dennykr

Sypu si popel na hlavu, že jsem ten film podceňoval. Nečekaně brilantní. // Každopádně tři věci mi utkvěly v paměti. S tou hlavní motivickou linií asociálního chování se pracuje chytře a její podoba se pravidelně proměňuje. V úvodu jde o poměrně klasické Women-in-prison schéma, jako v sedmdesátých letech využívaly americké a japonské exploatace. Josephine působí jako tradiční vzpurná hrdinka, jejíž nepřátelské jednání nemá hlubší motivace. Jenže postupně je divák postaven před sérii výjevů, které její agresivitu zasazují nejprve do kontextu dysfunkční rodiny, ale později i roztříštěné společnosti a neschopnosti mezigeneračně sdílet stejné hodnotové řády. Jenže i pozici „obětí systému“ Teddy Girls do jisté míry problematizují v poslední násilné scéně. Jasný, v závěru to působí extrémně didakticky a doslovně, ale to postupné nabalování důvodů k asociálnímu chování všech dívek je vlastně fascinující. A samozřejmě ta vtipná ironická distance, když film plný násilí podvratně motivuje agresi … násilnými filmy. // Zajímavé je explicitní odsouvání všeho britského, které tu konotuje něco agresivního a nechtěného. Tohle už je trošku interpretační cvičeníčko, každopádně všechny západní prvky se docela systematicky vytěsňují. Hlavní hrdinka musí odhodit své anglické jméno, protože se k němu váže pachuť roztříštěné rodiny a její kolegyně využije jediný klasický příbor v příběhu – tedy ne hůlky s polévkovou lžící – jako vražedný nástroj. // Zároveň tu máme takové žánrové orgie. Women-in-prison film se nenapojuje na erotiku – jako bude zvykem v sedmdesátých letech v Japonsku –, ale přejímá dynamiku sociálního dramatu. Uvnitř vězení se pak chvíli operuje s pravidly mafiánských snímků, sportovní vsuvkou, až se to promění v uvědomělý příběh o pomstě. // A čas od času se chytře zahýbe kamerou. Postavy se nějak rozestaví v prostoru a krátkou jízdou se v zadním plánu odhalí nově příchozí figura. Trochu to připomíná postup, jaký později systematicky využívá Tsui Hark nebo Johnnie To Kei-fung.

Zvrhle zábavná snaha vytvořit novou blockbusterovou značku, která parazituje snad na všem populárním. Delší text zde.

Béčkový nonsens heist na jihoafrický způsob. K Fishy Stones a Rich Girl více zde.

Koncept za jedna - šest epizod, šest režisérů z různých zemí, šest námětů vycházejících z lokálního folklóru. Mohla to být ukázková encyklopedie asijského hororu, ale ve výsledku jde spíše o výstavní skříň toho, jak nevyrovnaný jeho současný stav je. // Malajská epizoda Toyol je dost bizarně vystavěná povídačka, která spoléhá na jednoduché lekačky a "dramatické" odhalení v závěru. Působí jako laciné čínské horory, které se do mezinárodní distribuce často ani nedostanou. Ho Yuhang (poslední dva roky nadšeně objížděl světové festivaly s exploatací Mrs K) umí pracovat s montážemi, takže momenty, kdy kombinuje dvě až tři časové roviny uvnitř jedné scény jsou naprosto famózní. Ale nic moc dalšího jeho hodinka strachu nenabízí. // Thajský Pob je o dost zábavnějším rozkladem pravidel duchařských příběhů. Zatímco první polovina pracuje s tradičními tropy jako teď-se-zavřou-dveře-a-nikdo-tam-nebude, ta druhá podvrací všechno, co od takového příběhu čekáme. I duchové mohou mít strach! O tom se přesvědčí nedávno zesnulý Pob, když přijde strašit osamělého bělocha. Ti ukecaní Američané jsou totiž horší, než celá věčnost v záhrobí. Absurdně vtipné a geniálně vypointované. // Je to 50/50, ale předpokládám, že pro západního diváka může jít o zajímavou exkurzi do východního hororu, ale rozhodně ne svou schopností funkčně vyprávět nebo budovat napětí. Spíše diametrálně odlišným přístupem k žánru. // Dost zarážející potom je, že ani velcí žánroví tvůrci se prostě neumí adaptovat na krátký hodinový formát.

