Botič

Christopher Nolan je mým osobním Morfeem ( stejným dílem, jako je teroristou, který mi vyhodil do vzduchu celou myšlenkovou soustavu ) – bohem snů, který přišel s neskutečně propracovaným a mnohovrstevnatým bludištěm, kde je tak snadné zabloudit a propadnout se do jiné - (s)nové sféry, stejně jako najít tu správnou cestu, časovou kontinuitu a emocionální smíření ( Non, je ne regrette rien ). Inception nestačí vidět jen jednou – dokonalý hlavolam zabalený do atraktivního architektonického hávu nabourávající a vizuálně ohýbající prostor, deformující čas a bohatě využívající všemožných paradoxů. Má vůbec smysl o Inception něco psát? Není to jenom sen, o kterém by se mělo šeptat, jiank by se mohl rozpadnout? Tenhle intelektuální epos se musí vidět! Musí se prožít! Nejspíš se mi už nikdy nebudou zdát filmové sny, protože tenhle jediný je vcucnul do své struktury a ukázal, co se skutečně ukrývá za zrcadlem. Neměl jsem a pořád nemám slov. Inception - moje dokonalá Hi-Tech ložnice, kde budu už navždycky snít své sny.

Dneska s vše a nic neříkajícím optimistickým výkřikem: Totoro! Totoro! Totoro!

U svaté bonsaje - Karate Kid je parádní letní pohádkou a jedním z letošních blockbusterových překvapení, které plní jeho definici více než na jedničku. Od začátku až do konce KK šlape, jak švýcarské hodinky s umě ukrytým nápisem Made in China. Hloupoučký děj v pozadí, kdy se černošská matka (bez znalosti jazyka a kultury) rozhodne vzít syna, zpřetrhat své americké kořeny a přesídlit do zromantizované Číny. Kde největším zlem jsou studentíci okoušející temnou stranu síly kung fu a atak západní kultury na místní mravy. Tady už musí divák vypnout mozek, nebo bude pociťovat soustavné výpady na své čchi a s klidnou myslí se může rozloučit. Romantická linka je osvěžující spolu s akčními scénami, kde Jackie Chan vážně vládne ( konečně pořádná role po všech těch bezkrevných Ratnerovinách) a jako bonus čínské scenérie - to vše zaručí udržet pozornost až do samotného finále, kde jsem jen držel pěsti a přál si ať je tam Dre seřeže všechny na hromadu. Orchestrální soundtrack odzbrojující. PS: ta sisyfovská zápletka proklatě potěšila :o) a Taraji P. Henson by si zasloužila nějakou anticenu.

Repo men - sci-fi, kde až s umělými orgány v těle přichází zodpovědnost a probuzení se do kruté reality, kdy v případě selhání přijde malá noční můra / krotitel dluhů / zloděj duší s rytmizovanou hudbou v zádech a rozpáře už tak křehkou lidskou skořápku a vybere si vše i s úrokem. Ninna Simone se cítí skvěle ( my víme ) a pak už jen následuje dozvuk srdečního ruchu a neonová mlha. Pár úhozů na starém psacím stroji a jedeme dál. Aneb krvavá paralela k současnému stavu půjčování si až na kost. Po celou dobu se Repo Men tváří coby stylová imitace Blade Runnera nebo ještě přesněji Minority Report - dokud stojíte mimo systém je vše v naprostém pořádku, ale jakmile se kola osudu spustí a dostáváte se do přímého dění - rozjíždí se nebezpečná hra na jejímž konci je neskutečně vášnivý tanec s noži, sekerou, 360 stupňová rotace s ruční pilkou a jedna z nejerotičtějších a nejkrvavějších "postelovek" za poslední dobu. Láska mezi kapkami krve vzkvétá lépe, než-li mezi těmi dešťovými. Hi-Tech world seems to be fantastic - so sing it back. Cronenberg někde v dáli jása. Jak bizardní.

