salalala

Trochu nenápadné, přitom tematicky dost důležité drama o tom, že korporáty vládnou světu, mohou si dovolit cokoliv a jakékoli jejich pochybení je potrestáno buď nijak, nebo pro ně naprosto zanedbatelně. Je vidět, že Todd Haynes pracoval s živou kauzou, protože točí skoro dokument, faktů se drží prakticky dost otrocky, především ale nikam nespěchá. Tempo je tedy hodně ospalé, a jelikož se ve filmu zase tolik neděje, je to někdy ubíjející, protože dialogů a odborných pojmů je přece jen o něco víc a je dost náročné je všechny zpracovat. To je ale prakticky to jediné, co lze snímku vytýkat, protože zejména zpočátku je atmosféra dost hutná a procházka zamořenou farmou působí lehce hororově, až je škoda, že podobných momentů tu není mnohem víc. Dialogové scény jsou ale naštěstí dobře napsané a napínavé, takže se divák příliš nenudí a postupem času upadá do smutku, když odhaluje, co vše je pro peníze možné a odvolání prakticky neexistuje. Všemu dominuje výborný a civilní Mark Ruffalo, pro něhož jde evidentně o osobní téma a proměna jeho postavy je fascinující, možná zamrzí, že nemá podobně výrazného soupeře, protože nikdo další tu nevyčnívá a i Tim Robbins a Anne Hathaway jsou upozaděni a nemají moc prostoru nějak zazářit, dojmy to ale rozhodně nikterak nekazí. Dark Waters je velmi dobré soudní drama, které by jen potřebovalo být svižnější a o pár minut kratší. 70 %

Rok po události, která zcela fatálně ovlivnila bezpečnostní politiku jedenadvacátého století, vzniklo povídkové drama, které na ni reaguje. Jako celek je film značně nevyrovnaný a nesourodý a spojuje ho jen a pouze jedno datum.  Každý z tvůrců přistoupil ke své povídce po svém a viditelně dostal tvůrčí svobodu a mohl sdělit přesně to, co chtěl. K tomu nejlepšímu určitě patří příspěvek Claudea Lelouche, který je jako jediný výborně vypointovaný, skvěle pracuje s tím, že hlavní hrdinka je hluchoněmá, čímž je extrémně působivý a ukazuje, že vždy na pozadí velkých dějinných událostí se dějí ty malé osobní, o nichž se nikdy nikdo nedozví. Za zmínku určitě stojí i sugestivní počin Alejandra Gonzáleze Innaritua, který sice nemá příběh a je od počátku zvláštní, v závěru ale z jeho realističnosti až mrazí. Příjemným překvapením je povídka z Burkiny Faso, která jako jediná využívá i humornou linku, je odlehčená a přístupným způsobem zobrazuje, že ačkoli se v našem světě dějí takhle zásadní události, v Africe o nich leckdy lidé ani nevědí a logicky je v rámci jejich existenčních problémů ani moc nezajímá (což velmi dobře ukazuje jinak průměrná úvodní povídka z Íránu, který je tedy na jiném světadílu). Zbytek už patří k těm méně výrazným (ačkoli dynamika izraelského příspěvku je fantastická a rozhodně nejsvižnější ze všech), které nijak nevynikají, dá se o nich přemýšlet a asi by potřebovaly o něco delší stopáž. To, že tu má snímek starý přes dvacet let tak málo komentářů, ostatně také o něčem svědčí a je tedy nutné se při jeho sledování obrnit trpělivostí a značnou tolerancí. 60 %

Klobouk dolů, že tohle v roce 2023 někdo pustí do kina, protože Ari Aster viditelně dostal volnou ruku a nemusel se na nikoho ohlížet, čemuž taky výsledek odpovídá. První dvě třetiny (nebo tři čtvrtiny, chcete-li) jsou typická "asterovina", kde převládá hutná a nepříjemná atmosféra, z níž je jasné, že někde vzadu číhá nevyřčené tajemství, které vše změní. Ztvárnění absurdního kafkovského prostředí, které je viditelně surreálné, funguje na výbornou a jednotlivé události jsou stejně tak tragické jako svým způsobem zvrhle vtipné. Ono vůbec černého humoru je tu docela dost a divák si ho musí trochu najít, když se mu to ale povede, je odměněn opravdu nápaditými chvílemi, které se dnes už moc nevidí. Také kamerové snímání a velmi zvláštní zvuková stopa jsou úplně jinde a dost svérázné a ze sledování vytváří hodně specifický a pro někoho ne úplně příjemný zážitek. Kapitolou sama o sobě je naprosto fantastický Joaquin Phoenix v titulní roli, který celý film táhne prakticky s minimem dialogů a vše uhraje jen různými skřeky a výrazy, což je extrémně náročné, o to ale působivější. Poslední třetina (čtvrtina) je ale trochu problematická, protože všechno do sebe úplně nezapadne, některé naznačené metafory se nikterak neosvětlí stejně jako několik mini zápletek, o nichž se hovoří a možná záměrně je jim věnována přehnaná pozornost. Pointa tedy není úplně uspokojivá a pravděpodobně zcela vědomě vrší další a další otázky a možné interpretace, jejichž relevanci pochopitelně nikdy nikdo nevyřeší. Výsledku rozhodně neprospívá ani tříhodinová stopáž, která je s blížícím se koncem na hranici snesitelnosti, což je dáno i pomalejším tempem a vršícími se bizarnostmi, které se víceméně cyklicky opakují. Beau Is Afraid je rozhodně úkaz mezi mnohdy uniformními kinofilmy, protože je něčím, co se vskutku často nevidí, zároveň vyžaduje připraveného a zkušeného diváka, protože toho, kdo tzv. neví, na co jde, velmi brzy znechutí, což je svým způsobem škoda. Bude ovšem zajímavé sledovat, s čím Aster přijde dál, protože se nelze ubránit dojmu, že tady došel na konec jedné etapy a už je potřeba jít trochu jinou cestou. 60 %