Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Horor

Recenze (1 153)

plakát

Rocketman (2019) 

Vzhledem k tomu, že film produkoval sám Elton John, to asi lépe dopadnout nemohlo. Dexter Fletcher se z určité objektivity "vylhal" tím, že film je rámován zpovědí hlavního hrdiny na psychologické seanci, která samozřejmě může být trochu přibarvená. Občasné muzikálové vložky naštěstí nevadí, protože jsou poměrně nápadité a není jich tolik, takže i pro ty, kteří muzikál nijak nezbožňují, se dají zvládnout. Tempo je svižné a pomáhá mu i solidně rozpustilá atmosféra, z níž je leckdy znát nadhled, navíc se opírá i o showmanství samotného umělce, který svá vystoupení postavil na šílených a leckdy pořádně bizarních kostýmech. Navíc hlavní roli úžasně ztvárnil a zazpíval Taron Egerton, který se v Eltona Johna skoro převtělil, je fenomenální a úplně zastiňuje všechny ostatní. Mezi těmi ale určitě stojí za zmínku minimálně Bryce Dallas Howard a Jamie Bell. Jen je trochu škoda, že se Fletcher snaží být někdy i vážný a melancholický, což se mu úplně nedaří, protože nemá moc prostoru na to tyto situace nějak rozvést a klouže v nich po povrchu, tím pádem zbytečně rozmělňuje diváckou pozornost. V návaznosti na to by i stopáž mohla být o něco kratší a příběh komplexnější. Ve výsledku je ale Rocketman docela upřímný film, který si na nic moc nehraje a přiblíží ne úplně snadné osudy jedné z největších hvězd historie popmusic. 70 %

plakát

Kick-Ass 2 (2013) 

Pokračování Kick-Asse je hodně zvláštní film, který jako by se nedokázal rozhodnout, jak bude ve výsledku vypadat. Jeff Wadlow evidentně chce udržet určitou nadsázku a parodii, která byla v díle předchozím, ale úplně se mu to nedaří, protože humorných momentů je tu hodně málo a po většinu času se film bere moc vážně. Úplně nefunguje ani celková brutalita, která tu sice je, ale opět je dost polovičatá, protože většinu času není moc krvavá a ze řetězu se utrhne až v závěru, i proto působí hodně divně a ona absurdita z ní není tolik znát. Podobné je to i s humorem, který asi měl potenciál, ale opět ho tvůrce nedokázal využít. Pojmenovat hlavního záporáka The Motherfucker je svým způsobem vtipné, zde to ale působí tak trochu zoufale, nehumorně a svým způsobem smutně. Výsledku nepomáhá ani neustálé moralizování o hledání pravých identit a o tom, že svět není komiks. Jinak tu ale je pár moc fajn nápadů (komiksová stylizace všech mezititulků, celková vizuální stránka) a jednotlivých scén, mezi nimiž určitě vyniká závěrečná bitka a potitulková scéna, celé je to ale podivně roztříštěné. Z obsazení nejvíc vyniká Chloë Grace Moretz, která je potřebně sexy, drsná i přesvědčivá, zbytek s ní ale krok moc nedrží. Aaron Taylor-Johnson je dost unylý, Jim Carrey zoufale nevyužitý a má dost málo prostoru a role celkově mu vůbec nesedla, Mintz-Plasse úděsně přehrává a za zmínku tak už stojí jen neznámá Olga Kurkulina jako Matička Rus, která by zasloužila samostatný film. Druhý Kick-Ass určitě není špatný film, jen se ztrácí ve vlastních ambicích, neví, zda být vážný, nebo vtipný a působí jako trochu podivné nedochůdče. 60 %

plakát

Soudný den (2008) 

Neil Marshall není dobrý vypravěč, a když se po něm chce příběh, zoufale propadá. Doomsday je směsicí všeho, co diváka napadne - od postapokalyptických thrillerů typu Útěk z L.A., 28 dní poté nebo Mad Maxe po různá fantasy. To tedy znamená, že jde o značně neoriginální podívanou, která navíc selhává v naprostém základu a budování nějaké atraktivní mytologie nebo zápletky se jí vůbec nedaří. Po první třetině přestane příběh dávat smysl, věci se tu dějí nahodile a logika tu absolutně nefunguje. Svět Skotska po šílené zombie nákaze není vůbec vysvětlen a může se v něm dít naprosto cokoliv, aniž by divák dostal byť jen ty nejzákladnější informace. Marshallovi ale o tohle asi nešlo, protože veškerou pozornost upřel na temnou a bezvýchodnou atmosféru, především ale na brutální a krvavou akci, která má svůj význam a nepůsobí samoúčelně. Jaká je pak škoda, že většina akce je špatně sestříhaná, působí hodně zmateně a chaoticky a nevyniká tak, jak by asi měla. Na druhou stranu je sympatické, že si brutalitu udrží až do konce a pár soubojů je vskutku zábavných. I Rhona Mitra v titulní roli je hodně solidní, i když nijak extra výrazná a v akci jí to poměrně sluší. Vedle ní vyniknou už snad jen Malcolm McDowell a Bob Hoskins, jejichž role jsou ale dost malé, ze záporáků stojí za vyzdvihnutí přehrávající Craig Conway. Doomsday je ve výsledku poměrně zábavný film, u kterého se nevyplatí přemýšlet, ale spíše to chce vézt se na stejné vlně jako tvůrci, užívat si brutální akci a nesmyslnost celé zápletky a konání jednotlivých postav. 60 %

