Marthos

Korupce, snobismus, omezenost, patolízalství a podlézavost – vlastnosti, které Ostrovskij ve své divadelní hře, jedné z nejúspěšnějších a nejuváděnějších, předhodil na pranýř pokřivené ruské morálky, jsou výstižným vyjádřením odvěkého lidského úsilí o smysl lidského života. V Ostrovského hře je tento konflikt interpretován prostřednictvím výnosného úřednického místa. Rodinné zázemí si zákonitě vynucuje i lepší postavení. Jenže chce-li se člověk oženit, musí být také finančně zajištěn. A bez vlivné přímluvy nikdo lepšího postavení nedosáhne... Výnosné místo nabízí velkou příležitost především hercům: v případě této černobílé televizní adaptace jde o špičkové výkony všech zúčastněných (Postránecký, Potměšil, Vančurová, Březinová, vynikající Boháč, jehož Višněvskij, bezohledný egoista, vyznávající jen sílu peněz, je přesvědčivý i ve scénách, kdy žadoní o lásku své ženy, která jej už léta přehlíží, Hegerlíková, jež svou vdovu Kukuškinovou zdařile interpretuje na hraně mezi matkou a kuplířkou, a především nedostižný Václav Voska v roli Akima Akimoviče Jusova, muže, který ztělesňuje ty nejhorší vlastnosti od podlézavosti až po bezohlednou povýšenost). Ostrovského hra, jakkoli vyhovující tehdejším cenzorům i tím, že dává šanci nezkaženému mládí, vzdorujícímu korumpující síle blahobytu, neskýtá jasnou odpověď, na jakou cestu se dát. Je spíše varovným mementem o síle peněz a vlivu okolí, neumí-li se jim jedinec ubránit. Inu, tento svět není pro chudé.

Co skrývá tajuplný obraz v zámecké galerii? A byla smrt někdejšího majitele zámku, pana Petra, přirozená anebo se někdo rafinovaným způsobem dopustil vraždy? Co znamená prázdná rakev v kryptě? A kdo je ten muž v černé kápi, který se po nocích prochází po chodbách? Filmy podobného druhu se v českých luzích a hájích nevyskytují příliš často a ty, co předcházely tomuto svěžímu dílu z pera zkušeného scénáristy Jaroslava Dietla ztroskotaly už v době svého vzniku, většinou vinou chatrného příběhu (Ztratila se Bílá paní, Křížová trojka). To ovšem není případ sv. Šebestiána, který má dramatický spád a udržuje napětí od počátku do konce, také zásluhou působivého černobílého vizuálu (scéna v podzemní kryptě je až magicky uhrančivá). Režisér Ludvík Ráža měl navíc šťastnou ruku i s výběrem dětských představitelů – Miloš Filipovský i Gustav Bubník jsou věrohodní, sympatičtí a zcela odpovídají představě o moderním klukovském dobrodružství. Jejich výkony jsou potom podepřeny přítomností zkušených herců ve vedlejších rolích – Josefa Chvaliny (správce zámku), Zdeňka Řehoře (restaurátor) a Felixe le Breux (archivář). Neprávem zapomenutý kousek, který si bezesporu zaslouží častější reprízy.

Jeden vcelku běžný inzerát a taková geniální švanda. Galerie nápadníků je stejně odzbrojující jako jejich představitelé. Těžko říct, kdo je zábavnější – zda vyžírka Libíček, psychopat Höger nebo mamánek Lipský v doprovodu Rosůlkové. Pětačtyřicet let a člověk se chechtá jak blázen. Díky!

Já znám dámu ze šantánu, má na sobě vodopád. Vodopád je z volánů a v tom je ten vážnej pád. Já znám dámu ze šantánu, setkání je v nedoznámu. Standardní neumětelsky zaranžovaná pěvecká exhibice pro Matušku a Vondráčkovou, což volně přeloženo znamená jeden zbytečný film v dramaturgickém plánu navíc. V kombinaci s již obligátním vykrádáním filmového archivu, nota bene v dobách, kdy bylo naprosto v pořádku postavit vedle sebe Anny Ondrákovou a Evu Pilarovou, je výsledný tvar více než rozpačitým šlápnutím do kuřího oka. Nejtěžší sísovský arzenál je ale teprve přichystán pro další desetiletí laciného retrospektivního marasmu.

Hravá i dravá lázeňská taškařice se zpěvy a převleky, obsazená plejádou vynikajících filmových komiků, mezi nimiž se ovšem neztrácejí ani emeritní členové prvorepublikové éry, především šarmantní Ella Šárková, Věra Ferbasová a Václav Trégl.

