salalala

Je znát, že Japonci se "svou" látkou dovedou pracovat lépe než západní kultura, protože to, co dře v hollywoodské podobě jejich monstra, tady funguje víceméně bez problémů. Takaši Jamazaki sice neuchvátí příběhem, který je klišovitý až běda a vzhledem k zemi původu i lehce afektovaný, dokáže to ale kompenzovat dvěma zásadními prvky. Tím prvním jsou postavy, které mají hloubku, traumata, s nimiž bojují a fungují i vzájemné vztahy, z nichž je jasná i ta nejméně podstatná motivace pro jakýkoli čin. Druhým prvkem pak je celonárodní trauma Japonska z druhé světové války a naprosto logické vysvětlení toho, proč jako národ zůstávají v boji s Godzillou sami. Tvůrci zaslouží pochválit i za triky, které na tak malý rozpočet vypadají více než dobře a celkově je akce natočena výborně a má spád. To, že sama Godzilla je jasnou metaforou atomové bomby a toho, že s ní prakticky nelze bojovat, je bonusem navíc. O obsazení nemá smysl se jakkoli rozepisovat, protože pro Evropana je asijské herectví přepálené, afektované a jaksi patetické, v tomto případě se ale naštěstí všechno udržuje v mezích snesitelnosti. Godzila -1.0 je nenápadný, ale překvapivě dobrý počin, který ví o své neoriginalitě, kterou nahrazuje jinak, jen stopáž mohla být o něco kratší. 70 %

Z devadesátkových thrillerů o vyšinutém vrahovi patří Kiss the Girls k tomu lepšímu, ačkoli jde o docela nevyrovnanou záležitost. Gary Fleder je silnější v procedurální části, kdy se pátrá po pachateli, sbírají jednotlivé indicie a informace skládají dohromady. V tu chvíli má snímek atmosféru, svižné tempo, potřebný adrenalin a funguje přesně, jak má. Jakmile se ale přejde do části, kde přebírá otěže pachatel a divák nahlíží do života jeho uvězněných obětí, je najednou všechno o něco horší, protože atmosféra upadne, napětí překvapivě také a snímek dost zvolní. Dáno to může být i tím, že samotný vrah není až tak děsivý a divák podvědomě tuší, že osud zadržených děvčat nebude tak nekompromisní, jak to vypadá. Morgan Freeman v titulní roli je výborný a stačí mu jen zapojit své zkušenosti a charisma, aby okouzlil, Ashley Judd je mu důstojnou partnerkou a její emancipovanost nepůsobí směšně, snímku ale chybí charismatičtější a děsivější záporák, což je v podobných počinech potřeba. Ve výsledku tak Kiss the Girls určitě není ztrátou času, po letech příliš nezastaral a pořád jde o solidní žánrovku, která je na jedno zhlédnutí jako dělaná. 60 % PS: To, že český dabing prozradí vraha po pár minutách, je trestuhodné, protože v originále má pachatel záměrně zkreslený hlas.

V záplavě nezajímavých a zaměnitelných hororů z posledních let patří Smile k tomu lepšímu, ačkoli originalitou rozhodně neoplývá. Je ale sympatické, že Parker Finn na to šel trochu jinak a místo hektolitrů krve a nevýrazných teenagerů se spolehl na hutnou atmosféru, dlouhou dobu velmi dobře budovanou zápletku a solidně propracovanou psychologii hlavní postavy. A tento přístup se mu vyplatil, protože všechno vesměs funguje a minimálně první polovina, v níž se ještě tápe ohledně hlavního motivu, je příjemně znepokojivá a extrémně působivá. K tomu přispívají i přesný soundtrack a velmi dobrý výkon Sosie Bacon, která navíc bojuje s pár nechtěně směšnými momenty, ale ustojí je bez problémů a nelze s ní nesoucítit. S přibývající stopáží je ovšem příběh tuctovější a tuctovější a začínají se v něm objevovat některé nelogičnosti a některé věci jsou nedořešené, výsledku pak neprospívá ani stopáž, která měla být o něco kratší. Smile je tak ve výsledku sympatická záležitost, která si sice půjčuje motivy z ostatních hororů, pokouší se s nimi ale pracovat po svém a vlastně tolik nevadí, že se to tvůrci úplně nedaří. 60 %

