Marthos

Já si teďka tohle vypiju, pak si dám prcka – a tím to hasne. Jméno Martina Friče bývá nejčastěji spojováno s populární komediální tvorbou prvorepublikové a protektorátní provenience a téměř se zdá, že v pozdějším období toho za pozornost už moc nestojí. Chyba lávky. Frič se po krátkém období osobní i tvůrčí stagnace vzepjal ke svému velkému comebacku tématem, se kterým dlouhá léta sám zápasil. V tom filmu je uložena velká životní zkušenost i svého druhu neobvyklá výzva, jak čelit problémům s alkoholem. Zároveň je zřejmé, že tu nejde o žádné plané moralizování, ale o komorní, v podstatě velmi intimní příběh několika lidí, kteří chtějí utéct před šedivou a ubíjející prózou života do světa fantazie a opojných klamů. Každý z nich má ke své závislosti jiný důvod, každý se u dna skleničky ocitl z různých příčin. Herci hrají civilně a dokáží s maximální přesvědčivostí zpřítomnit vnitřní hnutí svých postav. Zdeněk Štěpánek se úplně oprostil od zavedených jevištních manýrů a vysekl tady hluboký portrét člověka propadajícího se až na samé dno. Jiného druhu je potom Rážův houslista, samolibý frajírek, prahnoucí po exkluzivitě života a hledající dočasný únik v náruči atraktivní ženy. Je tu samozřejmě mistrovská herecká studie Františka Smolíka, který sice předtím odehrál bezpočet opilců a životních ztroskotanců, ale žádný z nich neměl v sobě takovou hlubokou duševní vyprázdněnost jako zkrachovalý továrník Taupe. Okamžik, v němž se pod vlivem rostoucího deliria vrací v představách k minulosti a v náhlém pomatení mysli postupně prochází prázdnými pokoji svého bytu, patří k vrcholným scénám Fričova filmu a v kontextu doby měla nepochybně silný účinek. Přesně zahraná je i Sovákova expresivní figurka profesionálního alkoholika; ve stejné rovině, i když v trochu jiném úhlu, se pohybuje Marešova role. Na rozsahem nevelkém prostoru na sebe výrazně upozorňují i další, především mondénní milenka Ireny Kačírkové nebo jedna z prvních větších příležitostí před kamerou Vladimíra Menšíka. Jak je pro filmy z této dekády typické, pokouší se o co nejrealističtější pohled na věc čili žádný happyend se nekoná. Ani nemůže. Své následovníky ostatně film získal v dalších dílech pozdějších tvůrců, mezi jinými například v Hubačově Ikarovu pádu nebo Pecháčkově sondě Dobří holubi se vracejí.

Spisovatel Jan Morávek vnímal krásu rodného posázavského kraje s velkou intenzitou a ve svých románech nejčastěji zobrazoval existenční zápas obyčejných lidí jako byli kameníci, voraři, drobní živnostníci nebo pytláci. V Průlomu je pranýřována korupce, pletichy a pokoutní vyjednávání obecních radních, tedy vlastnosti nepříliš vzdálené současným poměrům. Režie se po několika zkušebních epizodách ujal Karel Steklý, který se v následujícím období stal oddaným sluhou komunistického režimu a tvůrcem té nejhorší šmíry. Mimořádné sestavě nejvýznamnějších person českého divadla a filmu tentokrát dominují vynikající herecké kreace Jindřicha Plachty, Jaroslava Marvana a Jiřího Plachého.

Vzkaz Evy Gerové-Šanovcové, někdejší filmové hvězdy a knihovnice, je jasný a výstižný – lidé čtěte! Škoda, že Česká televize neposkytla této vskutku interesantní dámě delší prostor k celuloidovému vzpomínání.

Člověk pamatuje. A zapomíná. Citlivý komorní příběh osudového setkání v podzimu života je hereckým koncertem Ladislava Peška a Jarmily Kurandové. Zaprášená nostalgie dávno odvanulého mládí, nahrazována pábitelským nalháváním stařecké fantazie, je v závěru konfrontována ne právě radostným východiskem obou protagonistů. Malý film o velkých věcech a také o pomíjivosti štěstí. Vynikající práce Antonína Moskalyka.