Hrdinové létají po střechách, bojují hlavou – doslova, nebo prostě útočí svým copem. Avšak jedna z kladných postav, tajemný cizinec, na rozdíl od svých soupeřů, za celý film nepoužije zbraň. Proto bývá Highway označován za jeden z prvních (barevných) kung fu filmů, což je trochu problematické, protože má rozhodně blíž k wuxia pian. Stačí ho postavit vedle o pár měsíců mladší legendy The Chinese Boxer, který na tradici kung fu filmů navazuje daleko důkladněji. / Ani Boxer však není prvním kung fu filmem, jak se občas tvrdí, ale spíše prvním „moderním“, který navazuje na cyklus The Story of Wong Fei Hung. / From the Highway pak odpovídá wuxia žánru i střihem. Akční sekvence totiž málokdy nechají herce dokončit nějaký pohyb v jednom záběru. Většinou se na odiv nevystavují akrobatické kousky ani promyšlená choreografie. Rytmus udává rapidní střih, neustálá kombinace detailů na tváře bojovníků, reakcí přihlížejících a celků, které zpřesňují prostorové vztahy. Zajímavý je i způsob, jakým kamera neúnavně oživuje konverzace. Objíždí hrdiny, často v opačném směru, než se pohybují a najíždí na detaily jejich tváří. Vytváří tak dojem neustálého pohybu ve dvou rovinách, neustálé akce. // Za pozornost stojí i práce s vyprávěním. Film je trochu neobratně rozdělen na dvě části, příběh rámuje snaha skupiny banditů dobýt vesnici, jejich útok je v úvodu odražen a v závěru se situace opakuje. Většinu filmu pak vyplňuje snaha několika banditů vesnici infiltrovat, ta je zmařena tajemným cizincem, který jejich přestrojení odhalí. From the Highway tak rámují velkolepé akční sekvence útoku na vesnici, uprostřed se pak rozehrávají jednotlivé konfrontace cizince a banditů. Důraz na velkolepé sekvence dává smysl, protože byl film daleko dražší než většina ostatních hongkongských filmů. Menší souboje pak dovolují exploatovat tradičnější žánrové atrakce. // Studio Cathay se snažilo odlišit své filmy od produkce Shaw Brothers a minimálně s From the Highway se to povedlo dokonale.

O bozích a monstrech. Tentokrát nesledujeme souboj dvou konkrétních "národních" monster (jako v King Kong vs. Godzilla), ale japonský a americký přístup ke gigantickým záporákům obecně. Edwardsova šupinatá aktualizace úzce provazuje dva hlavní rámce – hollywoodský blockbuster a japonskou tradici kaiju eiga, přičemž subversivní práce s prvním podmiňuje představení druhého. Ve výchozí pozici jde o americký velkofilm od něhož očekáváme pravidelné dávkování přehledných atrakcí s aktivním protagonistou v centru. Jenže všechny lidské postavy zůstávají někde na pomezí pasivních přihlížejících a vykonavatelů dílčích, mnohdy nepodstatných, úkolů. Velkolepé destrukce se zase přesouvají až na samotný závěr, protože v první polovině je Edwards okázale odepírá. V této úrovni však nejde o – dobovou kritikou zmiňované – samoúčelné provokování, ale úskok směrem k pravidlům cyklu kaiju eiga. Filmů, v nichž lidské postavy pracují na daleko obecnější úrovni. Plní funkce referenčních bodů a skrze jejich pozici může divák sledovat souboje monster, jimž se vše podřizuje. V původních japonských filmech se tak lidští hrdinové věnovali vlastním podzápletkám – jež exploatovaly rozličné žánrové rámce – a v závěru uvolnili prostor velkým soubojům. Godzilla (2014) přichází s fascinující variací, paralelně totiž s kaiju eiga rozvíjí rovinu hollywoodského blockbusteru. Vojáci i vědci ve svých úkolech pravidelně selhávají a ustupují do pozadí, avšak stále konají! Bez ohledu na výsledek. Ve své podstatě jde o vyobrazení amerického aktivního přístupu přežívajícího ve světě, který ovládl japonský bůh. // Nejde o plnohodnotnou variaci kaiju eiga, ale o jakýsi mezistupeň, který podvrací divácká očekávání napojená na rámec amerických blockbusterů, aby japonskou tradici představil. // To reflektuje i obecnější přístup lidských hrdinů. Pro amerického vojáka je Godzilla monstrem, asijská strana volí slovo bůh. V dichotomii Hollywood X kaiju eiga totiž oba pojmy reprezentují širší tradice a konotují odlišné soubory vědění i hodnot. Monstrum mnohdy provází podobná série činností: objevení, identifikování, odhalení slabin, zničení. Lidé jsou hlavní, aktivní. Na druhé straně se tato dynamika mění, protože s bohem je to naopak. Je pojmenován a lidé ustupují. Zaujímají pasivní roli, protože jednotlivce i jejich koordinovanou (racionální) snahu přesahuje. // Edwardsova reinterpretace také zamilovaně pomrkává po Jurském parku a dokonale rozumí i oné hollywoodské tradici. A kromě toho, že jde o remake až absurdně nádherný, plný fenomenální práce s obrazem i prostorem, reprezentuje bezmála dokonalé spojení svou diametrálně odlišných souborů tradic. A je jen málo filmů, které bych měl raději.

