Marthos

Dialog soudružky z regresního oddělení OÚNZ (Bublíková) a bodrého dělníka-kesonáře (schematický Větrovec) o jednom (ne)správném políčku a touze po spravedlnosti... V případě Oldřicha Daňka se patrně jednalo o povinnou úlitbu mocným, kterým brilantní dramatik ležel v žaludku pro své předchozí televizní hry plné slovních hříček a aktuálních trefných narážek na soudobou politickou situaci.

Dobová veteš se sympatickými hereckými výkony.

Lidskost nade vše. Herecký koncert Jaroslava Marvana a Vlastimila Brodského v dojemném epilogu legendárních Hříšňáků.

Původní televizní hra Heleny Benešové nabídla především vděčnou hereckou příležitost dvěma vynikajícím herečkám – začínající Martě Vančurové a Mileně Dvorské, která jednoduchými, ale přesnými tahy načrtla realistický portrét nervově labilní ženy, pohroužené do hrozivých stínů svých obav a vnitřních konfliktů.

Povídky amerického humoristy O'Henryho vynikají vtipem i překvapivou pointou a mnohé z nich se dodnes těší čtenářské oblibě. Před televizní kamerou se z nich zásluhou Evžena Sokolovského ovšem staly neživotné, nudné historky, sehrané veskrze průměrnými herci. Jedinou výjimkou je Šifra pana Collowaye, kterou lze vzít na milost díky (opět skvělému) Čestmíru Řandovi a Františku Filipovskému.

Zatímco vy, panenko, někde támhle nahoře u půdy v začouzené komoře plichtíte ty svoje fujtajbl mizerné polévky! Čestmír Řanda coby šéfdirigent francouzské kuchyně, monsieur Vatel, je výtečný. Škoda jen, že jej překrývá afektovaný Dvořák, který tady předvádí jednu ze svých nejtrapnějších exhibicí. Být po ruce lepší režisér, mohl to být vskutku parádní kousek.

Jiří Sovák a Miroslav Horníček, přátelé, kolegové a partneři, kteří si rozuměli v soukromí i před televizní kamerou. Styl jejich humoru nemá šanci zestárnout, jak ostatně potvrzuje i tato malá televizní komedie, ozdobená kromě jiného také nezaměnitelným sex-appelem Marie Drahokoupilové.

Tři špičkoví herci a Kraus v dokonalé grotesce o destrukci zásad moderní pedagogiky.

Korupce, snobismus, omezenost, patolízalství a podlézavost – vlastnosti, které Ostrovskij ve své divadelní hře, jedné z nejúspěšnějších a nejuváděnějších, předhodil na pranýř pokřivené ruské morálky, jsou výstižným vyjádřením odvěkého lidského úsilí o smysl lidského života. V Ostrovského hře je tento konflikt interpretován prostřednictvím výnosného úřednického místa. Rodinné zázemí si zákonitě vynucuje i lepší postavení. Jenže chce-li se člověk oženit, musí být také finančně zajištěn. A bez vlivné přímluvy nikdo lepšího postavení nedosáhne... Výnosné místo nabízí velkou příležitost především hercům: v případě této černobílé televizní adaptace jde o špičkové výkony všech zúčastněných (Postránecký, Potměšil, Vančurová, Březinová, vynikající Boháč, jehož Višněvskij, bezohledný egoista, vyznávající jen sílu peněz, je přesvědčivý i ve scénách, kdy žadoní o lásku své ženy, která jej už léta přehlíží, Hegerlíková, jež svou vdovu Kukuškinovou zdařile interpretuje na hraně mezi matkou a kuplířkou, a především nedostižný Václav Voska v roli Akima Akimoviče Jusova, muže, který ztělesňuje ty nejhorší vlastnosti od podlézavosti až po bezohlednou povýšenost). Ostrovského hra, jakkoli vyhovující tehdejším cenzorům i tím, že dává šanci nezkaženému mládí, vzdorujícímu korumpující síle blahobytu, neskýtá jasnou odpověď, na jakou cestu se dát. Je spíše varovným mementem o síle peněz a vlivu okolí, neumí-li se jim jedinec ubránit. Inu, tento svět není pro chudé.

Co skrývá tajuplný obraz v zámecké galerii? A byla smrt někdejšího majitele zámku, pana Petra, přirozená anebo se někdo rafinovaným způsobem dopustil vraždy? Co znamená prázdná rakev v kryptě? A kdo je ten muž v černé kápi, který se po nocích prochází po chodbách? Filmy podobného druhu se v českých luzích a hájích nevyskytují příliš často a ty, co předcházely tomuto svěžímu dílu z pera zkušeného scénáristy Jaroslava Dietla ztroskotaly už v době svého vzniku, většinou vinou chatrného příběhu (Ztratila se Bílá paní, Křížová trojka). To ovšem není případ sv. Šebestiána, který má dramatický spád a udržuje napětí od počátku do konce, také zásluhou působivého černobílého vizuálu (scéna v podzemní kryptě je až magicky uhrančivá). Režisér Ludvík Ráža měl navíc šťastnou ruku i s výběrem dětských představitelů – Miloš Filipovský i Gustav Bubník jsou věrohodní, sympatičtí a zcela odpovídají představě o moderním klukovském dobrodružství. Jejich výkony jsou potom podepřeny přítomností zkušených herců ve vedlejších rolích – Josefa Chvaliny (správce zámku), Zdeňka Řehoře (restaurátor) a Felixe le Breux (archivář). Neprávem zapomenutý kousek, který si bezesporu zaslouží častější reprízy.