Marthos

Kdo seje vítr, sklízí bouři. Ohavný ideologický brak, v němž není nouze o již tradiční (rozuměj schematické) výjevy z časů hroutícího se panství majestátních selských gruntů. Pastorek se neštítí ničeho, z hlavního antihrdiny (Langmiler) vytváří přímo ďábelskou stvůru, která nemá slitování s nikým, ani s vlastní krví. Že půjde o šílenej matroš jen pro otrlé, lze bez problémů odtušit už proto, že tenhle scénáristickej nepodarek vyfasoval Evžen Sokolovský. To je zároveň odpověď na to, proč to celý vypadá jak film z ranejch padesátejch.

Dana Medřická hraje tu bezcitnou hyenu zajíkající se patologickou nenávistí a lakotou tak, že tuhne krev v žilách, ale nutno předznamenat, že stejnojmenná divadelní hra, kterou Sokolovský o něco později (1978) inscenoval také na jevišti pražského Národního divadla, je škvár nejhrubšího zrna.

Říká se, že peníze kazí člověka. V Ostrovského hře se oběťmi této nezvladatelné vášně stávají lidé, jejichž přehnaná ctižádostivost, rozmařilost i důvěřivost je přivedly až na okraj společnosti, tam, kde se z člověka stává jen veš v kožichu druhých. Ale protože láska, jak známo, dokáže divy, získají všichni provinilci, velcí i ti, kteří se hříchu dopustili ve jménu cti, šanci vymanit se z bludného labyrintu marnosti a útrap – jak jinak než opět prostřednictvím peněz. Stařičká studiová inscenace z dřevních dob československého televizního vysílání navždy uchovává, navzdory nedokonalému technickému záznamu, špičkové herecké kreace předních umělců – Olgy Scheinpflugové, Vladimíra Šmerala, Václava Vosky, Jiřiny Jiráskové a Jiřiny Petrovické. A také Vladimíra Pucholta, tehdy sotva dvacetiletého benjamínka, který se záhy vyhoupl na výsluní filmové popularity.

Vzpomínky národního umělce Rudolfa Deyla jsou vzácným ohlédnutím za dobou a lidmi, kteří k divadlu a herectví ještě utíkali. Dávné obrazy pražských ulic, trhů, hospůdek, šantánů a kabaretů se s obdivuhodnou přesností zrcadlí v paměti tohoto doyena české Thálie, jsa při tom živoucím svědkem bohatého kulturního a společenského života našich předků.

Václav Talich, špičkový dirigent světového věhlasu, a jeho dramatický životní oblouk, to je příběh plný prudké vášně, velkého odhodlání a píle, úspěchů uměleckých i životních, ale také nepochopení, záště a protivenství. Jeho osobnost nebyla dosud plně rehabilitována a uznána.

Velikost herectví začíná tam, kde přestává malost a omezenost osobní, kde se herec odosobňuje v živel. Leopolda Dostalová nejen svým herectvím, ale také postojem k umění a životu vůbec bezezbytku naplňovala podstatu oněch slov, která kdysi pronesl F. X. Šalda. Televizní medailon, natočený k významnému životnímu jubileu Leopoldy Dostalové, jen stvrzuje výše řečené a v několika okamžicích nabízí vzácnou příležitost dotknout se nejslavnějších jevištních výkonů této vpravdě legendární herečky.

Špičkový film, který v jakémsi obecném povědomí vlastně rehabilitoval neprávem pozapomenutou a rozporuplnou osobnost Josefa Myslivečka a také poukázal na mistrovství zde odvedeného řemesla: režijního, kameramanského, hudebního i hereckého. Radost se dívat.

Nezabírá. Libuška je půvabná, Mrakomor působivý, ale to je asi tak všechno. Zbytek, včetně zoufalých švagrů, je už jen k shovívavému pousmání.

Opožděná pocta Hugo Haasovi. Potlesk, jímž jej vítají tehdejší posluchači FAMU, tedy generace těch, kteří se narodili už v době, kdy Haas dlel ve Spojených státech, mluví za vše.

Svědectví z nejcennějších. Šestadevadesátiletá Alžběta Venhodová-Motlová byla poslední pamětnicí, která zastihla Čapka nejen v soukromí, ale také při psaní a televizní kamera zachytila tok jejích vzpomínek doslova v hodině dvanácté (paní Venhodová zemřela o rok později, 10. července 2004).