Technicky výborná a dějově snesitelná adaptace literární klasiky, která asi přece jen osloví více ženy. Joe Wright ji ale pojal velkolepě a kostýmy a výprava vskutku vypadají fantasticky a dojem jakési dobové věrnosti je dokonalý (jen zkrátka asi lidé v té době opravdu nevypadali jako my dnes a ideál krásy byl značně posunutý). Pohrává si i s obrazem, protože někdy vytváří opravdu výborné kompozice (velkolepá scéna na plese) a kamera je zkrátka nádherná, celkovou atmosféru pak dotváří i hudba Daria Marianelliho. Obsazení se vesměs podařilo, protože Keira Knightley odvádí své maximum, ačkoli své odpůrce nemá šanci přesvědčit, protože manýrů se tady rozhodně nezbavila a ono vystrkování brady je všudypřítomné, nicméně je hodně přesvědčivá a i ve scénách beze slov dokáže vyjádřit všechny pocity své postavy, Matthew Macfadyen je také velmi dobrý, i když se dlouho tváří dost útrpně, nejlepší ale zůstávají příjemně ironický otec Donalda Sutherlanda a hysterická Brenda Blethyn, která dostala možnost přehrávat, kterou si vysloveně užila, i zbytek obsazení je ale přesně trefený a třeba taková Rosamund Pike tu hraje asi "nejnormálnější" roli kariéry a její chladnost je zcela pryč. Příběhově pak nejde o žádné překvapení a po celou dobu tvůrci balancují na hranici kýče, kterou naštěstí nepřekročí, jen několikrát už je vzájemné odmítání postav až nesnesitelné a na sympatiích jim to nepřidá. A je škoda i to, že to celé skončí vlastně v nejlepším, protože vše směřuje k zajímavému konfliktu postav, k němuž už ale nedojde. Od premiéry Pride & Prejudice sice brzy uplyne dvacet let, nezestárla ale ani o chloupek a pořád jde o velkolepou adaptaci, která určité nedostatky zachraňuje několika režisérskými rozhodnutími a mnohými "production values". 70 %

Filmová podivnost, která je zcela záměrně nesmyslná a svým způsobem experimentuje, co všechno divák vydrží v rámci "narativní přirozenosti a očekávání". Quentin Dupieux stírá rozdíly mezi realitou a fikcí a opírá se o svérázný metahumor, který zcela záměrně balancuje na hraně trapnosti, čímž je ale vtipný. Od úvodního monologu je zcela jasné, že divák bude mít co dělat s něčím, co není moc obvyklé, což se ihned potvrzuje, protože snímek se nebere vážně a od začátku je natolik absurdní, že se v něm může stát cokoliv. O hororu ovšem nemůže být ani řeč, protože atmosféra není nijak hutná a ani se o to nesnaží a scény s vybuchováním hlav jsou překvapivě mírné, takže nějaké potoky krve se tu taky neobjevují. Velmi dobré je i obsazení, v němž všichni pochopili, čemu se upsali a podávají velice specifické výkony, které jsou opět záměrně na hraně amatérismu, nicméně zcela přirozené. Dupieux naštěstí prokázal soudnost a vyměřil velmi střídmou stopáž, během níž se nikdy nedostaví nuda a skončí přesně ve chvíli, kdy skončit má. Rubber je úplně něco jiného, než je běžný divák zvyklý, proto se není co divit, že hodnocení jsou dost rozdílná a v tomto směru nemá smysl se jimi striktně řídit a považovat je spíš za inspiraci a trochu jiný úhel pohledu. 70 %