První shlédnutý film na 45. ročníku MFFKV a hned taková čičovina. Winterbottomova Tristrama Shandyho mám rád, navíc oplývá mnohem větší atmosférou a hravostí, než The Killer inside me, kde je snad vše úplně špatně a postavené na hlavu. Už přemíra postav zapříčiňuje fakt, že je dost těžké se v nich vyznat a ve výsledku se dostavuje jen rezignace. Dialogové pasáže vzbuzují úsměv a úlek, protože to nemohlo být myšleno vážně a ani v žertu. Parodické výstupy ala sprint po ulici s kudlou v ruce nebo výsledné rozuzlení zapříčinily, že mi slezly snad všechny chlupy ze zad a braly nohy na ramena pryč ze sálu. Navíc nechat bloumat Simona Mentalistu Bakera téměř dvě hodiny po pravém vrahovi je nevídané a neslýchané. Casey Affleck tentokrát nevýrazný – málem jsem z jeho Lou Forda usnul. Kam se podělo charisma? Tenhle snímek se nemůže líbit snad vůbec nikomu. A pokud se přeci jen najde pár šťastlivců – budu jim jen tiše závidět, protože očekávání byla veliká. PS: Bible zařazená v knihovničce vedle Freuda - jak zlověstné to znamení. [MFF Karlovy Vary 2010]

Uondaný dokument, který by sice měl podávat obrázek o přírodní rezervaci Banco Chinchorro, ale po celých 70 minut zachycuje spíš rodinné trampoty a cestu otce a syna, kdy ve výsledku hraje příroda až třetí housle a nikdy se nedostane do popředí. Nebýt závěrečného dodatku, asi by mně ani nenapadlo, že bych svou pozornost měl namísto ústředního dua věnovat jedné ušmudlané pláži a pronásleování zatoulaného ptáka. [MFF Karlovy Vary 2010]

Že by Australský předvoj Jonáše Hexe? Puma sem, puma tam, puma kam se podívám. PS: tolik záběrů na měsíc má snad jedině Twilight - New moon.[MFF Karlovy Vary 2010]

Zajímavá premisa utopená v obrazové stylizaci, kde režisér neumí vytěžit ani humor ani drama, tam kde je třeba. Škoda, takhle je to jen krásně natočené nic proti ničemu, kdy se nejzajímavější část odehrává při závěrečných titulkách. A s výsledným poselstvím pravícím - nesnášejte Hollywood - se jakožto milovník továrny na sny, jen tak nesmířím. [MFF Karlovy Vary 2010]

Jak se vypořádat se svou krizí středního věku? Stačí o ní natočit film. Tohle není adaptace Isherwoodova románu v pravém slova smyslu, ale filmová verze kopírující v obrysech život a nálady Toma Forda. S děsivou přesností vycizelované a vyšperkované k obrazové dokonalosti působící dojmem, že toto dílko vytvořila ruka člověka pronásledovaného obsedantně kompulzivní poruchou. Katalogové až na půdu a symetricky přesné. Ale i přes jistou míru vykonstruovanosti nečekaně příjemné, dojemné a atmosférické. To estetické vnímání světa, přeci jen někdy není na škodu. Zřejmě jsem si vybral svojí povrchní chvilku pro tento rok. [MFF Karlovy Vary 2010]

Ponaučení pro příště: na MFFKV zásadně nechodit na filmy obsahující v názvu slovo Vrah! - ať už to byl Vrah ve mně nebo Vrah s kamerou - oba filmy byly stejnou měrou nesnesitelné. Ale na pomyslném vrcholu může stanout jen jeden. Bez atmosféry, bez tempa s čtveřicí nezajímavých lidí zavřených ve skleněném domě, made by Bauhause, a debatováním o ničem. Devadesáti minutová mučírna, kterou musí divák vytrpět až do závěrečného odpočítávání. 100:99:98:97:96:95... [MFF Karlovy Vary 2010]