními záběry na "její tělo", které se pro hlavní hrdinku stává obživou a něčím, co jí zajistí úspěch a slávu, i když jinak, než asi čekala. Po velmi slibném začátku jako by si autorka na sebe upletla až moc dlouhý bič, protože většinu témat jen nakousne, zmíní dost povrchně a jde od nich dál, aniž by divákovi umožnila jakkoli se emočně napojit na některou z postav. Přitom je tu velký potenciál (rozpad rodiny, detailní náhled do pornoprůmyslu, který pravděpodobně bude dost drsný, srovnání pornografie se sportem), který ale režisérka bohužel nevyužívá. Typickým příkladem budiž samotný závěr, v němž MINISPOILER hlavní hrdinka zemře mimo obraz, ale publikum to nechá absolutně chladné KONEC MINISPOILERU. V tomto případě je paradoxně ke škodě krátká stopáž, protože k určitému dořešení naznačených motivů by bylo potřeba minimálně půl hodiny navíc, dá se ale předpokládat, že náročnější divák by byl ochoten je u filmu trávit. Natalia Germani se s titulní rolí poprala více než dobře, protože právě ona je tím nejzajímavějším, i když někdy má její postava nejasnou motivaci, za zmínku pak stojí ještě Denisa Barešová, která svou žárlivou sestru na malém prostoru dělá hodně výraznou, ostatní už tolik místa nemají. Její tělo je nepochybně film, který stojí za pozornost, protože do světa, který je pro většinu lidí stále jaksi tabuizován a automaticky budí pohoršení, nahlíží hodně citlivě a se vší úctou, jen se zkrátka nedokáže zaměřit na tematiku, kterou by vypíchl a tak zůstává zoufale jednorozměrný, povrchní a nedokáže proniknout do hloubky postav, které určitě prožívaly zajímavá dilemata. Škoda. 60 %

plakát

Halloween zabíjí (2021) 

Ačkoli hodnocení zde je takové, jaké je, zas o takový průšvih nejde, ale o propad o několik tříd bohužel ano. David Gordon Green má snímek pevně v rukou jen v momentech flashbacků, kterých je možná příliš, ale mají atmosféru a určité napětí, a v akčnějších momentech, kdy si může pohrát s různými způsoby zabití, které jsou nápadité a využívají erkový rating na maximum. Bohužel všechny scény, v nichž nefiguruje slavný zabiják, jsou hodně nudné, nezajímavé a dost v nich hapruje logika, navíc jich je naneštěstí velká většina. Stěžejní myšlenka toho, že hlavní hrdina bude tentokráte kolektivní a na pomstu se chystá celé městečko, je poměrně dobrá, jenomže nezvládnutá, protože žádná z jednotlivých postav není nikterak zvlášť zajímavá, dialogy mezi nimi jsou na tom podobně a už zmíněná neexistující logika to jen podtrhuje. Filmu také zoufale chybí hutnější atmosféra a napětí, na které tvůrci jako by záměrně rezignovali. Signifikantní pro výsledek je to, že Jamie Lee Curtis je uklizena na okraj zájmu, objeví se tu jen párkrát a bez ní jako by to celé postrádalo větší smysl. Halloween Kills je nemastná neslaná prostřední část trilogie, která nemá co nabídnout, opravdu zabíjí svůj potenciál a zcela zbytečně jde nejjednodušší cestou líbivosti fanouškům moderního pojetí slasheru, což se jí navíc moc nedaří. 55 %

plakát

Bratři (2023) 