Rozhodně nejde o adaptaci Karikovy knihy, ale o jakousi variaci na ni, resp. možné pokračování (neboť hlavní hrdina knihy se tady objevuje jen na záběrech z policejního výslechu). Peteru Bebjakovi asi víc sedí seriálový formát a kratší stopáže, protože v tomto případě se pohybuje hodně na hraně. Nemá tedy absolutně žádný problém s atmosférou, protože ta je potřebně hutná a nepříjemná a lokace v podobě zchátralých socialistických lázní jí ještě dodává kousek té nehostinnosti a deprese. Samotný příběh pak je rozehraný poměrně dobře a postupně se odkrývají různá traumata důležitých postav, mezitím pak probleskují různé zvláštní motivy a výjevy a u nich už nastává problém. Nejsou totiž uspokojivě vysvětleny a někdy se dokonce zdá, že ani vysvětleny být nemají. Dolů pak snímek definitivně sráží pointa, která nabízí mnoho různých interpretací, postrádá smysl a mnohdy popírá vše, co se před ní stalo. Jestli se něco Bebajakovi obzvláště povedlo, bylo to obsazení, protože Maštalír i Geislerová  jsou velmi dobří a očekávaná traumata svých charakterů dovedou podat tak, že nepůsobí klišovitě ani směšně a možná, že kdyby to celé bylo poctivé psychologické drama o krizi vztahu, bylo by to mnohem lepší. Smršť tak je ve výsledku podivný nedodělek, který se zřejmě snaží být jakousi poctou Osvícení a mnoha dalším žánrovkám, místo toho je ale jen obyčejným thrillerem, který diváka naláká, aby ho v závěru zklamal a tak trochu z něj udělal hlupáka. 60 %

Typicky osmdesátkové béčko, které s knižní předlohou opravdu nemá moc společného (už jen to, že v knize je hlavní hrdina "obyčejný" otec od rodiny a vše dělá proto, že nemá peníze pro rodinu a zoufale je potřebuje), jako samostatný film docela funguje. Paul Michael Glaser nemá problém s vytvořením zajímavé atmosféry tehdy dystopické budoucnosti, od níž se odráží a do značné míry na ní staví. Samotný příběh pak je ryzím béčkem, v němž nemá prostor jakákoli psychologie a primární je akce, která rozhodně není špatná, ale zároveň nijak objevná a povyšují ji dost bizarní kostýmy účastníků soutěže, které mnohdy působí jako ze sadomasochistického filmu. Arnold Schwarzenegger je v titulní roli dost strašný, ale svým způsobem dokáže prodat velké množství hlášek ("Subzero, playing zero"), navíc tu nemá relevantního protihráče, protože Richard Dawson není nijak výrazný ani charismatický. Obrovská škoda je, že snímek rezignuje na satirickou rovinu, která se vysloveně nabízí, je zoufale nevyužitá a probleskuje jen místy. Na druhou stranu právě ona mediální rovina a popularita reality shows dělá z filmu tak trochu nadčasovou záležitost, nad níž určitě nejde mávnout rukou a odsoudit ji jako ryze dobovou záležitost. The Running Man lze tedy hodnotit dvěma úhly pohledu - buď se na něj divák dívá jako na adaptaci novely Richarda Bachmana / Stepehena Kinga a pak tvůrci selhávají po všech směrech, nebo na něj nahlíží jako na variaci a inspiraci předlohou a potom se jedná o docela slušné béčko, které si na nic nehraje a je typickou ukázkou žánrovky své doby (včetně jednoduché syntezátorové muziky), která je přizpůsobena kultu Arnolda Schwarzeneggera. 60 %

Lehce rozporuplné dílo, které si Edgar Wright natočil víceméně sám pro sebe a pro radost a tak nějak potvrdil, že je mnohem silnější, když se nebere úplně vážně a má prostor pro trochu nadsázky a černého humoru. Mnohem víc snímek funguje ve své první polovině, kdy rozehrává vynikající dobovou atmosféru Londýna šedesátých let, pracuje s naznačeným tajemstvím hlavní hrdinky a má svižné tempo a spád. S blížícím se závěrem se ale Wright tak trochu utápí ve snaze o serióznost, která mu ale moc nejde, protože vyústění příběhu je notně banální a možná až moc úlitbou jakémusi hororovému ladění, které se ale k filmu moc nehodí a víc než co jiného působí trochu na sílu. A je to škoda, protože vizuálních nápadů má Wright na několik snímků, práce s kamerou, perspektivami pohledů a střihem je precizní a taktéž výprava je naprosto bezchybná. Samostatnou kapitolou pak je u tvůrce tradičně výborný soundtrack, který trochu jinak pracuje se slavnými hity a všemu dodává ještě specifičtější kouzlo. Thomasin McKenzie v titulní roli je velmi dobrá a postava ušlápnuté studentky jí sedí, Anya Taylor-Joy je na tom podobně, ačkoli je tu hodně málo, ale i díky její výrazné tváři si ji divák snadno zapamatuje, trochu netypickou úlohu tu ztvárňuje Diana Rigg, která má charismatu na rozdávání, trochu pak překvapí i hodně zestárlý Terence Stamp. Last Night in Soho je přes všechny nedostatky (a že jich není málo) sympatickou záležitostí, která nejde divákům úplně naproti a vyžaduje od nich určitou spolupráci a zároveň je poctou jedné době a jednomu (sub)žánru, což se v dnešní době sázek na jistotu musí jednoznačně ocenit. 60 %

