Marthos

Alois Jirásek v překladu Zdeňka Nejedlého. Zdeptaný Frič neměl příliš na výběr a v podstatě byl rád, že vůbec může za kameru. Předpokládaným výsledkem je ideologický paskvil, ve kterém se umělecky exhibuje skupinka umdlívajících, deklamujících herců (s výjimkou skvělého Miloše Nedbala). Werichova epizodka nemá vlastně žádný význam, ale v případě, že se jedná o jakousi skrytou metaforu, zvyšuji hodnocení. Jinak je to slabé, velmi slabé. // Je nutno zdůraznit, že je třeba, aby naši filmaři vytvářeli nové a nové jiráskovské filmy. Náš lid na ně čeká. Je třeba, aby se filmaři hluboce zamysleli nad klady i zápory dvou poválečných jiráskovských filmů, aby vytvářeli díla, která budou skutečným obrazem Jiráska; díla, z nichž náš lid pozná velkého spisovatele a z nichž se bude moci vždy znovu učit, díla, která se nám stanou posilou v našem boji za socialismus a mír. Díla, která odčiní dluh našich filmařů k Jiráskovu dílu a která budou hodna slov soudruha Gottwalda: Hlásíme se k Jiráskovi a je nám blízký, bližší než staré společnosti kapitalistické, že ve svém díle mistrně vystihl, které to tradice vedou vpřed k svobodě a rozkvětu národa. (dobový tisk).

Když nevkusná forma převáží nad zajímavým obsahem. Josef Pospíšil a jeho harmonika je tragédie sama o sobě, ale to je jen slabý čajíček. Jsou tu, žel, ještě ukázky z televizního archivu. Těžko říct, co je horší, jestli Menšík s Kostelkou, kteří (falešně) pějí Stelibského Zatoulané štěstí, anebo Viky Preiss a jeho (trapný) pokus o Večer nad Prahou. A pohled na zestárlého a pohublého R. A. Dvorského, kterak v tandemu s Hanou Vítovou přehrává u klavíru své nejslavnější šlágry vhání málem slzu do oka. Je mi líto, ale tohle prostě nedávám.

Dnes již dávno zapomenutý a jediný doklad uměleckého embrya režiséra Zdeňka Trošky. A je to škoda, protože Poklad hraběte Chamaré je fantastický film, temný, hororový, skličující, nádherně modelující zlo v jeho nejrůznějších podobách. Bohužel ďábel později posedl i pana režiséra a ten nic podobného už nikdy nenatočil (a nenatočí).

"Jedna vlaštovka jaro nedělá i kdyby na drátě týden seděla. Když Baťa však svoje vlaštovky pošle do světa, jaro teprv rozkvétá." VLAŠTOVKY jsou snímkem, který v rámci reklamních filmů firmy Baťa představuje výrazný komediální typ, svým pojetím znázorňující vlastně až anekdotu. V roli ředitele se objevuje Jaroslav Marvan, který má s rolemi obdobného charakteru už značné zkušenosti, sekunduje mu vrátný v podání Václava Trégla. Spojení obou herců bylo zvlášť vhodné, umocňuje celkově humorný tón příběhu, přičemž však nechává plně vyznít reklamní poselství snímku. Svěží ráz pak celku dodává hudební motiv Emana Fialy, což zaregistroval i dobový tisk (shlédnuto v rámci cyklu Hledání ztraceného času - Říkali to filmem).

Vskutku důmyslná reklama obuvního koncernu Baťa, který na pozadí návštěvy panoptika propagoval svůj nový model: letní opánky. Jaroslav Vojta je coby poučený tatínek roztomilý (shlédnuto v rámci cyklu Hledání ztraceného času - Říkali to filmem).

Když tři dělají totéž... Film, který dojel na dobové tahanice mezi produkčními společnostmi a jednotlivými režiséry. Ti se během natáčení střídali jako apoštolové na orloji. Mezinárodní ohlas měla filmu poskytnout i účast jugoslávské hvězdy Ity Riny (1907 – 1979), kterou (nejen) u českého publika proslavil provokativní snímek Gustava Machatého Erotikon. Žel, film stíhala jedna nečekaná pohroma za druhou, několikrát se měnilo obsazení hlavních postav a premiéra se nakonec odbyla až tři roky po první klapce. Současným divákům učarují alespoň vzácné záběry z dalmatského pobřeží, o jiném lze v lepším případě pochybovat.

