Botič

Vince Vaughn jako teenagerka je jedna z nejlepších věcí na roce 2020.

Syrová hodinovka o drogách, vztazích, Bohu a Nike. Ale na konci je světlo. Trocha světla v tomhle jinak temném tunelu. Není to jenom o tom, že Ali promlouvá do duše Rue a naslouchá jí. Ali promlouvá a naslouchá i těm, kteří jsou v podobné situaci jako Rue a jenom se na tuhle epizodu dívají prostřednictvím HBO. Hodně citlivě vystavěný speciál.

Alternativní koncert pro alternativní desku. Záznamy z 1989, Reputation Stadium Tour a částečně i City of Lover Concert byly blockbustery ve své kategorii, monumentální show, zpívané a hrané téměř do roztrhání těla. Ale Folklore si zasloužil přesně tenhle styl. Pomalé, zadumané setkání u skleničky vína nebo whiskey s pár přáteli nad deskou, která perfektně sedí do podzimní/zimní nálady. Vidět hrát Taylor Swift, Jacka Antonoffa a Aarona Dressnera pohromadě je zážitek.

Cením snahu o komorní psychologické drama, ale tady jsou ty šachy rozehrané poměrně dost slabě. Herecká sestava funguje z 50%. Místy to připomíná Netflix pokus o spin off Riverdale a končí to v digitálním pekle, protože si někdo zřejmě uvědomil, že se v Nových mutantech nic neděje a je třeba z toho nechat vypukat popcorn za každou cenu.

X-Men: Dark Phoenix se točí okolo zápletky, která byla už nastíněná víceméně v Posledním vzdoru, takže tu máme znovu origin Jean Grey, který ale působí spíš jako příběh vystřižený z Fantastické Čtyřky. Počet špatných X-Men příběhů se začíná nebezpečně blížit počtu těch dobrých. O to víc zamrzí, že drtivá většina právě těch horších vzniká v posledních šesti letech.

Roztomilá komedie, která strčila do kapsy všechny Netflixovské pokusy o ultimátní vánoční příběh, ano koukám i na tebe Holidate. Úsměv jsem z tváře nesundal snad po celou dobu.

Thriller, ze kterého není dobře po těle, ale závěr by si to zasloužilo lepší, takhle se to zbytečně propadá do béčkových vod.

No nevím. Působí to jako mix Mission Impossible a Jasona Brourna s výbornou severskou atmosférou, která mi přišla snad i poctivější, než ve Sněhulákovi, solidními herci a skvělou akcí, i přesto tomu chybí jiskra. To něco, co udělalo z Fincherových Mužů, kteří nenávidí ženy nezapomenutelnou podívanou.

Odkaz spíše pro milovníky Riverdale a Sabriny, než pro ty, co mají v oblibě původní film.

Tvůrci většinu času staví bravurně promyšlenou Sicilskou obranu, a rozehrávají silná témata jako je závislost nebo postavení ženy v jinak mužském prostředí, aby to pak lehce a svižně směřovali k perfektní koncovce.