plakát

Smrt jí sluší (1992) 

Na začátku devadesátých let byl Robert Zemeckis na vrcholu formy, což potvrzuje i tento příjemně cynický počin. Od začátku je nastolena hodně svérázná atmosféra, z níž je znát velký nadhled a to, že se tvůrci neberou vůbec vážně. K tomu se přidává i dost černý humor, který je z dnešního pohledu lehce nekorektní, pořád se ale drží v určitých mezích, navíc tu zazní i několik výborných hlášek. Tempo je příjemně svižné, takže vše bez problémů utíká. Potěší i to, že i po letech jsou vizuální efekty na hodně solidní úrovni, a i když už nejsou dokonalé a je na nich zub času znát, pořád jsou velmi dobré a zábavně přestřelené. Taktéž akce, které tu není tolik, je vesměs dobrá, k tomu se přidávají i dva na žánr hodně brutální pády ze schodů, které bolí i diváka. Zemeckis prokázal i velký smysl pro odvahu, když zvolil netradiční obsazení, které ale skvěle funguje. Meryl Streep si svou roli proti typu vysloveně užívá, Bruce Willis prokazuje velký komediální potenciál, který už nikdy nikdo nevyužil a Goldie Hawn ze své nejlepší role kariéry těží úplné maximum, k nim se ve své menší roli připojuje i sexy Isabella Rossellini. Moc fajn je i nadčasový příběh o honbě za věčnou krásou a přetvářce ve "vyšší" společnosti, který je aktuální i dnes. Občas je to tedy pomalejší, zbytečně přepálené a začátek je trochu roztahaný a rozpačitý, to ale ve výsledku úplně nevadí, protože postupem času se z Death Becomes Her stává velmi dobrá žánrovka, která pobaví a potěší svou cyničností a černohumorností. 70 %

plakát

Steve Jobs (2015) 

Typicky Sorkinovský příběh, v němž se hodně mluví, je třeba v něm sledovat každý dialog a není úplně snadné ho komplexně pochopit. Režírující Danny Boyle se tentokrát hodně umírnil a přizpůsobil právě scenáristovi a až na úplně poslední scénu se vyhýbá jakékoli pro sebe typické vizuální onanii a režíruje hodně střídmě, ale naprosto precizně. Každá scéna je dokonale vymyšlená, sestříhaná, prolínání flashbacků s reálnými dialogy je dynamické a zcela přesně odhalí divákovi vše potřebné, co se dělo v mezidobí mezi jednotlivými prezentacemi. I tempo je hodně slušné, i když je fakt, že v závěru už je stopáž neúměrná a divák může být trochu unaven vyvíjením neustálé pozornosti. Ta bohužel zákonitě poleví i u těch nejsoustředěnějších, protože Sorkin do scénáře zabudoval hodně technických pojmů, kterým pochopitelně rozumí jen ti, kteří se o problematiku počítačů, případně samotného Applu hlouběji zajímají, naopak v něm spousta podstatných věcí, které by poodhalovaly některé Jobsovy životní kroky, chybí. Fascinující je ovšem výtečný výkon Michaela Fassbendera, který nesleze z plátna a Jobse hraje dokonale a zobrazuje ho jako naprosto nesnesitelného génia, který bojuje sám se sebou a pro úspěch se nebojí obětovat cokoliv. I když se vedle něj objeví Kate Winslett, Seth Rogen nebo Jeff Daniels, kteří jsou velmi dobří, nikdy si pro sebe neuzmou jedinou scénu, protože Fassbender je natolik výrazný, že je všechny předčí. A je to právě on, který ve slabších momentech udrží diváka ve hře a určitou divadelnost, která z filmu občas čiší, dokáže využít ve svůj prospěch. Steve Jobs je počin, jemuž by asi divadelní prkna svědčila o něco víc, vzhledem ale k tomu, jak moc se Danny Boyle zklidnil a podřídil příběhu, vlastně vůbec nevadí, že byl nakonec zfilmován a dostane se tak k více lidem, kteří tak mohou přemýšlet i o tom, zda to celé vlastně není svérázně pojatý příběh o hledání sebe sama a otcovské zodpovědnosti. 70 %

plakát

Nelítostný Parker (2013) 