Zatímco snímek Ikarie XB-1 z následujícího roku je považován za nesmrtelnou klasiku, MUŽ tvoří dnes spíše pozapomenutou kuriozitu u krajnice filmových dějin. Z hlediska žánru science fiction si však svým významem s Ikarií v ničem nezadá. Je vlastně jediným českým filmem, který komplexně ukazuje život v daleké budoucnosti. Invence tvůrců a objem práce vložené do dekorací a triků jsou unikátní. Většinu dekorací vytvářel Jan Zázvorka, zkušený filmový architekt, který působil v českém filmu již od konce třicátých let. Dekorace jsou esencí uvažování o životním stylu v intencích estetiky bruselského Expa 1958. To, co designéři na Expu naznačovali, představil Zázvorka a jeho kolegové jako žitou skutečnost. Dopravní prostředky (nazývané škodaplány, tatralety apod.) odpovídají futuristickým prototypům padesátých let, obytný dům s proskleným tubusem výtahu vedoucím do podzemních prostor působí jako uskutečněný sen Ludwiga Miese van der Rohe. Návrhy kostýmů a další výtvarné rekvizity vytvořila Ester Krumbachová, šedá eminence filmové nové vlny šedesátých let, jež si tímto snímkem odbyla svou kinematografickou premiéru. Příbytky lidí budoucnosti jsou bohatě zdobené abstraktními plastikami a bruselskými vzory. Nikdo v tomto světě není sám – všichni jsou si blízko prostřednictvím všudypřítomných videoterminálů. Navzdory čerstvým vzpomínkám na bruselské Expo vytvořili filmoví architekti tak futuristický svět, že když publicista Ivan Soeldner navštívil natáčení, přiznal se, že raketa byla jediná z dekorací, kterou uměl nazvat. Pro běžného diváka mohl zobrazený svět představovat až estetický šok z budoucnosti. Černobílá komunální satira reprezentovaná prehistorickým čalouníkem, mužem z prvního století po sputniku, trochu zakrývá jemnější nuance scénáře. Zejména skutečnost, že v druhém plánu je kritickým dialogem se samotným vědecko-fantastickým žánrem. Literární představy o komunistické utopii byly v roce 1961 již natolik běžné, že se začalo dokonce hovořit o jejich konjunktuře. Muž z prvního století je tak velmi ranou parodií na tyto podoby zítřka. Vzpomeňme například scénu, kdy občan budoucnosti, hraný Lubomírem Lipským, krájí náruživě cibuli a svěřuje se Josefovi, že je to v této době vlastně už jediná možnost, kdy si může zabrečet. Tato kritika je spjata i s postavou chladného mimozemšťana Adama, na jehož planetě se obyvatelé "množí dělením – nebo násobením". Východiskem, a dost možná i nemilosrdným zrcadlem současného světa, se zdá být odpověď režiséra Oldřicha Lipského, který na adresu filmu poznamenal: "V mnoha utopických filmech je budoucí svět líčený přetechnizovaně a lidé v něm jako chodící kybernetické mozky. Adam je představitelem takto chápaného světa a my skrze něj polemizujeme s takovýmto názorem na budoucnost." Nemalou zásluhu na tom, že se snímek dodnes těší značné divácké pozornosti má také nepochybně famózní Miloš Kopecký v titulní roli, následovaný plejádou dalších, neméně zdatných herců.

"Tak jak to tenkrát bylo, Zdeňku?" Setkání po letech s protagonisty série Slunce, seno je čistě komerčním příspěvkem, jehož informační hodnota se zakládá na řadě trapných historek z natáčení. Standardní sousedský potlach o ničem k ničemu.

Bylo opravdu nutné natáčet tento sebepochvalný dokument? Aneb ať žije fenomén umělého kultu.

Malá sudetská domů. Příběh se rozpadl dřív, než mohl vůbec začít a ze všeho nakonec zbylo jen zmatené pobíhání po lese a špatně lámaná čeština hlavních představitelů. Že by generálka před mnichovskou premiérou? ;)