Zita Kabátová očima Jiřího Stracha je dokument s dosud nevídaným přesahem. Film, který je zároveň nepatetickým zamyšlením nad smyslem života. Sedmadevadesátiletá herečka tu s okouzlujícím nadhledem a osvobozující upřímností rekapituluje svůj život. Z výše svého věku si může dovolit vše, nic není trapné, ubohé, její prohřešky jsou dávno nedůležité. Je to úžasné svědectví: když se člověk dožije, dobere se moudrosti. Má-li to ale sdělit veřejně, musí dostat k ruce skutečného režiséra, protože paskvil se nakonec dá vytvořit ze všeho. Většina zbývajících epizod by patřila spíš do bulváru a nikoli na veřejní obrazovku. Jenže na té už se v tomto ohledu všechno dávno znivelizovalo. A tak zbyla jen laciná "drbárna" sugerující, že řeže do živého, přesně vyhovující maloměšťáckému vkusu, který televize pěstuje.

Hodnocení, vnímající tento svěží autorský film Vratislava Blažka a Oldřicha Nového spíše negativně, nejsou tak úplně objektivní. Konfrontace dvou odlišných světů, životních stylů i společenského statusu obou bratrů nabízí poměrně odvážné řešení. Kritický osten se nemilosrdně zabodává do průměrného života pražského profesora vážné hudby, ztrácejícího čas nesmyslnými brigádami a schůzemi, ale nijak neglorifikuje ani rozevlátou bezstarostnost amerického emigranta, vracejícího ovšem poněkud zahořklému dvojčeti elán a trochu jiný pohled na život mladých. Přístup k mladé generaci, k jejich názorům, k hudbě, která je oslovovala a díky které získávali alespoň minimální pocit svobodného nadechnutí, by rozhodně neměl být zatracován či zesměšňován. Zvolna stárnoucímu Oldřichu Novému, filmovými režiséry neprávem přehlíženému, se zde nabízela velká příležitost, kdy se mohl opět s potěšením vrátit ke své kristianovské identitě, což se daří zejména v pointách záměn obou hrdinů. Stranou by ovšem neměla zůstávat ani plejáda předních zástupců Thálie ve vedlejších i epizodních rolích (Tříska, Medřická, Deyl, Kopecký, Zázvorková, režisér Wasserman). Dokonalým či snad nadčasovým vnímat tento film jistě nelze, uchoval si však určitou mladickou svěžest a tu a tam jím zablýskne perlivý humor. Stále je to ale film, který stojí a padá s velikostí Oldřicha Nového.

Domácí neštěstí je pro tuto kýčovitou relaci plnou prázdného tlachání, falešné laskavosti a předstíraných úsměvů výraz zcela výstižný. Je zřejmé, že takový pořad se bude nejlépe vyjímat na stanici, která je určena cílovým divákům, tedy seniorům (ČT3).

Podlehnout pokušení je tak snadné... Kontroverzní dílo levicové spisovatelky Marie Pujmanové (1893 – 1958) si cestu ke svým čtenářům hledalo poměrně komplikovaně, částečně také proto, že mnohá témata zůstávala vzdálená konvenčním typům. Předtucha je příběh o dospívání, o nejcitlivějším věku lidského života, kdy dochází k duševnímu i fyzickému přerodu, ale i o překonávání strachu a hledání smyslu života. Filmový štáb v čele s režisérem Otakarem Vávrou, kameramanem Janem Stallichem a hudebním skladatelem Jiřím Srnkou proměnil poněkud enigmatický rozměr literárního textu ve vizuálně působivý a emocionálně silný obraz dívčího světa. Vedle osmnáctileté Nataši Tanské, jejíž jemný portrét lyrického mládí, svazovaného dusivou maloměstskou konvencí a zvyklostmi, učaruje i současnému divákovi, nelze pominout Hrušínského Toufara, cynického světáka a svůdníka, který miluje lehkovážné hrátky s láskou. Na závěr dejme slovo samotné spisovatelce: Napsala jsem Předtuchu, abych ukázala lidem, že i události, které se zdají být katastrofální, mohou po všech úzkostech skončit šťastně. Chtěla jsem zde říci, že za žádných okolností nesmíme zoufat.

Vysloveně nicotný produkt současné české kinematografie, který sází na velmi otřepané téma, zde navíc podané tak trapným stylem. Malátný dělá čest svému příjmení a Vilhelmová sehrává jen další lehce šablonovitou variaci své dryáčnické milenky a zakřiknuté manželky. Jediné, co opravdu nepopírá kalné dno celého filmu je herecká etudka Karla Janáka. Smutné, že něco takového zaštiťuje Česká televize.

Televizní groteska Vladimíra Škutiny a Zdeňka Podskalského si vystačí beze slov – vše je podřízeno hudbě a pohybu. Prolínání několika významových a dějových rovin, včetně záměrně deformovaných projevů (zoologická zahrada či rozhlasové studio), nachází oporu v důmyslných trikových kolážích, které i po letech působí svěžím a zábavným dojmem.