Naprosto rutinní podívaná, jejíž zhlédnutí neurazí, když ji ale v životě neuvidíte, nic se nestane. Taylor Hackford zaujme především v hodně svižném a adrenalinovém začátku, který má náboj, potřebné tempo a výbornou akci, kterou nejspíš celou zorganizoval a natočil druhý asistent David Leitch. Postupem času ale akce ustupuje a zůstává jen klišovitý, předvídatelný a zoufale nenápaditý a občas nudný příběh o pomstě, který nemá moc co nabídnout. Letecké záběry Floridy jsou krásné, vizuálně je vše vytříbené, jenže to jaksi nemá nic navíc. Dojem kazí i to, že se film bere smrtelně vážně a odlehčení, hlášek, případně vyloženého humoru je v něm naprosté minimum. Jason Statham v hlavní roli odvádí svůj naprostý standard, což znamená, že moc nemluví, používá neměnný výraz a budí respekt, což ale k úspěchu stačí. Protihráče k sobě ovšem nemá, protože záporáci jsou zaměnitelní a ne moc výrazní, Jennifer Lopez je tradičně afektovaná, navíc je její linka zhola zbytečná a opravdu působí tak, jako kdyby ji chtěl někdo do filmu dostat násilím. I kvůli tomu je stopáž dost přetažená, protože dvě hodiny jsou na podobný žánr zkrátka hodně a minimálně dvacet minut mohlo zůstat na podlaze střižny. Parker je ve výsledku nikterak ohromující béčkoidní záležitost, která ukrátí jeden večer, druhý den ale zapadne v řadě podobných žánrovek. 60 %

plakát

Charing Cross Road č. 84 (1987) 

Ostudně neznámé drama vyžaduje trochu zkušenějšího diváka a ještě lépe zároveň knihomila. David Hugh Jones totiž natočil film o ničem a o všem, což je na něm to nejlepší. Odvážný koncept filmu v dopisech je dodnes unikátní, a i když to zní extrémně nudně, opak je pravdou. Divadelní původ je na filmu znát, protože sestává z dialogů a odehrává se v komorním prostředí, o to víc ale vynikne celková atmosféra pomíjivosti života a toho, co je v něm vlastně důležité. Příběh velmi křehce ukazuje, že někdy je naše spřízněná duše na druhém konci světa a nemusíme ji ani vidět, abychom si uvědomili, co máme společného a jak moc si rozumíme snad po všech stránkách. Právě toto těžko uchopitelné poselství je jádrem celého filmu, proto je potřeba divácké empatie a spolupráce. Jones dobře věděl, že klíčové bude obsazení, které se povedlo na výbornou. Anthony Hopkins tu ukázal svůj totální minimalismus, v němž mu stačí opravdu málo na vyjádření veškerých emocí, oproti němu je Anne Bancroft hodně excentrická, nemá ale potřebu přehrávat a svou výstřednost udržuje uvnitř a nechá ji jen občas problesknout. Z dnešního pohledu je příjemné vidět začínající Judi Dench, která bohužel nemá tolik prostoru. Ve druhé polovině už snímek trochu ztrácí dech, malinko se opakuje a ani ono trochu nahodilé bourání čtvrté stěny nepůsobí úplně tak, jak bylo asi zamýšleno. Ve výsledku to ale moc nevadí, protože 84 Charing Cross Road je hlavně o vnitřních pocitech, životní nostalgii a jakémsi neuchopitelném pocitu toho, že všechno pomíjí a v životě je možné se spolehnout jen na několik vlastních jistot. 70 %

plakát

Sbal prachy a vypadni (1998) 

