Marthos

Syrové podobenství se zcela konkretizovaným protiválečným charakterem. Na osobě mladého vojáka, který je násilně odtrhnut od domova a svobody se rozkrývá absurdita a chladnokrevná marnotratnost válečného bojiště. Metafory se šachovnicí a kuželkami, které se postupně proměňují v nekonečnou řadu hřbitovních křížů nemají v rámci hrané tvorby třicátých let obdoby. Uvážíme-li politickou situaci v Evropě, kdy v čele německého státu stanul nacistický diktátor Adolf Hitler, je evidentní, o jak mimořádně naléhavý apel se jednalo. Pozapomenutá činnost jednoho z nejvýznamnějších domácích avantgardistů Čeňka Zahradníčka (a potažmo i Vladimíra Šmejkala, který se Zahradníčkem spolupracoval ještě na Atomu věčnosti) by měla být v současnosti znovuobjevena a podrobně zdokumentována, protože bez něj (nich) by vývoj české kinematografie nebyl tak jednoduchý.

"Výkladní skříně svítí do běla, syté barvy reklam volají kupce . . . koupíte veselí, zábavu, užitý večer . . . tisíce žárovek svádějí, tisíce světel volá, že město nespí, tisíce světel žaluje, že pilné ruce člověka pracují v noci. Toť život, do kterého jdete s námi." Když pražská společnost Elekta - Journal získala na konci dvacátých let nepříliš exkluzivní zakázku od Elektrických podniků hlavního města Prahy na krátký propagační snímek, byla to víceméně rutinní záležitost. Do pozice režiséra byl jmenován zkušený praktik Svatopluk Innemann, který však k celému projektu přistupoval zcela jinak. Uvědomil si, že získal možnost zachytit rytmus noční Prahy se všemi jejími zákonitostmi a zanechat tak budoucím generacím cenný filmový dokument. Navíc tu byla průlomově použita metoda, aplikovaná o dva roky později při tvorbě prvních ryze avantgardních snímků (zejména dynamický střih a kamera, která si báječně pohrává s odrazy světel, což je jistě nesporná zásluha jednoho z prvních průkopníků kinetiky Zdeňka Pešánka). V průběhu filmu se postupně objeví celá řada dnes již neexistujících nebo silně změněných pražských lokalit, automobily, hasičské vozy a přirozeně i tramvaje. V okamžiku, kdy se den promění v noc, ponoří se Praha do inspirující magie světel. Včera, dnes i zítra. Stále. A stále je na tomto filmu co objevovat.

Výjimečná záležitost především v kontextu doby a dokumentární tvorby Jiřího Lehovce.

Montážní hříčka, využívající symboliky karetních obrázků a záběry z válečného bojiště. Život a smrt. Náhoda nebo osud. Jisté je jedno: kulové eso vám jen tak z paměti nezmizí. Až příliš sugestivní ranný avantgardní pokus.

"Není příběhů, nejsou, než situace bez konce a bez počátku. Jean Epstein." Tak drásající obrazovou metaforu jsem neviděl snad nikde jinde. Tady by se měli všichni novodobí kameramani povinně inspirovat.

Hravý avantgardní snímek, seskládaný čistě ze záběrů rukou v nejrůznějších podobách a při nejrůznějších činnostech. Zajímavé, jak se denodenní rutina může proměnit v neobvyklou podívanou. Nejkrásnější je sekvence v tramvaji, kde se setkají ruce pána a dámy na společném držadle. Laškovné.

Sympatická avantgardní taneční koláž, která je jednou z mála příležitostí spatřit nevlastní dceru režiséra Maca Friče Martu v rozpuku mladosti a svěžesti. Aneb ve zdravém těle zdravý duch.

Průlomová avantgarda říznutá prvorepublikovým product placementem. S čápem i pro tvrdou vodu to manželé Dodalovi vyhráli na celé čáře.

Což o to, životní outsider René Plášil a jeho marné pokusy zařadit se mezi lidskou společnost zůstává silně alarmujícím časosběrným dokumentem, jehož závažnost bychom neměli přehlížet ani v případě Reného pozérství (s přibývajícími pobyty ve vězení jsem míval pocit, že si to snad až užívá). Ale zároveň se domnívám, že Třeštíková mohla z tohoto pozoruhodného a jistě nelehkého příběhu vytěžit mnohem víc. Sledování je rozloženo v podstatě na délku téměř dvaceti let, které René strávil víceméně v nápravných zařízeních, tudíž se nabízela možnost podrobnějšího pozorování v častějších časovýh horizontech. A co říci k osobě Reného Plášila? Notorický zloděj a nepracant zůstane notorickým zlodějem a nepracantem. Čili za svůj zpackaný život si do jisté míry může sám (i když uznávám, že první trest byl nepřiměřeným úvodem). Úsměvnou hořkostí zůstává Reném vykradený byt samotné autorky a závěrečné odcizení digitální kamery. Co se v mládí naučíš . . .

Velkolepě pojatý dobrodružný film, který se pod rouškou atraktivního prostředí pokouší zakrýt pravou podstatu věci. Jediné, co si zaslouží obdiv a uznání i po letech jsou exteriéry na slovenském Žitném ostrově, který má simulovat neprostupnou džungli. Dobré herecké výkony ve vedlejších rolích (Peterka, Günther Simon, Hannjo Hasse). Vcelku zbytečný a zbytečně shlédnutý film, který mohl nadchnout snad jen dobové publikum.