Marthos

Nudné, ukňákané a příliš afektované. Provedení a zvolené metody dámských proměn rozhodně nejsou tím, co by jejich nositelkám výrazně prospělo. Je to usedlé jako šatní skříň po tetě Barboře.

Prchavé okamžiky raného dětství strávené po boku Kevina McCallistera (Macaulaye Culkina) zůstávají i po letech více než hřejivou vzpomínkou. Status kultovní komedie s nezapomenutelnou dvojicí přihlouplých zlodějů a rafinovanými nástrahami už tomuto filmu nikdo neodpáře.

Dvaadvacet let, které uplynuly od uvedení druhého (newyorského) dobrodružství Kevina McCallistera se zdá být jen zanedbatelnou cifrou, která vypovídá o jediném – o nesmrtelnosti tohoto filmu. Promyšlená likvidace důvěrně známé zlodějské dvojice, návštěva Duncan's Toy Chest i uličnické oblafnutí poněkud zaskočeného hotelového personálu už patří k legendárním okamžikům stříbrného plátna.

Kýč jak bič. Španělé v Praze. Pražské Jezulátko. Odložené děťátko. Lásky dávné i současné. A naděje v cosi zázračného. Scénář šustí přemírou nevkusu a těžkopádné tempo, nesené na vlně všeobjímající adventní atmosféry na pozadí zasněžené (!) stověžaté matičky, nedokáží ubrzdit ani herecké veličiny v čele s Abrhámem, Šafránkovou a Postráneckým. Zhola zbytečný "složenkový" film, který lze se stoprocentní jistotou vynechat.

Rodinné trampoty jedné francouzské multikulturní rodiny. Poměrně bezskrupulózní popichování do vosího hnízda v podobě rasistických i xenofobních narážek, které je prováděno s vsutku originálním nadhledem a vtipem, lze kvitovat výhradně pozitivně. Christian Clavier bezkonkurenční.

Ztřeštěná palubní komedie plná absurdních gagů a ironického pomrkávání, stoprocentního i čtyřprocentního nasazení a s rozkošnými úvodními epizodkami v podání Antonia Banderase a Penelope Cruz. Ideální film pro relaxaci.

Tři navzájem si konkurující soupeřky o titul královny školního plesu a jeden čerstvě vyoutovaný gay. Hravá a dravá teen komedie, v níž se kupodivu drsnější humor snoubí s reálnými zkušenostmi ze života (nejen) queer komunity. Víc bych v tom nehledal.

Drsné překvapení od polských sousedů. Emoce vyhnané na ostří nože, překvapivě konzistentní herecké výkony (vynikající Mateusz Banasiuk), bezvýchodná situace, tragický závěr. Život se s nikým nemazlí.

Skromná a svým způsobem jediná pocta velkému českému režisérovi, vzniknuvší na samém úsvitu normalizace, je bohužel sledem kusých vzpomínek hereckých protagonistů a lapidárních filmových ukázek z Fričovy dílny. Historicky cenným se dnes jeví snad jen krátký výsek z němého filmu Dům ztraceného štěstí (1927), v němž máme možnost sledovat Friče nikoli za, ale před kamerou, a Sovákův závěrečný monolog, apelující na národní identitu ve vztahu k Fričově osobnosti.

Nesporně silné téma, s kterým se na filmovém plátně neshledáváme příliš často, se v případě 52 Tuesdays stává navýsost kontroverzním projektem, vybočujícím mmj. svou pozoruhodnou realizací. Vše ostatní je ovšem prapodivná směs lidských emocí a citových zabarvení, která se prostřednictvím titulních hrdinů proměňují ve zvláštní, takřka neuchopitelný svět, v němž klíčovou roli samozřejmě hraje sexualita a její sebeurčení. Jistá jakoby nezúčastněnost se v závěrečném ohlédnutí jeví spíše chybným, než jakkoli pozitivním účinkem. Úterky ubíhají jeden za druhým a divák se nudí a přemýšlí a nudí a... konec. #Aussie Film Fest