Debut Guye Ritchieho je dodnes energický, svěží, nekompromisní a až neuvěřitelně osvěžující. Pod dohledem produkujícího Matthewa Vaughna vznikla opravdu zábavná jízda, která nemá moc slabých chvil a přesně definuje to, co bylo pro britské gangsterky té doby typické. Ano, Ritchiemu by se dal vyčítat zbytečně překombinovaný scénář, v němž je snadné se ztratit, jenže to není úplně snadné, když tu je tolik zábavných postaviček, výborných a úderných hlášek, černočerný humor, naprosto výtečně zvolený soundtrack a celé to má tak úžasnou atmosféru, z níž je znát opravdu brutální nadhled. Ritchie si navíc pomohl i efektní vizuální stránkou, v níž využívá filtry a celý film tak vypadá jako by špinavě a "vyšisovaně". Zvolil si i fenomenální obsazení, v němž excelují úplně všichni - začínající Jason Statham, zcela dokonale drsný a kamenný Vinnie Jones, charismatický Jason Flemyng, Dexter Fletcher a jako bonbonek na závěr sám Sting ve výrazné miniroli. Vše pak graduje ve výborně promyšleném a nejednoznačném závěru, který nabízí různé interpretace a nechává pracovat diváckou fantazii. Možná to mohlo být o něco kratší, ale to zásadní problém není. I s odstupem třiadvaceti let je Lock, Stock and Two Smoking Barrels (český titul opět zcela mimózní a kdovíproč odkazuje na Woodyho Allena) výrazný debut, který nemá moc chyb a vrací diváky do dob, kdy se podobně zábavné počiny mohly točit a diváci na ně slyšeli. 80 % PS: Po těch letech je zajímavé sledovat, jak se Ritchie od své prvotiny stylově trochu odklonil a umírnil, kdežto Matthew Vaughn točí vesměs totéž, aniž by se opakoval.

plakát

Maska (1994) 

Maska tak nějak představuje typický přístup ke komiksům v devadesátých letech. Tvůrci tehdy jako by nevěděli, zda jde spíš o zábavu pro děti, nebo o seriózní podívanou pro dospělé. Podobně na tom byl i Chuck Russell, který po celou dobu balancuje na této hraně, ale nikdy se nedokáže přiklonit k jednomu řešení. Výsledkem je tedy to, že ve chvílích, kdy se ušlápnutý úředníček mění v zeleného mužíčka, je to neskutečně zábavné, vizuálně přepálené a nápadité a komiksový původ je z toho doslova znát. Tvůrčí hravost je naprosto úžasná, nadhled je dost vidět z každého momentu a i akce je v těchto chvílích hodně povedená a správně šílená, i když by v reálu byla asi řádně krvavá. Jakmile se ale hrdina masky zbaví, rázem jde o tuctové drama, které je klišovité, předvídatelné, plné laciných a prvoplánových poselství a není moc zajímavé. Samozřejmě, že výslednou podobu do velké míry ovlivňuje fenomenální Jim Carrey, který si proměnu v zeleného tvora obrovsky užívá a v rámci možností nijak šíleně nepřehrává. K němu se přidává i sexy Cameron Diaz, která moc hrát nemusí, protože to ani není tolik potřeba. Jen možná škoda, že záporáci nejsou výraznější, byť Peter Greene není úplně špatný, ale když si nasadí masku i on, už to není tak efektní a zábavné. The Mask je i po letech vesměs solidní záležitost, která je příjemným návratem do dob, kdy komiksové adaptace nebyly seriály a nebraly se tak úplně vážně. 60 %

plakát

Loupež po italsku (2003) 

Příjemná žánrovka, která možná trochu zestárla a po letech malinko zanikla, pořád ale stojí za pozornost. F. Gary Gray v ní ukázal, že umí výborně nastolit hodně svižné tempo, v němž se pořád něco děje a zejména první polovina je výtečná a naláká k dalšímu sledování. Jejími pilíři jsou odlehčená a parádní atmosféra, která se nebere moc vážně a hodně zábavně natočená loupež v Benátkách, která má nápad a je potřebně atraktivní. Ve druhé polovině už sice snímek působí trochu překombinovaně, občas naivně a někdy nedává smysl, vzhledem k nastolenému tempu a oné atmosféře to tolik nevadí. Akce je totiž pořád vynikající a zejména závěrečná honička s Minicoopery je pastvou pro oči, nepostrádá adrenalin a je docela napínavá. K nadprůměrnému hodnocení pomáhá i velmi dobré obsazení, v němž jsou nejvýraznější Mark Wahlberg, Seth Green a krásná Charlize Theron, která tedy nemá moc co hrát, ale nahrazuje to svým sexappealem. Na Edwardu Nortonovi je vidět, že roli hraje opravdu z donucení, i to nicméně stačí ke spolehlivému výkonu a jeho záporák je více než ucházející. Možná si mohli tvůrci dát větší práci s logikou příběhu a závěrečnou pomstu koncipovat jinak, protože plán, který se chystá takových dvacet minut, během chvíle padne a všichni jsou nuceni improvizovat a všechen tento čas přijde vniveč, navíc ani hudba není moc výrazná, na druhou stranu jde po celou dobu o pohodovou a hodně příjemnou podívanou, která heist filmům nedělá žádnou ostudu. 70 %

Reklama

Reklama