Jako bychom nebyli schopni se jako národ s odkazem bratří Mašínů jakkoli vyrovnat. Úplně to nezvládl ani jejich vzdálený příbuzný Tomáš Mašín, který nicméně zaslouží kredit za to, že se do podobného projektu pustil a pokusil se o komplexní zachycení jejich příběhu. Bohužel mu v tom nepomohl scénář, který je hodně povrchní, s motivací postav pracuje dost ledabyle a předpokládá, že divák zná základní data a postavy, což není úplně šťastné, protože zejména odkaz otce obou Mašínů měl na jejich rozhodování zásadní vliv, což z filmu nikterak nevyplyne. Za nejproblematičtější ale můžeme považovat to, že ty nejkontroverznější momenty celého útěku jsou zmíněny jen tak mimochodem výpovědí svědkyně, respektive zobrazením zkrvaveného nože a tvůrci kolem nich našlapují po špičkách, jako by nechtěli "pošlapat" pozitivnější vykreslení bratrů. Technicky pak není moc co vytknout, protože snímek má tempo, určitou dynamiku, funguje v něm i dobová atmosféra a příliš znát není ani poměrně štědrá stopáž. Trochu horší pak je absence napětí v samotném závěru, který se mění na survival thriller, který ale není dotažený a věci se v něm dějí až moc překotně. Oskar Hes a Jan Nedbal jsou v hlavních rolích velmi dobří, a i když jsou limitováni scénářem, dokázali do svých postav vtělit určitou osobitost a odbojnost, zdaleka nejlepší je však Tatiana Dyková, jejíž charakter je jako jediný hlouběji propracovaný a dodává trochu neživotnému celku lidský rozměr a nějaké emoce. O ostatních pak nemá smysl moc mluvit, protože ti už jsou tu moc málo na to, aby stihli předvést něco zásadního. Bratři určitě nejsou zbytečným filmem a jako základní vhled do jedné odbojové akce svou úlohu splní, na druhou stranu od nich většina diváků očekávala asi něco trochu jiného, možná drsnějšího, možná kontroverznějšího, což se ale nestalo. Výsledek je tak nic proti ničemu a rozhodně náhled na Mašínovy nikomu nezmění. 60 %

plakát

Všechno, všude, najednou (2022) 

Málokterý film svým názvem vystihne svůj obsah tak jako tento. Režírující duo Daniels se v něm velmi chytře veze na vlnách populárních mnohovesmírů a alternativních realit, které lehce a inteligentně paroduje, a zdánlivě banální příběh o rodinné krizi vypráví stylem, který je dost šílený, prakticky neukotvený a je v něm možné skutečně vše. Oba tvůrci zaslouží obdiv za to, jak se jim podařilo zkombinovat výborně natočené akční sekvence, které by se neztratily v ryzím akčním filmu, a ryze humorné pasáže, které tedy ne vždy fungují a někdy je v nich humor trochu na sílu, aniž by nějaké z nich vysloveně vyčnívaly. U podobných záležitostí bývají herecké výkony vedlejší, tady tomu tak ale není a všechny Oscary jsou v tomto ohledu naprosto zasloužené, protože Michelle Yeoh a Jamie Lee Curtis jsou fantastické a zejména exhibice druhé jmenované, která si roli protivné úřednice vychutnává, je fenomenální. Nad oběma ale tak trochu ční Ke Huy Quan, který přechody z ušlápnutého a zoufalého manžela na skoro až akčního hrdinu během vteřiny zvládá s bravurou a je radost je sledovat. Jen je škoda, že oba tvůrci v určitou chvíli ztratili kontrolu nad svým dílem a jako by chtěli naplnit jeho název, nabízejí tu úplně všechno, všude a najednou, což má za příčinu, že v ději se dá snadno ztratit, všeho je tu už moc a i ke konci už jsou akční scény přepálené a přecházení z humorné v sentimentální rovinu taky tak trochu drhne. Největším problémem je ale neobhajitelná stopáž, která u podobného typu filmů nemá co dělat a s blížícím se koncem už je takřka nesnesitelná a navíc se většina scén začíná nebezpečně a neinvenčně opakovat. Everything Everywhere All at Once je zajímavý a zároveň správně bizarní počin, který přišel v pravou chvíli na to, aby uspěl, bohužel mu ale chybí dramaturg, nebo někdo nezaujatý, který by dokázal oběma tvůrcům určit hranice, za něž už nejde jít, aby jejich dílo bylo komplexní a usledovatelné. 70 %