George Miller je i ve značně pokročilém věku úplně jinde než většina filmařů a taktéž jeho prequel Fury Road je bezmála precizní. Tentokrát tolik neklade důraz na akci (ačkoli když ta se objeví, je fenomenální, skvěle nasnímaná, adrenalinová, nápaditá, má potřebné tempo a náboj a je vždy docela dlouhá), ale na vytvoření nehostinného prostředí a propracování postav, které jsou na žánr překvapivě zajímavé, mají velkou hloubku a jsou výborně napsané. Hodně zajímavé jsou i dialogy, které nejsou jen výplní děje, ale jeho plnohodnotnou součástí a fungování temného světa dost vysvětlují, přitom ale nejsou nijak zdlouhavé. Ocenit se musí i nápaditost při vymýšlení jmen zejména "záporáků" (Dementus, Šourkus). Vizuálně vše vypadá naprosto fantasticky a kamera je vskutku opojná a některé záběry nekonečné krajiny jsou až halucinogenní a takřka autentické, nesmí chybět ani správně potrhlé a "úchylné" kostýmy, ke všemu pak patří i výborná hudba Toma Holkenborga aka JXL. Anya Taylor-Joy v hlavní roli je výborná a svýma specifickýma očima toho uhraje hodně, ačkoli tu není zas tak dlouho, výborná je též její dětská kolegyně Alyla Browne, fantastický je i Chris Hemsworth, který si zápornou roli vysloveně užívá, aniž by sklouzával k přehrávání. Délka je tentokrát ale trochu znát, protože přece jen některé scény se trochu táhnou a občas nemá děj takový spád, méně závažné pak je chvílemi hodně viditelné CGI. Nic z toho ale nic nemění na tom, že Furiosa je naprosto unikátní počin, který si obhájí jednak dobu, jakou se na něj čekalo a také svůj význam v celém univerzu, protože rozhodně není zbytečný a doplňuje další střípky z viditelně hodně promyšleného světa. 85 %

Dokument o hodně zajímavém fenoménu, který je poměrně unikátní. Je znát, že všichni tvůrci v čele s Lukášem Bulavou jsou ohromní fanoušci a éru pirátských videokazet namluvených jedním hlasem prožili a mají dokonale propátranou. Od začátku je snímek strhující svižným tempem a vtipný jednak komentáři pamětníků, především ale ukázkami bizarních a mnohdy nesmyslných překladů, které ve své naivitě působí až roztomile. Velkou výhodou je, že dokument stejně pobaví ty, kteří podobné projekce zažili (ať už mnohokrát, nebo jen letmo, protože byli malí) i ty, pro něž jde jen o divnovzpomínky rodičů a příbuzných. Je moc dobře, že tvůrci sehnali ohlasy těch nejklíčovějších překladatelů, které jsou povětšinou zajímavé, přínosné a velmi podnětné a málokdy se stane, že by se tu tzv. mlátila prázdná sláma. Technicky pochopitelně nejde o nějakou přelomovou záležitost, protože důraz je kladen především na vzpomínání a přiblížení jednoho fenoménu, takže se de facto jen střídají mluvící hlavy a ukázky dabingů, což ale bohatě stačí, protože scény z dnes klasických, převážně akčních filmů pouštěných z pirátské videokazety, na které není skoro nic vidět, jsou stejně tak fascinující jako podivné a trochu odpuzující. V druhém plánu je docela zajímavé, jací lidé se tehdy v této komunitě scházeli a "spolupracovali" a v co se změnili dnes. Králové videa jsou rozhodně výborný dokument, který s divákem docela spolupracuje a v odlehčené formě přiblíží jednu historickou etapu, o které se sice moc nemluví, ale měla vliv na desetitisíce budoucích diváků a fanoušků. 80 %