Marthos

Maupassantova soudní hříčka s poněkud prostopášným obsahem a v precizním hereckém ztvárnění Vlasty Chramostové, Františka Filipovského a Martina Růžka.

Jeden z nejzářivějších okamžiků pražské vinohradské scény. Feydeauova klasická konverzační fraška, doslova nabitá humorem a přehršlí situačních gagů, byla výjimečnou hereckou příležitostí pro hvězdy zdejšího souboru v čele s vynikajícím Vlastimilem Brodským. Přestože hra byla s úspěchem recyklována i v pozdějších obdobích, a to jak na domácí půdě, tak na mimopražských scénách, zůstává její původní nastudování z konce šedesátých let nedostižným vzorem a vlastně i cenným záznamem umělecké sounáležitosti. Není to jen představitel titulní dvojrole, ale také vskutku okouzlující Jiřina Jirásková, výtečný Josef Bláha, temperamentem překypující Otakar Brousek a s nimi mnozí další, kteří rovným dílem přispívají k pocitu absolutní dokonalosti. Divadlo jsou herci. V tomto případě ti nejlepší z nejlepších. Tleskám a klaním se.

Lidé přece nehledají práci. Ráno se probudil svěží a čilý. Mládež, žolíky a vajíčko. A kde zůstal systém? Postava Emila Magise, "zkoumajícího své vajíčko", se stala do jisté míry symbolem doby. Je elegantní zevně i zvnitřku, ale ta elegance je potažena jakousi plísní, je to odpuzující i přitažlivé, výsměšné a usvědčující. Svou bezcharakternost vysvětluje velmi přijatelně, bere si nás neustále za svědky - že byste to udělali zrovna tak, že ano? - a tak nám nakonec vyrazí dech. Přizpůsobivý, neškodný život ústí do grandiózního zločinu, napsala tehdy Milena Urbanová v Kulturní tvorbě. Velmi brzy se Vajíčko ztotožnilo s hereckou osobností Václava Vosky. Při sledování inscenace si nelze neuvědomit to, co o Voskově výkonu napsal jeho herecký kolega Svatopluk Beneš – Voskův Magis byl výsledkem dokonalé symbiózy intelektu s hereckým talentem. Přestože mezi uvedením Vajíčka a Voskovou náhlou smrtí uplynulo takřka dvacet let, jako by to byl hercův testament. Odkaz, z něhož lze vyčíst Voskův postoj: společnost, jež se vyvíjí ve vajíčku svých vlastních iluzorních představ, musí nutně dojít od cynismu až ke zločinu. Prostřednictvím Vajíčka se s odstupem času můžeme dozvědět o stavu tehdejší společnosti víc než ze všech oficiálních bulletinů té doby. Jak píše Beneš, Magis ovládl systém "jak na to", což se mohlo stát motem období, které tehdy přicházelo a jemuž jsme si navykli říkat odlidštěným slovem normalizace. Voska svým Magisem nastavil společnosti zrcadlo a nebylo jeho vinou, že se společnost v tomto zrcadle nepoznala. To ovšem přenechme jejímu svědomí.

Divadlo není cokoli. Krejčova myšlenková polemika se současným tvarem divadelního umění je sice nepochopitelná pro bezprostřední okolí, v širším kontextu ovšem nabývají jeho na první pohled příkré soudy poněkud fatálnějších obrysů. Co je to vlastně umění? A divadlo? Místo setkávání myšlenek. A takových setkání je, želbohu, v posledních letech méně. Krejčova osobnost, nepostradatelná v evropském měřítku, by měla nalézt nejen své obdivovatele, ale především ty, kteří by jej v jeho stopách následovali.

Fascinující pohled do zákulisí slavného období Krejčova působení v pražském Národním divadle. Uvolněná, tvůrčí atmosféra, která probleskuje pásmem jednotlivých obrazů z autentických zkoušek, se bude už sotva kdy opakovat. Doba, právem nazývaná jako zlatý věk českého divadla.

Alfréd Radok, věčný rebel a individualista, neměl v padesátých letech na růžích ustláno. Jeho nonkonformní styl se zákonitě míjel se soudobým pojetím divadelního i filmového umění a mnohé z radokovských inscenací čekala strastiplná cesta k divákům a úspěchu. Televize, podobně jako rozhlas, byla k Radokovi víc než skoupá a kromě jedné z povídek amerického spisovatele Theodora Dreisera neexistuje mnoho záznamů. V pasti využívá především klasickou noirovou formu, která má ovšem v Radokově režii přídech zneklidňujícího thrilleru – nervózní a rozčilující atmosféra je prostřednictvím dynamické hudby a těkavých pohybů obou protagonistů stupňována až do závěrečného polibku, kterým vlastně celý příběh končí. Karel Höger a Dana Medřická tu potom vytvářejí jednu ze svých méně známých, ale možná nejlepších partnerských dvojic.

Přepálený pokus o nonkonformní detektivní příběh západního střihu, s neodpustitelným káravým pozadím posmívajícím se zhýralému prostředí intelektuálských kumštýřů. Z hereckého obsazení lze doporučit jedině vynikajícího Otomara Krejču, režiséra a uměleckého šéfa Divadla Za branou, který se čas od času vracel také před filmovou kameru. Jeho nenucený, civilní styl se vymyká zvláště ve stínu vedlejších, poněkud přepjatých hereckých kreací, včetně Oldřicha Nového v trapné roli chlípného (!) fotografa. Otázkou tedy zůstává, zda vizuálně působivá forma odkazující na soudobé moderní trendy ve světové kinematografii zakryje jinak zploštělý obsah. Bůh suď.

Zvlášť půvabný muzejní kousek, nazývaný prvním televizním klipem vůbec, dodnes překvapuje svým ojedinělým výtvarným pojetím i hudební choreografií, v níž kralují Kačírková s Bekem.

Vzpoura proti selskému nevolnictví v předvečer první světové války. Vzpoura proti pokornému údělu ženy ve společnosti národů. A především překvapující Krškova vzpoura proti navyklým zvyklostem obecného vnímání českého venkova v jeho krojované zidealizovanosti, která se ocitá v přímém rozporu s nicotnými charaktery hlavních protagonistů. Záměrné diegetické narušení lyrického slohu je v několika okamžicích vystupňováno do podoby sociálního thrilleru, přičemž zachovává tradiční mrštíkovské motivy. Herecky excelují především Zuzana Fišárková, Míla Myslíková a Jaroslava Tichá v rolích mlynářských sester, hledajících spásu i útěchu v sobě nerovných útěcích. K víře, k manželství, ke svobodě. Přestože je dnes Marie Majerová, jedna z nejvlivnějších českých ženských literátek dvacátého století, vnímána z ryze subjektivních důvodů jako přízrak minulosti, hrdinky jejích novel i románů nikdy nepatřily k těm, které se tak snadno vzdávají života. V tomto ohledu ustupuje do pozadí i jakákoli lidská nespravedlnost.

Werichův dopis je nejen velkou poklonou anglickému dramatikovi, ale také manifestem lidského humanismu, ustupujícího metodám technické civilizace.