Na tuhle trilogii se poměrně obtížně kouká, ale krásně se o ní přemýšlí. Uvědoměle totiž pracuje s pravidly kaiju eiga a vytváří iluzi jejich porušování. Víc jsem napsal v katalogu pro Animefest.

Povzdech nad neustálým přirovnáváním: Já bych ten film neredukoval na “čínskou tarantinovku”, jak se v některých recenzích tvrdí. Sice vypráví o gangsterech a všechny dohromady svede jeden mcguffin, ale viděl bych tam spíš tři odlišné lokální (!!) tradice. (a) Filmy o triádě, které sahají až někam za sedmdesáté roky a od renesance v deváté dekádě jsou v čínské popkultuře konstantně přítomné. Je totiž důležité držet na paměti, jak velké lokální stereotypy gangsteři a loseři v Have a Nice Day představují. (b) Tradice čínské animace, která pravidelně exploatuje populární žánry a témata - Monkey King: Hero Is Back, předloňský hit Big Fish & Begonia nebo kontroverzní Dahufa. (c) Tendenci k vyprávění (až coenovsky) absurdních příběhů, které zdůrazňují iracionalitu některých aspektů čínské společnosti. V posledních letech může jít například o fenomenální Godspeed, Free and Easy nebo Absurd Accident.

Marshalla mám upřímně rád už od brilantního béčka Psí vojáci. Za ty roky si vybudoval značku autora, který dovedně pracuje s libovolně nízkým rozpočtem. Přeci jen upířina Pád do tmy a vlkodlačí Psí vojáci stály pod tři miliony liber, stylové post-apo Soudný den zase pod sedmnáct. Finanční limity využil jako možnost vrátit se k praktickým efektům, hektolitrům falešné krve a poměrně sofistikované práci s očekáváním a kamerou. To samozřejmě vrcholí v seriálech, kam si ho zvou významné značky, aby natočil ne-zas-tak-velkolepé epizody velkolepým způsobem: fenomenální bitva v pilotu Black Sails, tragédie na začátku Lost in Space nebo nejlepší epizoda (jinak nekoukatelné) čtvrté série Hry o trůny, The Watchers on the Wall. V poslední jmenované Marshall například dlouze vystaví scénu směrem k bitvě s obrem a těsně před jejím začátkem ostřihne pryč, aby se vrátil až k drtivým následkům. // Proč ztrácím tolik času s tím, jak pracuje? Protože Hellboy je vlastně esence všeho, co natočil předtím. Neil Marshall vždycky režíroval upřímné "sračky" v tom nejlepším smyslu: zranění se v Psích vojácích léčila vteřinovým lepidlem, zatímco vlkodlaci vydávali zvuky ukradené ze soundbanky Warcraftu III; Pád do tmy je zase krvavá lázeň, kde se upíři zabíjí cepínem; Soudný den uvědomělá hra s pravidly braků a post-apo filmů a Centurion otevřeně parafrázuje Gladiátora i Běžícího muže. Hellboy je potom ničím neředěné béčko, které rekapituluje snad všechny prvky brakové fantasy, folklóru a populární mytologie – artušovské legendy, čarodějky, Ježibabu, prasodlaky i kočkodlaky, draky, mexické wrestlery, víly, obry a spoustu další verbeže. // A do toho se přidává Marshallova snaha zakrýt nízký rozpočet, která je obzvlášť výrazná ve dvou momentech. Zaprvé je to fenomenální souboj se třemi obry, který sestává z několika delších záběrů. Jejich ohyzdná CGI těla vytěsňuje z rámu a zůstává zaměřený pouze na protagonistu, díky tomu vzniká poměrně netradičně snímaná akční scéna plná dravých pohybů kamery a nečekaných přerámování. Zadruhé pak úplný konec natočený v jednom dlouhém záběru, v němž jsou hrdinové poprvé prezentováni jako funkční tým. Vůbec to okázalé vytlačování akce mimo rám je fascinující. // Marshall kondenzuje tři nebo čtyři různé komiksové svazky, aniž by bral ohled na jejich tematické a významové roviny – nejvýraznějším poučením zde je, že není dobré jíst děti. Hellboy je dokonale čistý a upřímný brak, který jakž takž drží pohromadě a vedle současných komiksových filmů působí jako přízrak z doby direct-to-video béček, jemuž někdo dal omylem o několik milionů víc. V ideálním světě by nikdy neměl vzniknout, ale je tady a sledovat jeho estetické kulhání je stejně bizarní jako fascinující.

Zajímavý pohled na plynutí času, částečně může fungovat i jako opozice k některým filmům Jamese Benninga. O tom pár slov tady.