Televizní dramatizace jedné z povídek Norberta Frýda vyniká nejen hereckými výkony hlavních představitelů, ale také tím, že emigrant, pobývající v USA (!), zde není vylíčen coby zákeřný padouch či zavilý kapitalista, ale jako ctihodný gentleman a muž vyznávající fair play. S přihlédnutím k době vzniku téměř zázrak.

Božena Němcová psala Babičku, své patrně nejslavnější literární dílo, od konce roku 1853, tedy v období nejtěžší fáze svého života. Předčasná smrt nejstaršího syna Hynka, stupňující se neshody s manželem, který ji nikdy nerozuměl, ztráta některých dobrých přátel i neutěšené materiální podmínky, to všechno na tuto mimořádně statečnou ženu bezprostředně doléhalo. Úmysl vytvořit dílo, v němž by se zrcadlily vzpomínky na dětství tak, jak jej Němcová prožívala v ratibořickém údolí, v kraji, který milovala nade vše, vyklíčil v cosi, co přetrvalo a přetrvá věky. Babička totiž není jen vzpomínkovým testamentem, ale především cenným dokumentem, zachycujícím tehdejší lidové zvyky a obyčeje, i ty, kteří tenkrát opravdu byli a žili, přestože asi nejspíš trochu jinak, než v románu. Moskalykova dvoudílná televizní epopej je potom téměř dokonalým prolnutím spisovatelčina autorského vnímání i velkého uměleckého prožitku, zosobněného nejvýrazněji vynikající Fišerovou hudbou a dodnes uchvacující kameramanskou hrou Jiřího Šámala. V konfrontaci, ať už chtěné nebo nechtěné, s předchozím černobílým filmem Františka Čápa docházíme k závěru, že jedině v Moskalykově filmu získávají nejdůležitější prostor postavy a jejich podrobná charakteristika, včetně niterných psychologických pohnutek. Tvůrci tu záměrně zvýraznili lyričnost literární předlohy, kterou nepřepisují, ale jen z ní tu a tam citují a na mnoha místech ji dokonce upravují. Tím, že vložili Viktorčin příběh do přítomnosti, její postava byla povznesena na úroveň babičky a Barunky. Její osud je propleten s jejich. Babička si za dívčin nešťastný osud dává vinu, Barunka si z jejího neštěstí bere poučení. Všechny postavy jako kdyby před námi zrály. Jestliže podle některých kritiků Jarmila Kurandová coby babička za výkonem své předchůdkyně poněkud zaostávala (podle jiných šlo naopak o zatím nejlepší babičku), vytvořila tehdy sedmnáctiletá Libuše Šafránková v Barunce ideální představitelku rozjitřeného mládí, pomalu se probouzejícího k životu. Neméně skvělí jsou další: Viktorka Libuše Geprtové, kněžna Květy Fialové, Hortensie Magdy Vášáryové, Hrušínského Orlík, Čepkův uhrančivý černý myslivec i epizodní figurky v podání Josefa Kemra, Josefa Somra, Míly Myslíkové nebo Heleny Růžičkové. Lze-li vůbec označit některou z filmových Babiček za nejvěrnější a spisovatelčině srdci nejbližší, byla by to patrně Čápova protektorátní adaptace, plná vlasteneckých jinotajů a silného národního vzrušení. Ale jedině Antonín Moskalyk dokázal Babičku proměnit ve velké umělecké dílo, v nádherný obraz velké lásky. Lásky k lidem, k tradicím, k přírodě, k zemi a k životu. Zachytit minulost očima současníka nemusí být nutně na škodu, zvlášť když hlavní poselství zůstává stále přítomné a nesmrtelné.

Maupassantova humoreska, ironizující lidskou hamižnost a ziskuchtivost, je sice sama o sobě vtipná, ale televizní provedení nabízí jen očekávané a nijak překvapivé vyústění. Marie Vášová je ovšem v roli čiperné babky Magloirové jedinečná.

Důkladná lekce z manželského života. Dialogy mezi Jiřím Sovákem a Irenou Kačírkovou, kořeněné pěknou dávkou sarkasmu a drobných jízlivostí, jsou svižné a jiskřivé.

Hájit čest své ženy se někdy (ne)vyplácí... Haškovu lehce tragikomickou povídku si v televizním provedení vychutnali dva přední členové pražského Činoherního klubu, Jiří Hálek a Pavel Landovský.