Marthos

Lež je střepina pravdy. Skandál, který před časem vyvolalo tvrzení několika renomovaných historiků, že slova Věry Sosnarové, ženy vydávající se za přeživší stalinských gulagů, nemohou být pravdivá, zažehl bouřlivou debatu o tom, kde leží hranice mezi přijatelným a nepřijatelným a jak zacházet s manipulací a ovlivňováním veřejného mínění. Strachův film, navzdory jisté tezovitosti, odráží mimo celkovou proměnu paradigmatu společnosti a vztahů mezi generacemi i zhroucení přirozené hierarchie hodnot – není důležité, na čí straně je pravda, ale kdo je na straně pravdy. Z uměleckého hlediska filmu bezesporu dominuje herecký výkon Jiřiny Bohdalové, která zas a znovu přesvědčuje o tom, že postavy rozporuplných žen s tajemstvím jsou její silná parketa.

Vášeň, která se mění v neovladatelnou posedlost. City, které se nikdy neproměnily v lásku. Past, z níž není úniku. Provokativní Strindbergova hra nachází pod režijním vedením Jana Grossmana ve zdánlivě známých skutečnostech nové významy, takové, které mohou překvapit i současného diváka. Grossmanova inscenace totiž nestaví do popředí postavy, ale spíš jejich myšlenky, skryté emoce a potlačované fantazie, s nimiž potom buduje zneklidňující atmosféru neodvratitelného pádu. A jak Marie Málková, tak především strhující Luděk Munzar, jehož portrét bezvýznamného sluhy s krásnou tváří, tohoto samolibého primitiva cynicky zneužívajícího svého postavení k osobnímu prospěchu, vyhovují této vnější i vnitřní charakterizaci s takovou přesvědčivostí, že je radost se dívat. Svrchovaně moderní inscenace odpovídající naprosto současnému vnímání lidských vztahů, akcentující s naléhavou, formálně promyšlenou jistotou obecný společenský a mravní rozklad.

Kdo seje vítr, sklízí bouři. Ohavný ideologický brak, v němž není nouze o již tradiční (rozuměj schematické) výjevy z časů hroutícího se panství majestátních selských gruntů. Pastorek se neštítí ničeho, z hlavního antihrdiny (Langmiler) vytváří přímo ďábelskou stvůru, která nemá slitování s nikým, ani s vlastní krví. Že půjde o šílenej matroš jen pro otrlé, lze bez problémů odtušit už proto, že tenhle scénáristickej nepodarek vyfasoval Evžen Sokolovský. To je zároveň odpověď na to, proč to celý vypadá jak film z ranejch padesátejch.

Dana Medřická hraje tu bezcitnou hyenu zajíkající se patologickou nenávistí a lakotou tak, že tuhne krev v žilách, ale nutno předznamenat, že stejnojmenná divadelní hra, kterou Sokolovský o něco později (1978) inscenoval také na jevišti pražského Národního divadla, je škvár nejhrubšího zrna.

Říká se, že peníze kazí člověka. V Ostrovského hře se oběťmi této nezvladatelné vášně stávají lidé, jejichž přehnaná ctižádostivost, rozmařilost i důvěřivost je přivedly až na okraj společnosti, tam, kde se z člověka stává jen veš v kožichu druhých. Ale protože láska, jak známo, dokáže divy, získají všichni provinilci, velcí i ti, kteří se hříchu dopustili ve jménu cti, šanci vymanit se z bludného labyrintu marnosti a útrap – jak jinak než opět prostřednictvím peněz. Stařičká studiová inscenace z dřevních dob československého televizního vysílání navždy uchovává, navzdory nedokonalému technickému záznamu, špičkové herecké kreace předních umělců – Olgy Scheinpflugové, Vladimíra Šmerala, Václava Vosky, Jiřiny Jiráskové a Jiřiny Petrovické. A také Vladimíra Pucholta, tehdy sotva dvacetiletého benjamínka, který se záhy vyhoupl na výsluní filmové popularity.

Vzpomínky národního umělce Rudolfa Deyla jsou vzácným ohlédnutím za dobou a lidmi, kteří k divadlu a herectví ještě utíkali. Dávné obrazy pražských ulic, trhů, hospůdek, šantánů a kabaretů se s obdivuhodnou přesností zrcadlí v paměti tohoto doyena české Thálie, jsa při tom živoucím svědkem bohatého kulturního a společenského života našich předků.

Václav Talich, špičkový dirigent světového věhlasu, a jeho dramatický životní oblouk, to je příběh plný prudké vášně, velkého odhodlání a píle, úspěchů uměleckých i životních, ale také nepochopení, záště a protivenství. Jeho osobnost nebyla dosud plně rehabilitována a uznána.

Velikost herectví začíná tam, kde přestává malost a omezenost osobní, kde se herec odosobňuje v živel. Leopolda Dostalová nejen svým herectvím, ale také postojem k umění a životu vůbec bezezbytku naplňovala podstatu oněch slov, která kdysi pronesl F. X. Šalda. Televizní medailon, natočený k významnému životnímu jubileu Leopoldy Dostalové, jen stvrzuje výše řečené a v několika okamžicích nabízí vzácnou příležitost dotknout se nejslavnějších jevištních výkonů této vpravdě legendární herečky.

Špičkový film, který v jakémsi obecném povědomí vlastně rehabilitoval neprávem pozapomenutou a rozporuplnou osobnost Josefa Myslivečka a také poukázal na mistrovství zde odvedeného řemesla: režijního, kameramanského, hudebního i hereckého. Radost se dívat.

Nezabírá. Libuška je půvabná, Mrakomor působivý, ale to je asi tak všechno. Zbytek, včetně zoufalých švagrů, je už jen k shovívavému pousmání.